Capella regia neboli královská kaple Všech svatých tvoří již více než 800 let neodmyslitelnou součást panaromatu Pražského hradu. Přesto zůstává mnoha návštěvníkům skryta. Proto jsme připravili stručný nástin dějin jejího stavebního vývoje.

KAPLE V DOBĚ PŘEMYSLOVSKÉ

První zmínka o kapli Všech svatých je doložena k r. 1185 v listině vyšehradské kapituly. Samotný dokument se sice týká směny polností v Záběhlicích, ale pisatel uvádí, že záležitost byla připomenuta knížeti Bedřichovi (1141–1189) dne 2. června při svěcení knížecí kaple, která stojí uvnitř hradeb a je zasvěcena ke cti všech svatých. Ačkoliv není jasné, zda se jedná o svěcení novostavby nebo kaple po rekonstrukci, není pochyb, že jde o nejstarší svatyni tohoto zasvěcení, jež částečně stála ve stejných místech jako dnešní kapitulní kostel. Byla vystavěna v románském slohu jako jednolodní kaple s půlkruhovou apsidou a západní emporou. Stopy po její existenci jsou dosud patrné ve sklepních prostorách.

O tom, že kaple byla chápána jako knížecí a od r. 1267 jako královská oratoř, svědčí mimo jiné zápis z r. 1271. Přibližuje, jak cenné a reprezentativní bylo liturgické vybavení kaple, které nechal pořídit král Přemysl Otakar II. (1233–1278), neboť jak uvádí kronikář „roucha kaple královské, kasule, dalmatiky, kápě a jiné ornáty byly šity jen z nejdražších balkinů, nachu a bavlny. Kalichy byly některé ze zlata, jiné ze stříbra; i jiné nádoby, určené k službě Boží, až po umyvadla, byly všechny zdobeny ze zlata a ze stříbra.“

Za krále Václava II. (1271–1305) se kaple stala skutečným duchovním centrem, o jehož povznesení se postaral pražský biskup Tobiáš (+1296). Ten nejprve r. 1287 udělil odpustky každému, kdo svatyni navštívil o svátku Panny Marie, sv. Petra, sv. Václava, sv. Kateřiny Alexandrijské, sv. Mikuláše a všech svatých. Později r. 1294 na přání panovníka a na rozmnožení bohoslužby nechal do kaple přenést Kolegiátní kapitulu sídlící v Mělníku. Členové kapituly zde však dlouho nepobyli, neboť se za nevyjasněných okolností r. 1300 vrací nazpět.

Poslední tečku za touto érou učinil požár, který vypukl na Pražském hradě r. 1303. V jeho plamenech skončil nejen královský palác, ale i kaple Všech svatých. A protože Václav III. (1289–1306) se již nestihl do renovace pustit, obě stavby postupem času zcela zpustly.

 KAPLE NA POČÁTKU VLÁDY KARLA LUCEMBURSKÉHO

Trosek se ujal až Karel Lucemburský (1316–1378), tehdy ještě markrabě moravský. V rámci oprav královského paláce nechal na nynějším místě postavit i kapli stejného zasvěcení, která nyní dostala již gotickou podobu. Bližší popis stavby se však nedochoval. Dostavěna a posvěcena byla počátkem r. 1343. V tomto roce byli také do kaple uvedeni první členové Kolegiátní kapituly Všech svatých, jejíž vznik Karel inicioval r. 1341. Jejím prvním proboštem se stal Jan Očko z Vlašimi (+1380) a prvními kanovníky byli členové královské kanceláře (více v článku Příběh založení Kolegiátní kapituly Všech svatých).

PARLÉŘŮV CHÓR

Další velká etapa v dějinách kapitulního kostela přichází s r. 1366, když Karel Lucemburský – nyní již jako císař Svaté říše římské a český král – spojil Kolegiátní kapitulu s Pražskou univerzitou tím, že místa kanovníků vyhradil seniorním členům Karlovy koleje. Tehdy také rozhodl, aby byla kaple přestavěna do podoby, jež by mnohem lépe reprezentovala status kapituly i univerzity (více v článku Kapitula univerzitní kolejí).

Přestavby se ujal dvorní stavitel Petr Parléř (1332–1399) někdy počátkem 70. let 14. století a dokončil ji ještě před r. 1386, což dokládá pamětní deska umístěná pod jeho bustou v triforiu svatovítské katedrály: „Petr, syn Jindřicha Parléře z Polska, mistr Gmündu ve Švábsku, druhý mistr této huti, kterého císař Karel IV. přivedl z řečeného města a učinil jej mistrem tohoto kostela. (…) dokončil tento chór léta Páně 1386 (…) a dokončil chór Všech svatých (…)“. Výsledkem jeho práce byl chrám, který podle dobových svědectví neměl ve střední Evropě obdoby a bývá srovnáván jen se Sainte-Chapelle v Paříži.

Kostel zaujímal rozlohu dnešního presbytáře. Přitom východní strana byla ohraničena ve tvaru pěti stran desetiúhelníku a západní strana byla ukončena provizorním štítem s gotickým portálem. Způsob ukotvení štítu naznačuje, že původní plán pravděpodobně počítal s pozdějším spojením kaple s královským palácem. K tomu však z neznámých důvodů nakonec nedošlo a kaple tak stála samostatně.

Obvod kaple členil pás slepých arkád, které zvenčí podpíralo deset pilířů završených obvyklými fiálami. Okna, která byla zakončena trojlistými kružbami, dosahovala až ke klenebním obloukům. Zdobena byla barevnými vitrajemi a vyplňovala celou plochu mezi pilíři. Stavba tak získala skeletovou konstrukci, která vzbuzovala dojem lehkosti.

Uvnitř kaple se pak po celém obvodu táhla kamenná lavice s jednotlivými sedadly. Ta byla oddělena profilovými pruty, které se pod římsou oken zužovaly snad trojlistou kružbou. Není také vyloučeno, že v západním závěru kaple nad portálem stávala císařská tribuna či oratoř.

Kaple byla završena nejspíše síťovou klenbou s půlhvězdovým závěrem, jako je tomu ve svatovítské katedrále.

Při severní straně kostela pak byla postavena sakristie, která měla zároveň sloužit jako kapitulní síň. Je dost možné, že se později stala součástí děkanství, které nechal mezi lety 1374–1377 postavit kapitulní děkan Oldřich ze Sulzbachu (+1392).

Na prvním obrázku níže jsou naznačeny půdorysy tří kostelů, které zde byly vybudovány. Tečkovaně v nejnižší části se nachází svatyně románská. Tučně je vyznačen parléřovský chór a čerchovaně je zakreslena stavba současná. Další dva obrázky zachycují pravděpodobnou podobu parléřovského chóru.

KAPLE PO VELKÉM POŽÁRU MALÉ STRANY

Velká rána přišla v podobě ničivého požáru, který propukl 2. června 1541 na Malé Straně a záhy se rozšířil i na Pražský hrad a další stavby, mezi nimiž se nacházel i kapitulní kostel. Po uhašení plamenů totiž zbyla z kostela jen obvodová zeď a opěrné pilíře. Klenba, krovy i střecha se zřítily. Protože kapitula během husitských válek přišla o téměř veškerý svůj majetek, neměla prostředky na opravu. Ta se oddalovala nejspíš i pro spory mezi dignitáři kapituly a probošty univerzitní koleje Všech svatých o vlastnická práva ke kostelu a budově koleje (více v článku Kapitula a její dočasná odluka od univerzity).

Navíc parcela v nejbližším okolí torza kostela se začala poznenáhlu zaplňovat parazitní výstavbou. První budovu si zde v r. 1561 postavil Hanuš Piczara – kuchař císaře Ferdinanda I., jenž od panovníka dostal svolení se zahájením stavby. Další domy brzy následovaly a přibyla mezi nimi i dvoukřídlá budova nového děkanství.

Teprve r. 1579 se kostela ujala arcivévodkyně Alžběta Isabela Habsburská (1554–1592; vdova po francouzském králi Karlu IX.). Stalo se tak v souvislosti s jejím pražským pobytem mezi lety 1577 a 1581. Právě v této době se rozhodla věnovat rozhodující finanční částku na znovuvybudování kapitulního kostela.

Přestavba byla dokončena r. 1580 a obřad posvěcení vykonal 20. srpna pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice (1561–1580). Následující neděli pak stanovil jako den, kdy se má výročí jejího posvěcení vzpomínat.

Stavitel Ulrico Aostalli de Sala (1525–1597) při přestavbě kostela navázal na původní gotický obvod parléřovského chóru, což je patrné zvláště při pohledu na vnější plášť svatyně. Přitom využil i opěrné pilíře, mezi něž umístil úzká renesanční okna s gotizujícími kružbami. Zbylý prostor původní skeletové konstrukce byl ovšem zazděn, čímž stavba přišla o svou lehkost a jedinečnost.

Dále došlo k prodloužení kostela až ke stěně Vladislavského sálu. K té pak byla přistavěna kruchta, kterou uprostřed podpírá masivní pilíř. Po stranách byla připojena dvě schodiště, přičemž jižní vede do sklepení a severní na kruchtu a půdu.

Presbytář nebyl od lodi kostela oddělen vítězným obloukem, jak bývá obvyklé, ale vytváří jednotný prostor. Jakýsi pomyslný předěl tak naznačují spíše dvě nově vytvořené boční kaple.

Strop kostela byl výrazně snížen a zaklenut valenou klenbou, jež byla prolomena výsečemi oken a ztužena síťovým vzorem žeber s polohvězdicí v závěru. Ozdobena byla také výmalbou dvou kapitulních erbů a čtyř erbů náležejících arcivévodkyni Alžbětě Isabele jakožto donátorce.

Změnu zaznamenala i podlaha, která byla naopak přibližně o 50 cm zvýšena, takže se pod její dlažbou skryla i kamenná obvodová lavice.

Vstupní portál byl otevřen na severní straně kostela. Ohraničují jej dva polosloupy dórského stylu, které nesou kladí, v jehož vlysu se střídají triglyfy s metópy. Na kladí je pak v centru patrný kříž, před nímž se z každé strany sklánějí andílci. Po stranách je vytesán reliéf kalichu s paténami a dvěma konvičkami.

Nad portálem byl přistavěn také vikýř, v němž byl zavěšen zvon pojmenovaný po vznešené donátorce chrámu a označený jejím erbem.

Do konce 16. století došlo ještě ke dvěma výrazným úpravám. První byla spojena s přenesením ostatků sv. Prokopa ze Sázavského kláštera v r. 1588. Při vstupu do presbytáře tak byla v ose kostela zbudována jeho hrobka (Více v článku Přenesení ostatků sv. Prokopa). A v r. 1598 byl kostel propojen s Vladislavským sálem prostřednictvím portálu na západní kruchtě. V tomto roce bylo totiž obnoveno konání Nejvyššího zemského soudu v sále a portál byl využíván pro vstup do kostela, kde se konal akt soudní přísahy. Proto musely být také varhany přeneseny na kruchtu na boční straně, aby nepřekážely účastníkům soudu při přísaze.

Hlavní oltář a oba oltáře na jižní straně kostela byly pořízeny za proboštství Jana Josefa Vratislava z Mitrovic (1694–1753; proboštem po r. 1719). O tom svědčí i erb vymalovaný na tumbě oltáře v jižní boční kapli. Všechny oltáře jsou vytvořeny ze dřeva s imitací mramoru v rokokovém stylu. O sochařskou výzdobu se postaral řezbář Richard Jiří Prachner (1705–1782).

Na retáblu hlavního oltáře je zavěšen obraz Václava Vavřince Reinera (1689–1743) z r. 1729, na němž je zpodoben sv. Prokop vítající sv. Jana Nepomuckého mezi české zemské patrony. Oltář v jižní boční kapli nese obraz Snímání Krista, který po r. 1548 namaloval francouzský malíř Charles Dorigny (1534–1551). Na posledním oltáři pod kruchtou se nachází obraz tří archandělů Michaela, Rafaela a Gabriela připisovaný Hansi von Aachenovi (1552/56–1615). Oba posledně jmenované obrazy věnovala chrámu pravděpodobně sama arcivévodkyně Alžběta Isabela.

STAVEBNÍ ÚPRAVY SPOJENÉ S TEREZIÁNSKÝM ÚSTAVEM ŠLECHTIČEN

Další významné stavební úpravy byly učiněny mezi lety 1754–1755 v souvislosti se založením Tereziánského ústavu šlechtičen v bývalém Rožmberském paláci. V r. 1754 totiž byla jeho budova prodloužena až k východní zdi kapitulního kostela. Tehdy byly zbourány domy, které zde byly postaveny ještě před rekonstrukcí kostela (včetně kapitulního děkanství), a na takto uvolněném místě byl vystavěn kruhový portikus s hlavním vchodem (více v článku Kapitula a Tereziánský ústav šlechtičen).

V další etapě přestavby došlo i na prostory kapitulního kostela, který se od této chvíle do jisté míry stal součástí nadace. Spojení paláce a kostela od této chvíle zajišťovala nově zřízená oratoř ve druhém patře ústavu se třemi proraženými okny směřujícími do presbytáře chrámu. Na oratoř pak navazovala tzv. císařská kruchta vybudovaná nad severní boční kaplí.

Stavební práce v kostele byly završeny 7. prosince 1755 slavnostním požehnáním obnovených prostor, kterého se ujal světící biskup pražský Antonín Vokoun z Vokounsteinu (1691–1757).

Někdy v této době byla do kostela pořízena také pozdně barokní kazatelna, která byla vyhotovena v podobném stylu jako oltáře stojící v její blízkosti.

V r. 1760 byla v kostele zbudována krypta, kterou nadace využívala pro pohřby svých zesnulých členek téměř dvacet let, než vstoupil v platnost zákon vydaný císařem Josefem II. (1741–1790), jenž pohřby v kryptách zakazoval. Hrobka se nachází před vstupem do presbytáře, resp. v severovýchodní části prvního suterénu. Místo svého posledního odpočinku v ní nalezlo osm obyvatelek ústavu.

V r. 1768 bylo rozhodnuto o další úpravě kapitulního kostela, která se týkala především přemístění sarkofágu s ostatky sv. Prokopa do boční kaple na severní straně chrámu. Dámám se totiž jeho původní umístění zdálo nepraktické, protože jim hrob údajně překážel při společných modlitbách a při intronizaci nadačních abatyší. Ve stejném roce pak byl také presbytář oddělen od lodě kostela velkou pozdně barokní žebrovou mříží.

Po r. 1783, kdy se kapitulním děkanem stal Václav Vojtěch Herites (1734–1822), byly ještě mramorem obloženy stupně k hlavnímu oltáři i k oltáři sv. Prokopa. Ten byl ještě doplněn mramorovým zábradlím se zdobnými mřížkami.

K poslední zásadní úpravě vnitřní podoby kostela došlo někdy po r. 1890, při které kostel získal pestrou novorenesanční výmalbu. K tomuto zásahu daly pravděpodobně podnět opět členky ústavu, které očekávaly jmenování nové abatyše. Tou se r. 1894 stala arcivévodkyně Marie Anunciáta (1876–1961). Kostel podle soudobých záznamů již vyžadoval rekonstrukci a nadcházející intronizace byla skvělou příležitostí. Bližší informace o provedení se však zatím nepodařilo zjistit, a tak se musíme spokojit pouze s fotodokumentací presbytáře a lodě kostela.

PURIZUJÍCÍ OBNOVA KOSTELA V POLOVINĚ 20. STOLETÍ

Počátkem 50. let 20. století bylo rozhodnuto o celkové rekonstrukci kapitulního kostela, která se uskutečnila mezi lety 1952–1953. Během ní byl jednak proveden podrobný archeologicko-stavební průzkum pod vedením tehdejšího probošta Josefa Cibulky (1886–1968), jednak došlo k puristické obnově interiéru kostela zpět do původní renesanční podoby z r. 1580.

Spojení kostela a ústavu šlechtičen bylo zrušeno zazděním oken na jižní straně presbtáře a zbouráním tzv. císařské oratoře. Kostelu byla navrácena jeho původní výmalba. Žebrová mříž byla přesunuta k hrobu sv. Prokopa, který ovšem zůstal na svém místě z r. 1768, a mramorové zábradlí bylo využito jako tzv. oltářní mřížka při vstupu do presbytáře.

V r. 1969 potom byly do kostela přeneseny varhany z kostela ve Skapcích. Byly vyrobeny kolem r. 1720 podle návrhu Jana Blažeje Santiniho-Aichela (1677–1723) ve stylu gotizujícího baroka.

POSLEDNÍ OBNOVA INTERIÉRU CHRÁMU

V současnosti se můžeme těšit z výsledku poslední obnovy interiéru chrámu, která byla zahájena v r. 2020 z iniciativy kapitulního děkana Mons. Milana Hanuše (děkanem od r. 2014) a pod dohledem stavební techničky Ing. Heleny Doskočilové, která se však dokončení renovace pro vážné onemocnění nedožila. Práce byly rozděleny do tří etap. V r. 2020 byl opraven presbytář. V r. 2021 se pokračovalo na klenbách a stěnách transeptu. V r. 2022 bylo dokončeno podkruchtí. Opravu potom realizovala firma RE IN ve spolupráci s Kanceláří prezidenta republiky, Odborem památkové péče KPR a Správou Pražského hradu. V den oslavy patrocinia kapitulního kostela 1. listopadu 2022 pak obnovený kostel požehnal pražský arcibiskup Mons. Jan Graubner. V r. 2023 byl kostel za realizaci obnovy oceněn krajskou památkou roku 2022, kde se projekt v soutěži umístil na prvním místě v Praze.

Obnovený kostel Všech svatých si i po své renovaci zachoval své náboženské i kulturní poslání. Jako svůj sídlení chrám jej využívá Kolegiátní kapitula Všech svatých nejen pro konání pravidelných nedělních bohoslužeb, ale i pro slavnostní události spojené s její činností. Kostel je také spjat s nedalekou katedrálou sv. Víta při výročních stacionárních bohoslužbách. Otevírá se rovněž četným poutníkům, kteří přicházejí uctít ostatky sv. Prokopa. Příležitost k návštěvě ale nabízí i při koncertech duchovní hudby nebo o Noci kostelů.

Použitá literatura:

BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.

EKERT, F. Posvátná místa král. hl. města Prahy. I. díl. Dědictví sv. Jana Nepomuckého: Praha, 1883.

KAIGL, J. Kostel Všech svatých na Pražském hradě před požárem v roce 1541. IN Zprávy památkové péče 52/1992. ISSN 1210-5538.

KALINA, P. et KUŘÁTKO, J. Praha 1437–1610: Kapitoly o pozdně gotické a renesanční architektuře. Libri: Praha, 2011. ISBN 978-80-7277-480-7.

SOKOL, J. Parléřův kostel Všech svatých na Pražském hradě. IN Umění 17/1969. ISSN 0049-5123.

VLČEK, P. Umělecké památky Prahy: Pražský hrad a Hradčany. Academia: Praha, 2000. ISBN 80-200-0832-2.

ZÁRUBA, F. Capella regia – kaple Všech svatých na Pražském hradě. IN Castellologica Bohemica 12/2010. Archeologický ústav AV ČR, Společnost přátel starožitností: Praha, 2010.

Fotografie:

Detail fotografie arcibiskupa Graubnera: Lucie Horníková, Člověk a víra.

Fotografie obnoveného interiéru: Lucie Horníková, Člověk a víra.

Ilustrační fotografie: Archiv kapituly.

Interiér kostela při intronizace abatyše v r. 1836 IN Eduard Gurk: der Griff nach der Krone: die Krönungsreisen Kaiser Ferdinands I. nach Prag, Tirol und Mailand. Ausstellungskatalog des Landesmuseums Schloss Tirol. Athesia: Schloss Tirol, 2013. ISBN 978-88-8266-980-5.

Interiér presbytáře a lodi kostela po novorenesanční výmalbě IN Archiv hl. m. Prahy

Interiér kostela před rekonstrukcí IN Wikipedia.

Půdorys kostela IN SOKOL, J. Parléřův kostel Všech svatých na Pražském hradě. IN Umění 17/1969. ISSN 0049-5123.

Rekonstrukce chóru podle J. Sokola IN SOKOL, J. Parléřův kostel Všech svatých na Pražském hradě. IN Umění 17/1969. ISSN 0049-5123.

Rekonstrukce chóru podle V. Mencla IN VLČEK, P. Umělecké památky Prahy: Pražský hrad a Hradčany. Academia: Praha, 2000. ISBN 80-200-0832-2.