Po smrti Jana Husa se názorové rozdíly mezi jednotlivými členy kapituly zásadně prohloubí na tolik, že je již nebude možné smířit. V kapitule se tak prosadí utrakvistická většina, která zavdá podnět k husitské revoluci, jež se nakonec obrátí i proti svým ideovým tvůrcům.

Proboštem kapituly zůstává v tomto období Zdeněk z Labouně a stejně je tomu i v případě děkana, kterým byl Štěpán ze Staňkova. Mezi kanovníky se nacházeli Křišťan z Prachatic, Přibyslav z Jesenice, Jan Hildessen z Hildesheimu, Řehoř Lvův z Prahy, Ondřej z Brodu, Šimon z Tišnova, Šimon z Rokycan, Antonín z Loun a některé prameny uvádí i Prokopa z Kladrub.

UNIVERZITNÍ MISTŘI NEJVYŠŠÍ INSTANCÍ

Zvěst o smrti Jana Husa byla do Čech doručena někdy na počátku srpna r. 1415. Krátce na to se shromáždění kostnického koncilu dočkalo první velké protestní reakce, kterou 2. září 1415 potvrdilo na 320 zástupců významných českých a moravských šlechtických rodů. Zastoupeni byli nejvyšším purkrabím Čeňkem z Vartenberka a moravským zemským hejtmanem Lackem z Kravař. Signatáři navíc 5. září 1415 ustavili jednotu proreformní šlechty. Při té příležitosti sepsali manifest, v němž se sice podřídili budoucímu papeži (vzešlému z volby na Kostnickém koncilu) a místním biskupům ve věcech víry a mravů, ale jen tehdy, pokud by stíhání obviněných z hereze neodporovalo Písmu svatému. V opačném případě za jedinou rozhodčí instanci prohlásili Pražskou univerzitu zastoupenou jejím rektorem a mistry.

Tímto čestným uznáním se dostalo univerzitě a jejím mistrům výsadní postavení jakéhosi učitelského úřadu ve vznikajícím husitském hnutí, ačkoliv muselo být všem jasné, že odporuje kanonickému právu. Zároveň naráželo na dosud stále ještě silnou opozici protireformních mistrů, kteří – ač byli v menšině – svůj vliv opírali o arcibiskupskou konsistoř a stále ještě probíhající Kostnický koncil. Přesto bylo v tomto období rozhodnutí univerzity respektováno alespoň tou částí veřejnosti, která se k husitskému hnutí již hlásila.

POČÁTKY KALICHA

První příležitostí, kdy se mohla univerzita v tomto smyslu projevit, se stal spor o přijímání laiků z kalicha, resp. přijímání Eucharistie pod obojí způsobou (lat. sub utraque specie). Tato otázka se stala ústředním tématem a jakýmsi identifikačním znamením reformistů, kteří byli od té doby hanlivě nazýváni utrakvisté.

Za iniciátora přijímání laiků z kalicha je považován Jakoubek ze Stříbra, který je začal prosazovat někdy na podzim r. 1414, tedy po odchodu Jana Husa na koncil do Kostnice. Připojil se k němu i Křišťan z Prachatic v kostele sv. Michala na Starém Městě pražském, ale i další kněží u sv. Martina ve zdi a u sv. Vojtěcha pod Zderazem. Vyvolali tím však řadu silných protestů nejen ze strany Husových odpůrců, ale i jeho přívrženců v Betlémské kapli.

Sám Hus byl v této otázce zdrženlivý. Požadavek kalicha nevnímal jako nutný ke spáse, ale spíše vhodný z hlediska zbožnosti. Proto Jakoubka nabádal ke zdrženlivosti a trpělivosti s tím, že se po svém návratu z Kostnice pokusí napomoci k jeho prosazení. Snad se také obával, že by mu toto téma mohlo přitížit na koncilu, neboť se jednalo o příliš velký zásah do soudobých liturgických zvyklostí. Ale když se koncil 15. června 1415 k otázce laického přijímání z kalicha vyslovil negativně a zakázal jej, Hus naopak 21. června do Čech zaslal souhlasné stanovisko, ačkoliv jen proto, aby zažehnal hrozící rozkol mezi svými pražskými kolegy.

Pražská arcibiskupská konsistoř zveřejnila koncilní zákaz laického přijímání z kalicha 5. září 1415 pravděpodobně z popudu Ondřeje z Brodu a Jana Hildessena z Hildesheimu a zároveň vyhlásila nad Prahou interdikt. Toto rozhodnutí popudilo reformistické měšťany. Ti si nejprve 16. září stěžovali pražským konšelům na kněze, kteří interdikt respektovali a odmítali sloužit bohoslužby. Když ale zjistili, že jejich stížnostem nemohli vyhovět, převzali iniciativu a 3. listopadu vyvinuli nátlak přímo na kněze ve svých farních kostelích, které buď donutili k obnově bohoslužeb, nebo je vyměnili za kněze ochotné podávat laikům Eucharistii pod obojí způsobou. Tím se začal utrakvismus šířit Prahou, což by nebylo možné, bez podpory univerzity a královské rady, která proti nepokojům nezasáhla.

A právě někdy v této době byly doručeny univerzitním mistrům dva listy od představitelů města Louny a Příbrami, kteří se dotazovali na jejich stanovisko týkající se přijímání laiků z kalicha. Tehdy poprvé univerzita vystupuje z pozice jakéhosi „husitského“ učitelského úřadu. Odpovědi se ujali Jakoubek ze Stříbra a Křišťan z Prachatic, kteří jménem univerzity potvrdili přijímání laiků z kalicha jako dovolené a správné, ačkoliv připustili, že se nejedná o jednomyslné rozhodnutí, nýbrž většinové – s ohledem na menšinu tvořenou mistry hlásícími se k ryze katolickému učení. Samotné dotazy i odpověď na ně pak svědčí o tom, že se autorita arcibiskupské konsistoře již bude spíše umenšovat.

RADIKALIZACE UNIVERZITY

V takto vypjaté situaci se na počátku ledna 1416 po čtyřleté odmlce na Pražské univerzitě koná kvodlibet, jehož organizace se ujal Šimon z Tišnova. Jednotlivé disputace svědčí o vysoce zjitřené době, neboť se nesou v duchu ostré kritiky papežství a nešvarů soudobé církve. I proto Kostnický koncil očekával, že arcibiskup Konrád z Vechty bude všemi dostupnými prostředky usilovat o zklidnění situace, ale když ani po půlroce nebyla z jeho strany patrná žádná reakce, byl obviněn z netečnosti vůči husitům a obeslán před církevní soud. V důsledku těchto hrozeb se proto arcibiskup alespoň snažil přimět utrakvistickou univerzitní většinu, aby se podřídila koncilnímu rozhodnutí o zákazu laického kalicha, ovšem marně. 

Spory se vyhrotily počátkem r. 1417 na kvodlibetu vedeném Prokopem z Kladrub. Ten se snažil volit zcela neutrální témata, aby neprohluboval rozpory mezi univerzitními mistry. Nicméně reformisté využili každé sebemenší příležitosti, aby disputace obraceli jak proti svým katolickým kolegům, tak i proti představitelům církve. Ze členů kapituly v tomto duchu vynikli především Šimon z Tišnova a Zdeněk z Labouně.

Celkové vyznění kvodlibetu tentokrát neuniklo arcibiskupově pozornosti, jehož snaha o smír s univerzitními kritiky vyšla naprázdno. V důsledku neúspěšného jednání proto v souladu s usnesením Kostnického koncilu vyhlásil 10. ledna 1417 oficiální zákaz laického kalicha, který měl platit na celém území arcidiecéze. A protože se proti jeho rozhodnutí univerzita ohradila, odepřel jí souhlas ke konání mistrovských zkoušek.

Na toto rozhodnutí utrakvističtí mistři zareagovali 17. března 1417, když zveřejnili deklaraci o spasitelném účinku přijímání laiků pod obojí způsobou. Ačkoliv se své prohlášení snažili zmírnit ujištěním, že se tímto závěrem nechtějí stavět do opozice vůči římské církvi, ve skutečnosti tím univerzitu konfesně vymezili a uzavřeli vůči katolickým mistrům a studentům. Univerzitu tak opouští především známí odpůrci utrakvismu, mezi nimiž za naši kapitulu byli Ondřej z Brodu, Jan Hildessen z Hildesheimu či Prokop z Kladrub.

Kostnický koncil na toto prohlášení potom zareagoval suspenzí všech univerzitních práv a aktů včetně konání zkoušek a promocí, což vedlo k postupnému oslabení univerzity a k ukončení činnosti právnické univerzity a lékařské fakulty mezi lety 1418 a 1419. Pražská univerzita si tím natrvalo získala pověst heretické instituce.

UNIVERZITA PROTI RADIKALIZACI HUSITSKÉHO HNUTÍ

Mezi tím se zvedla nelibost proti univerzitě i na straně radikalizujícího se husitského hnutí, v němž se pod vlivem různých sekt začíná prosazovat snaha o co nejdůslednější návrat k praxi prvotní církve spolu s odmítáním tzv. pozdějších nálezů. Mezi ty byla zahrnuta např. vnější okázalost bohoslužeb, kult svatých a některé problematické články víry. Navíc se v rámci sporu o přijímání pod obojí způsobou objevuje nový prvek, kterým je požadavek Eucharistie pro nemluvňata.

Do čela opozice vůči této radikalizaci se postavil zejména Křišťan z Prachatic. Spolu s Janem z Jesenice zformuloval devět bodů na obhajobu křesťanského učení a starobylých obyčejů církve, které nechal sepsat 25. ledna 1417 na svatomichalské faře. K tomuto seznamu navíc připojil žádost, aby každý nový požadavek husitského hnutí byl nejprve předložen univerzitě k posouzení dříve, než bude prosazován veřejně. Prameny dále podotýkají, že písař na okraj této listiny připojil ironickou, nicméně krutě pravdivou poznámku: „Magistrorum Wiclefistarum de Praga invectio contra Wiclefistas; Čert čerta káže, ale pozdě; zmazavše Českú zem bludy, i odvolávajú.“

Výzva umírněných mistrů byla ignorována a postavení univerzity už nezachránila ani deklarace o přijímání pod obojí způsobou z března 1417. Univerzita se tím navíc dostává do izolace, neboť radikálům se zdá příliš konzervativní a prokatolická, zatímco katolíkům se jeví příliš heretická. Tuto pozici potvrdí nakonec i dvě významné události z r. 1418.

První inicioval nově zvolený papež Martin V., když 22. února 1418 vydal dekret o vymýcení hereze v Čechách. Své rozhodnutí obrací zvláště proti univerzitě a jejím mistrům, na něž nahlíží jako na původce kritizovaných bludů. Zároveň z papežské autority potvrzuje výnosy Kostnického koncilu, které se týkaly zákazu přijímání laiků pod obojí způsobou a suspenze univerzitní činnosti.

Druhou událostí se stala svatováclavská synoda husitského kněžstva, která se konala v Praze. Shromáždění jednak stanovilo základní soubor závazných věroučných spisů, jež měly tvořit argumentační základ reformní teologie, a rovněž projevilo souhlas se zavedením praxe podáváním Eucharistie nemluvňatům. Přítomní univerzitní mistři sice namítali, že tato liturgická novota odporuje Husovu smýšlení, a zároveň se pokusili připomenout, že rozhodčí instancí ve věcech víry má být právě univerzita, ale marně.

POČÁTEK REVOLUCE A ROZCHOD S UNIVERZITOU

Následující rok 1419 se již nese zcela v duchu husitské revoluce, která byla zahájena 30. července defenestrací novoměstských konšelů a 17. srpna – den po smrti Václava IV. – pokračovala útokem na zbývající katolické svatyně a kláštery. Koncem září – v závěru shromáždění na Křížkách u Ládví – pak došlo v Praze k marnému pokusu o sjednocení umírněných a radikálních husitů, což vyprovokovalo radikály k útoku na kostely, v nichž bohoslužby slavili umírnění mistři univerzity včetně Křišťana z Prachatic.

Navzdory poslednímu incidentu je pak univerzita počátkem r. 1420 ještě požádána o vyslovení rozhodčího stanoviska. Týkalo se otázky, zda je dovoleno hájit pravdu Boží mečem. V odpovědi, které se ujal Křišťan spolu s Jakoubkem, se univerzita vyslovila kladně, přičemž mistři dokonce připustili, že i samotný lid má právo pozvednut zbraně, jestliže jeho pánové obhajobu zanedbávají.

Nicméně v této době se už jedná o poslední případ konzultace se zástupci Pražské univerzity, neboť v atmosféře radikalizujícího se husitského hnutí převáží přesvědčení o marnosti akademických titulů a vzdělání postaveném na pohanské filosofii. Rozhodující slovo z toho důvodu napříště převezmou především husitské synody.

Použitá literatura:

ČORNEJ, P. Velké dějiny zemí Koruny české. Díl V. 1402-1437. Paseka: Praha, 2000. ISBN 80-7185-296-1.

HEROLD, V. Pražská univerzita a Wyclif. Univerzita Karlova: Praha, 1985.

KADLEC, J. Přehled českých církevních dějin, Díl I. Zvon. Praha, 1991. ISBN 80-7113-004-7.

KEJŘ, J. Mistři pražské univerzity a kněží táborští. Univerzita Karlova: Praha: 1981.

MEZNÍK, J. Praha před husitskou revolucí. Academia: Praha, 1990. ISBN 80-200-0270-7.

SVATOŠ, M. et al. Dějiny Univerzity Karlovy (1947/48–1622), Díl I. Karolinum: Praha 1995.

ŠMAHEL, F. Alma Mater Pragensis. Karolinum: Praha, 2016. ISBN 978-80-246-3203-2.

ŠMAHEL, F. Husitská revoluce, Díl II.: Kořeny české reformace. Univerzita Karlova: Praha, 1996. ISBN 80-7184-074-2.

ŠMAHEL, F. Husitská revoluce, Díl III.: Kronika válečných let. Univerzita Karlova: Praha, 1996. ISBN 80-7184-072-6.

TOMEK, V. V. Dějepis města Prahy, V. díl. Praha, 1905.

TŘÍŠKA, J. Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity 1348–1409. Univerzita Karlova: Praha, 1981.

Fotografie: Detail z knihy HLAVÁČEK, P. Kacířská univerzita: osobnosti pražské utrakvistické univerzity 1417-1622. Toga: Praha, 2013. ISBN 978-80-7308-481-3.