Kapitulní dignitáři – probošt a děkan – směli v minulosti při bohoslužbách užívat tzv. pontifikálie neboli odznaky biskupské důstojnosti. Patřila k nim berla, mitra a prsten. Prvním, kdo toto privilegium od papeže získal, byl Jan František Kryštof z Talmberka v r. 1673.

Jan František Kryštof z Talmberka byl na proboštství kapituly Všech svatých prezentován císařem Leopoldem I. dne 8. 5. 1669. V tom roce dokončil studia teologie a práv, přijal kněžské svěcení a zároveň byl jmenován ještě kanovníkem kapituly metropolitní, vyšehradské a o rok později i nesídelním kanovníkem kapituly olomoucké. Nemůže být proto divu, že jej jeho současníci hodnotili nejen jako muže mimořádně vzdělaného, ale také dosti ctižádostivého.

KE ZVÝŠENÍ DŮSTOJNOSTI KRÁLOVSKÉ KAPLE A SVATOPROKOPSKÉHO KULTU

Talmberk vstoupil do kapituly Všech svatých v době, kdy její existence byla stále ještě formálně udržována díky spojení jejích kanonikátů s prebendami kapituly svatovítské. A protože její hmotné zabezpečení bylo nedostatečné a nejisté, začaly z úst některých členů Metropolitní kapituly opakovaně zaznívat návrhy, aby bylo děkanství Všech svatých natrvalo spojeno s některým z jejich kanonikátů, jako tomu bylo v případě děkanství u sv. Apolináře. V praxi by to znamenalo, že by se děkanská dignita zachovala pouze nominálně, zatímco ostatní kanonikáty (včetně proboštství) by nadále obsazovány nebyly. Tím by vlastně došlo k faktickému zániku kapituly Všech svatých.

Je možné, že právě tyto úvahy vedly Talmberka k tomu, aby někdy kolem r. 1671 zaslal do Říma list, v němž s podporou pražského arcibiskupa Matouše Sobka z Bílenberka požádal papeže Klementa X. o udělení tzv. práva pontifikálií. Jednalo se především o výsadu užívat při bohoslužbách znaky biskupské moci: berlu, mitru a prsten. Měly sloužit především ke zvýšení důstojnosti královské kaple i svatoprokopského kultu. Talmberk se zároveň arcibiskupovi zavázal, že pokud privilegium získá, věnuje úctyhodnou částku 20.000 zlatých na posílení hmotného zajištění proboštské prebendy. Suma prý představovala jednu třetinu celkového Talmberkova majetku.

Papež vyhověl žádosti 7. 1. 1672 a propůjčil Talmberkovi a jeho nástupcům – kapitulním proboštům – tyto odznaky arcipastýřského důstojenství jako dignitářům starobylé kapituly zejména proto, že „vynikající kaple zvaná Všech svatých na hradě, při pražském královském paláci, se počítá mezi nejstarší v celém království“. Arcibiskup Sobek je pak proboštovi předal při slavnostním obřadu 11. 6. 1673.

Není vyloučeno, že žádost o pontifikálie byla motivována i mnohem osobnějšími důvody, které Talmberk ve svém listu nezmínil. V každém případě se mu tím podařilo do budoucna existenci proboštské dignity ochránit.

Kapitule se až do dnešních dní zachovala proboštská berla, v jejíž zdobné hlavici je zobrazen sv. Prokop. Datace ani její tvůrce však nejsou známy.

Vtírá se však otázka, proč byla výsada pontifikálií udělena Talmberkovi až po téměř roce a půl od vystavení papežské buly? Odpověď nabízí životopis děkana Metropolitní kapituly Tomáše Pešiny z Čechorodu od Vladimíra Zeleného.

SPOR O UDĚLENÍ PRIVILEGIA

Talmberka spolu s Pešinou původně pojilo velmi silné přátelské pouto, jemuž Talmberk vděčil za svůj svatovítský kanonikát. Pešina totiž Talmberkovo přijetí do Metropolitní kapituly musel prosazovat proti vůli všech jejích členů. Hlavní námitkou proti jeho kandidatuře totiž byl šlechtický původ. Svatovítští kanovníci se prý zdráhali do svého kolegia přijímat členy šlechtických rodin. Obávali se excesů, k nimž byli v minulosti náchylnější právě zástupci šlechty (např. nedodržování sídelní povinnosti nebo nárokování přednosti při volbě kapitulních dignitářů). Pešinovi se však podařilo kapituláry přesvědčit snad poukazem na Talmberkovu vzdělanost teologickou i právní, které mohly být příslibem velkého přínosu.

Sám Pešina patřil mezi horlivé zastánce práv Metropolitní kapituly. Proslul nejen ochranou práv stávajících, ale také snahou o obnovu starých – pozapomenutých privilegií. Pešinův životopisec Vladimír Zelený zmiňuje především dvě výsady. Jednou mělo být právo svatovítských proboštů zasedat v Českém zemském sněmu hned za pražským arcibiskupem. Toto privilegium hájil se vší ostrostí proti vyšehradskému proboštovi Ferdinandovi Leopoldu Bennovi z Martinic. Druhým mělo být právo pontifikálií svatovítských kanovníků, které musel hájit před pražským arcibiskupem Sobkem, jemuž se prý nelíbilo, že by v katedrále nebyl jako biskup od kanovníků k rozlišení.

Jaké potom bylo Pešinovo rozčarování, když zjistil, že jeho chráněnec získal s arcibiskupovou podporou privilegium, které se sám snažil proti arcibiskupově nevoli prosazovat. I ostatní kanovníci hořce zalitovali, že Talmberka do kolegia Metropolitní kapituly vůbec kdy přijali, neboť jeho zisk vnímali jako újmu na svých právech a jako zradu všech jejich snah.

Obecné rozhořčení se zvýšilo, když Pešina jakožto generální vikář obdržel opis papežské buly. Z jejího znění prý vyrozuměl, že musela být vydána na základě nepravdivých informací. Tehdy se rozhodl zaslat svůj protest do Říma, čímž by zdiskreditoval nejen Talmberka, ale i jeho podporovatele – arcibiskupa Sobka. K naší lítosti se však nepodařilo zjistit, jaké konkrétní námitky Pešina proti žádosti uváděl. V každém případě se arcibiskup Sobek Talmberka zastal a poukázal na jeho velkorysý dar 20.000 zlatých, kterým měl podpořit proboštskou prebendu. A tak Pešina trval alespoň na tom, aby arcibiskup Talmberkovi bulu nevydával, dokud svůj slib nesplní. Jestli k tomu skutečně došlo, se ale nepodařilo zjistit.

Když bylo potom stanoveno datum Talmberkovy infulace na 11. 6. 1673, členové Metropolitní kapituly jednotně prohlásili, že ji budou svou neúčastí bojkotovat. Svatovítský probošt Václav Nebeský z Blumenberka se spolu s kanovníkem Janem Ignácem Dlouhoveským vymluvili na jakousi pobožnost konanou na Proseku a Pešina s ostatními kanovníky se chystali do Anežského kláštera, kde se měla konat obláčka Pešinovi neteře. Talmberk sice žádal arcibiskupa, aby je k účasti přiměl, ale Sobek již pravděpodobně neměl zájem spor nadále rozněcovat.

PRÁVO PONTIFIKÁLIÍ PRO KAPITULNÍ DĚKANY

Pro úplnost ještě dodejme, že výsada pontifikálií se dostala i kapitulním děkanům. Získal ji Ignác Mráz dne 17. 2. 1843. Prozatím se však nepodařilo zjistit bližší okolnosti.

Použitá literatura:

BABKA, D. Talmberkové na Vlašimi. Bakalářská práce. Historický ústav. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2021.

BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.

PANOCH, P. et VÁCLAVÍK F. R. Jan František Kryštof Talmberk: Skica k portrétu barokního preláta. IN ELEBEL, M. (ed.) Historická Olomouc XIII. Vydavatelství Univerzity Palackého: Olomouc, 2002. ISBN 80-244-0177-0.

SOLAŘ, J. J. Dějepis Hradce Králové n. Labem a biskupství hradeckého. Skrejšovský, J. S.: Praha, 1870.

ZELENÝ, V. Tomáš Pěšina z Čechorodu: životopisná studie. J. Otto: Praha, 1884.

Fotografie:

Proboštstká berla IN Archiv kapituly.

Jan František Kryštof Talmberk IN bihk.cz

Tomáš Pešina z Čechorodu IN ZELENÝ, V. Tomáš Pěšina z Čechorodu: životopisná studie. J. Otto: Praha, 1884.