Kapitulní kostel Všech svatých se jakožto královská kaple stal nejpozději od poloviny 14. století do r. 1783 dějištěm pro přijímání přísah při konání Většího zemského soudu, který zasedal v jeho těsné blízkosti.

Zemský soud, který patřil mezi nejvyšší soudy Českého království, se v průběhu 2. poloviny 13. století počal postupně oddělovat od dvorského – panovnického soudu. Příslušely mu trestní a civilní kauzy představitelů šlechtického stavu, tedy pánů a později i rytířů. Měl ale také podíl na normotvorné činnosti a nezřídka zasahoval i do dění v zemi jako orgán politický. Později došlo k rozdělení jeho agendy mezi Větší a Menší zemský soud, přičemž první posuzoval hrdelní a majetkoprávní spory, zatímco druhý řešil škody do hodnoty 10 hřiven stříbra.

SLOŽENÍ VĚTŠÍHO ZEMSKÉHO SOUDU

Většímu zemskému soudu předsedal sám český král spolu se třemi nejvyššími úředníky království. Mezi ně byl na prvním místě počítán nejvyšší purkrabí pražský jako nejvyšší správce zemského pořádku a zástupce panovníka při přelíčení za jeho nepřítomnosti . Dále to byl nejvyšší komorník jako nejvyšší správce financí a nejvyšší sudí, který řídil soudní jednání. Vedle nich byli přítomni také nejvyšší písař a přísedící z řad pánů a vladyků, jejichž počet se ovšem v průběhu času měnil podle rozhodnutí panovníka a českého sněmu.

ZASEDÁNÍ V BLÍZKOSTI KRÁLOVSKÉ KAPLE

Významu Většího zemského soudu odpovídalo i místo zasedání. To bylo od počátku situováno vždy a výhradně na Pražském hradě. Nejpozději od poloviny 14. století byl potom soud pořádán v tzv. soudní světnici (dnešní Staré sněmovně) ve Starém královském paláci.  Toto místo bylo zvláště vhodné i pro vazbu na královskou kapli Všech svatých (resp. kapitulní kostel), kterou od těch dob soud využíval pro zahájení zasedání a jako místo pro přijímání přísah, jak bude podrobně naznačeno níže.

TERMÍNY ZASEDÁNÍ

Soud zasedal v zásadě čtyřikrát do roka v době tzv. suchých dní a jednání trvalo přibližně 14 dní. Avšak i toto ustanovení se v různých obdobích měnilo a rozšiřovalo o další termíny. První zasedací období tak následovalo po svátku sv. Jeronýma (tzv. nazítří svatého Jeronýma 1. října). Druhé zasedání se konalo po svátku sv. Barbory (tzv. nazítří svaté Barbory 5. prosince) nebo v pátek o suchých dnech adventních (po svátku sv. Lucie mezi 14. a 20. prosincem). Třetí bylo zahajováno v pátek o suchých dnech postních (pátek po neděli Reminiscere, která jako pohyblivý svátek připadala na dny mezi 13. únorem a 19. dubnem). Poslední období pak začínalo v pátek o suchých dnech letničních (pátek po neděli Nejsvětější Trojice, která jako pohyblivý svátek připadala na dny mezi 15. květnem a 18. červnem).

KRÁLOVSKÁ KAPLE A PRVNÍ DEN SOUDU

Královská kaple Všech svatých byla Větším zemským soudem využívána o prvním dni jeho konání. Tehdy se všichni zúčastnění shromáždili v dopoledních hodinách v soudní světnici. Zasedání otevřel nejvyšší sudí, který přednesl slavnostní projev, na který odpověděl nejvyšší purkrabí jako zástupce vladaře. Poté následovalo vyhlašování tzv. půhonů neboli žalob. Význam tohoto aktu zdůrazňoval obyčej, podle kterého měla být po celou jednu hodinu z kostela Všech svatých zvoněna tzv. prima.

PŘIJÍMÁNÍ PŘÍSAH

Po přečtení půhonů následoval akt přijímání přísah v kostele Všech svatých. Jejich podrobný popis zachoval Viktorin Kornel ze Všehrd (+1520) – někdejší úředník zemských desk – ve svém spisu O právích země české knihy devatery.

Díky jeho pečlivosti můžeme získat poměrně přesnou představu o konání přísah v době, kdy ještě stál kostel Všech svatých ve své vrcholně gotické podobě, kterou mu vtiskl Petr Parléř (tedy před devastujícím požárem v r. 1541). Kostel tehdy ještě nebyl spojen s Královským palácem jako dnes, ale mezi palácem a kostelem byla úzká proluka (Více v článku Historicko-stavební vývoj kapitulního kostela). Účastníci soudu tak po přečtení půhonů museli opustit soudní světnici a shromažďovali se právě v této uličce, kde čekali na to, až bude kostel otevřen.

Když se pak [prima] odzvoní, mají obě straně, kterýmž jest přísaha nalezena, tu před kaplú [Všech svatých na hradě Pražském] u dveří vně státi, každý s svými potřebami, a tu úředníkóv zemských nejvyšších i menších čekati, a hotov na ten čas býti, aby jemu potom rčeno nebylo: Zmeškals primu. A když úředníci nejvyšší s úředníky menšími do kaply vstúpie, a káží skrze řečníka, aby se, ktož mají v kaple činiti, opoviedali: tu oboje strana před kaplú stojiecie má se vedlé práva opovědieti, že stojí k svému právu, a při tom hned vstúpenie žádati. (…) Neb každý, ktož se v čemž koli vedlé práva obmešká, buď póvod nebo pohnaný, při svú ztratí, a viece o to žádným právem k druhému hleděti nemóž věčně; jinak by súdóm žádného konce nebylo; neb přísaha jest všech róznic lidských a súdóv konec. (…). (O právích země české knihy devatery, II. 25)

Pro současného čtenáře těchto řádků jistě nejsou bez zajímavosti zmínky o ztrátě soudní pře, pokud nejsou zachovány formality spojené s jednotlivými fázemi soudu. Tento silný důraz na jejich zachovávání a na dodržování i těch nejnepatrnějších částí měl jednak podpořit význam ceremoniálního rázu přísežného aktu a zároveň zvýraznit vážnost zemského soudu.

Vedlé nálezu panského nebo úředníkóv menších, když strany do kaply vstúpie, sezří-li která strana co při druhé straně, ješto by se vedlé práva nezachovala, (…) a úředníci to seznají i jiní, ktož tu při té přísaze stojie, (…) již přísahy nenie potřebie; (…) A mají dáti úředníci za právo straně té, kteráž se jest ve všem vedlé práva zachovala (…) A když se strany v ničem nehonie, než stojie k přísaze a práva žádají, tu se úředníci vkládají mezi strany, dřieve než je k přísaze dopustie, přísahu jim obtěžujíc s strany nebezpečenstvie duše i také s strany nesnadnosti provedenie přísahy (neb se nekaždému zdaří, aby ji provedl), k tomu je vedúce, aby se raděje ještě smluvili, po přieteli tu vydadúce hned, a byl-li by oč mezi nimi rozdiel, v to se sami vkládají, a tu druhdy pře smlúvají. (O právích země české knihy devatery, II.26)

Závažnost samotné přísahy byla účastníkům soudu představena několikerým způsobem. Přísahající byli nejprve upozorněni na rizika spojená s křivopřísežnictvím, za které hrozil trest ztráty hrdla (nehledě na důsledky křivé přísahy na onom světě, neboť za svědka bral každý přísahající samotného Boha). I proto následovala v druhém kroku výzva ke smíření dříve, než se přikročí k přísaze. A když obě sporné strany trvaly na pokračování, dostalo se jim poučení, že přísaha musí být vykonána podle předem stanovených pravidel, jinak by spor propadl ve prospěch jejich oponentů, jak vyplývá z dalšího úryvku:

Když pak vždy strany práva žádají, tu je připustiti k přísaze musie; kříž s oltáře sejmú a na prvniem stupni oltáře položie, a písař menších desk, maje přísahu napsanú, káže póvodu najprvé kleknúti (neb póvod vedlé práva má napřed přísahati), dva prsty na kříži položiti, a když tak klečí, čte jemu přísahu, kteráž prvé napsána jest před se bez přestávánie všecku od počátku až do konce, a die jemu: Přisahaj takto: Na tom přisahám, [jímž NN. viním v této žalobě, tím mi jest vším vinen. Tak mi Bóh pamáhaj i všickni světí!] Neprovede-li pojednú toho (…) má jemu písař podruhé přísahu opět všicku přečísti; (…) Neprovede-li potřetie, anebo (…) hne-li rukú s kříže kdyžkoli, prvé, druhé nebo třetie, nebo promluví-li co jiného, než jemu písař vstáti káže, má zdvižen býti, a má jemu písař řieci: Vstaň, neprovedls přísahy. Pakli provede (…), má jemu řieci: Vstaň, provedls přísahu. A když vstane póvod, proveda přísahu, tehda pohnaný za ním též přísahati má tak, jakž právo zemské káže: [Na tom přisahám, jímž mě NN. viní v této žalobě, tím jsem jemu ničímž nevinen. Tak mi Bóh pamáhaj i všickni světí!] Pakli póvod přísahy neprovede, tehdy nenie potřebie ani pohnanému (…) přísahati, než jest již pohnaný přísahy, póvoda i nálezu prázdnen. (…) pakli neprovede pohnaný přísahy, hned při svú ztratí (…); než má póvodovi proti pohnanému dáno býti za právo. A již potud o tu při ani o škody žádného póhonu, žádného súdu dále nezóstává. (O právích země české knihy devatery, II.26)

Po skončení přísahy se pak všichni účastníci soudu vrátili opět do soudní světnice, kde pokračovalo přelíčení slyšením všech sporných stran, jejich svědků a končilo se vynesením rozhodnutí.

POŽÁR PRAŽSKÉHO HRADU

Takto byla královská kaple Všech svatých využívána Větším zemským soudem až do r. 1541, kdy na Malé Straně vypukl ničivý požár, v jehož plamenech byl zničen nejen Starý královský palác, ale i kaple Všech svatých. A zatímco palác byl brzy opraven, takže agenda zemského soudu mohla v prostorách Pražského hradu brzy obnovit svou činnost, kaple Všech svatých zůstala v troskách až do r. 1580. Proto se akt přijímání přísah přesunul do nedalekého klášterního kostela sv. Jiří.

Kaple Všech svatých se opravy dočkala až v r. 1580 díky podpoře české princezny a rakouské arcivévodkyně Alžběty Isabely Habsburské, která na její opravu věnovala rozhodující finanční částku. Díla se ujal architekt Ulrico Aostalli de Sala (1525–1597), který stavbu upravil do současné renesanční podoby, při které došlo k prodloužení kostela až ke stěně Vladislavského sálu. K té pak byla přistavěna i kruchta s varhanami. Více v článku Historicko-stavební vývoj kapitulního kostela.

OBNOVA PŘÍSAH U VŠECH SVATÝCH

Oficiální návrh na opětovné využití kaple Všech svatých pro potřeby Většího zemského soudu zazněl až v r. 1598 při zasedání Zemského sněmu, jak o tom svědčí následující zápis sněmovního usnesení:

Také sou sobě všickni tři stavové ku paměti přivedli, kterak od starodávna ku přísahám do kaply Všech svatých na hradě Pražském chodívalo, toliko teď po shoření hradu Pražského, když táž kapla od ohně zkažena byla, že se k týmž přisahám do kláštera svatého Jiří choditi muselo, i poněvadž již z milosti boží táž kapla zase pěkně vystavena jest: na to jsou se stavové snesli, aby tak, jakž od starodávna bývalo, přísahy v též kaple se konaly, však poněvadž v ní všecko, tak jakž se toho k přísahám potřebuje, ještě spraveno není, volili k tomu Krištofa z Lobkovic, na Tachově a Pátku, JMCské radu, komorníka, nejvyššího komorníka a nejvyššího komrmistra království Českého a presidenta nad apellací, Vácslava nejstaršího Berku z Dubé a Lipého, na Rychmburce, nejvyššího sudího království Českého, Adama z Šternberka na Bechyni a Sedlci, nejvyššího sudího dvorského téhož království Českého, z pánuov; a Jana z Klenového a z Janovic, na Žinkověch, nejvyššího písaře království Českého, Humprechta Černína z Chuděnic na Chudenicích, podkomořího království českého a Jana z Vřesovic a z Doubravské Hory na Podsedicích, purkrabě kraje Hradeckého z rytířstva; ti aby co nejdřív možné touž kaplu s pilností spatřili, jakby to nejlépe spraveno býti mohlo uvážili, a nejprve příštímu soudu zemskému přednesli, a co tak soud zemský v té věci za potřebné býti uzná, to aby se bez odtahu spraviti a k místu a konci přivésti dalo, tak aby při budoucím soudu zemském svato-Jeronymským k takovým přísahám do též kaply Všech svatých zase choditi se začíti mohlo. (Sněmy české, s. 560-561)

Komise po dohodě s pražským arcibiskupem Zbyňkem Berkou z Dubé rozhodla, že se již nebude do kaple vcházet z její vnější strany jako dříve, ale že bude proražen samostatný vchod mezi Královským palácem (resp. Vladislavským sálem) a kruchtou kostela. Přísahy tak měly být pravděpodobně přijímány přímo na kruchtě. Proto byly varhany posunuty na boční stranu, aby vznikl dostatečně velký prostor, kam by se vešli všichni účastníci přísežné ceremonie.

Pozdně renesanční portál byl vytvořen podle plánu Giovanniho Gargiolliho, který se snažil tematicky zachovat podobnost svého návrhu se provedením vstupního portálu ze svatojiřského náměstí.

Stavební úpravu připomíná i nápisová deska umístěná v kostele Všech svatých (více v článku Nápisová pamětní deska), na které se mj. uvádí:

Nejdůstojnější pán Zbyněk Berka, arcibiskup pražský, rozený legát, dal souhlas k žádosti slavných úředníků královských roku 1598, aby po dlouhý čas uzavřená brána k velkému paláci znovu byla otevřena pro přijímání přísah podle zvyků naší vlasti a varhany byly uloženy na pravou stranu.

Stalo se tak v době, kdy kapitulní kolegium tvořili probošt Balthazar Queitsch Reichenbacher z Raichenbachu, děkan Bartoloměj Flaxius z Čeňkova (zhotovitel výše zmíněné pamětní desky) a kanovníci Jan Medek z Altendorfu a snad i Jan Kukulus.

Konání přísah v kostele Všech svatých v té době pak ve veliké stručnosti dosvědčuje ve svých Zápiscích z r. 1603 i Vilém Slavata, který píše: Po zasednutí soudu byli půhonové vyhlašováni (…). Po vyhlášení jich šli páni ouředníci, kteří k tomu náležejí, do kapli Všech svatých k přijímání přísah. Potom na řádný půhonný pře bylo voláno. (Zápisky, s. 60)

Zda došlo také k nějaké změně při samotném pořadu přísahy se však nepodařilo zjistit.

ZRUŠENÍ SOUDU

Královská kaple byla pro přijímání přísah využívána až do r. 1783, kdy došlo k reformě soudnictví a Větší zemský soud byl zrušen.

Použitá literatura:

BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.

HERMENEGILD, J. (ed) M. Viktorina ze Všehrd O právích země české knihy devatery. Dr. Edvard Grégr: Praha, 1874.

KAPRAS, J. Právní dějiny zemí koruny České. Díl II, Část I. Dějiny státního zřízení. Doba předbělohorská. Česká grafická akciová společnost Unie: Praha, 1913.

MAREŠ, P. Zemský soud větší 1541–1620: Personální obsazení. Dizertační práce. Filozofická fakulta UK, 2014.

REZEK, A. (ed) Zápisky Viléma Slavaty z let 1601–1603. IN Rozpravy třídy pro filosofii, dějepis a filologii královské české společnosti nauk, 1887/4. Královská česká společnost: Praha, 1887. ISSN 1803-5809.

Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu. Díl IX, 1595-1599. Královský archiv zemský: Praha, 1897.

STARÝ, M. Přední klenot zemský: Větší zemský soud království českého v době rudolfinské. Auditorium: Praha, 2014. ISBN 978-80-87284-38-4.

TEIGE, J. O zřízení soudu zemského v Čechách. IN Právník 1919/8.

Fotografie interiéru kapitulního kostela: Vasil Stanko.

Vchod do kostela ze svatojiřského náměstí IN archov kapituly

Vchod do kostela z Vladislavského sálu IN Světozor č. 33/1929