Havlíčkův pobyt v kněžském semináři i jeho negativní hodnocení bývají často zmiňovány jako jakási historická anekdota pro zpestření přednášek o jeho životě. Málokdo však ví, že mezi Havlíčkem kritizovanými představiteli semináře byli také dva členové naší kapituly: rektor semináře a kapitulní probošt Jan Nepomuk Büttner a profesor církevních dějin a kanovník Jan Smutek. A protože události té doby jsou až do dnešních dní prezentovány příliš jednostranně, a navíc se týkají také zmíněných členů naší kapituly, pokusili jsme se nabídnout jiný pohled na kněžský seminář té doby ve snaze alespoň částečně rehabilitovat vnímání kněžské formace v 1. polovině 19. století.

HAVLÍČEK A ROZHODNUTÍ PRO KNĚŽSTVÍ

Rozhodnutí pro kněžské povolání sílilo v Havlíčkovi již od druhého ročníku filosofických studií, které odbýval v Praze mezi lety 1838 a 1839. Jeho životopisci se shodují, že si kněžství zvolil zcela dobrovolně, a dokonce k jisté nelibosti svého otce. Ten totiž chtěl mít ze svého syna spíše advokáta, aby se zastával poddaných, kteří trpí panskou zvůlí. Mezi ně se prý sám počítal. Havlíček se ale domníval, že jako kněz bude moci nejsvobodněji působit na mravní i národní povznesení lidu jako český spisovatel, k čemuž pociťoval vlohy nejsilnější. Mimo jiné doufal, že tak minimalizuje vliv státní cenzury, o níž si myslel, že nad slovy vyřčenými z kazatelny nebude mít takovou moc jako nad slovy psanými a tištěnými.

Pro kněžství se přesto rozhoduje s upřímnou zbožností a nejčistšími mladickými ideály. Vyplývá to i z dopisu matce z 15. března 1840. Svěřuje se v něm se svým záměrem, když píše: „Milá maminko, modli se za mne jenom o to, aby Bůh udělil požehnání při volbě stavu mého. Nemohu ničím jiným státi se než knězem, všecko ostatní se mně téměř příčí a oškliví. Ale chci být knězem se vší opravdovostí, a proto doufám, že pro tento dobrý úmysl Bůh milost svou přičiní k tomu, k čemu my lidé dáti můžeme toliko snahu svou. A kněz, když činí toliko, co může, jest věru nejspokojenějším člověkem na světě.“

Havlíčkův poměr k náboženství před vstupem do semináře výmluvně dokládá i báseň, kterou si ke konci filosofických studií poznamenal na útržek papíru:

Chůvo moje milá, náboženství!
Chtějí tomu, abys stárlo;
ale „Nezšedivíš“ praví Pán,
pravil, až mi srdce plápolalo.
Mlado budeš, ať si slunce spráchniví,
po mém boku poplyneš co panna,
červeňoučké líčko nezahalíš;
a když obklopí mě bláznů sbor:
čelo tvoje skvoucí utvoří mně ticho.

VOLBA SEMINÁŘE

Nyní již Havlíčkovi nezbývalo nic jiného než se rozhodnout, kde bude pokračovat v bohosloveckých studiích. Nabízel se Diecézní kněžský seminář v Hradci Králové, kam náležel svým domicilem, nebo Arcibiskupský seminář v pražském Klementinu. Nakonec se na radu svého přítele a kolegy Antonína Dlaskeho (alumna Diecézního semináře v Litoměřicích) rozhoduje pro Prahu. Znal již místní poměry jako student filosofie, avšak především jej vábil věhlas vyučujících a místní knihovny, ale i možnost lepšího kariérního růstu v Pražské arcidiecézi nebo vyšší vzdělanost věřících a tím i případné pozornější posluchačstvo pod kazatelnou.

IDEÁL A REALITA

Havlíček vstoupil do semináře plný očekávání a nadšení počátkem října roku 1840, ale brzy ze svých ideálů vystřízlivěl. Zjistil, že teologické studium i kněžská formace se zásadně rozchází s jeho buditelskými záměry, s nimiž do semináře vstupoval. A co více, setkal se s nepochopením pro své nadšení u svých kolegů a tím spíše u představených. Ze svého prvotního rozčarování se pokusil vypsat v listu svému příteli P. Slavíkovi (faráři v Batelově): „Jsou jen tři věci, které mě mrzí: že moji kollegové (vyjímaje jen nemnohé) ke všemu spíše se hodí, než za kněze; že mohu tak málo pracovat pro své budoucí povolání a že pozoruji denně při představených, dílem že nemají žádné horlivosti v úřadě, dílem že horlivost to převrácená, dílem že jest pokrytecká. Velice málo starají se o naše pravé vzdělání, ba ještě mu překážejí a nejlepší nařízení knížete (arcibiskupa) neprovádějí se proto, že jsou představeným na obtíž. Oni pokládají své úřady za benefice a prebendy, menší pak za přídavy atd. hledí jen jak by se dostali dále a pracují k tomu cíli.“

PŘEDSTAVENÍ TRNEM V OKU

Havlíček mezi všemi vzpomíná především tři nejvýznamnější představené semináře. 

Prvním byl rektor semináře Jan Nepomuk Büttner (od r. 1838 probošt kapituly Všech svatých). V r. 1840 mu bylo 63 let a podle Havlíčkova hodnocení byl již starý a nahluchlý. Havlíčkovi se rovněž zdálo, že péči o seminář raději ve své dobromyslnosti přenechával podřízeným a sám se spíše stahoval do sebe.

Druhým byl praeses (vicerektor) Antonín Rost. Havlíček jej vnímal jako nejvlivnější a nejpřísnější osobu semináře také proto, že dohlížel na prospěch a mravy bohoslovců. Havlíčkovi na něm asi nejvíce vadilo, že ačkoliv byl Čech, snažil se u studentů veškerý zájem o češství a českou literaturu mařit.

Třetím mužem byl Rostův zástupce (vicepraeses) František Plaucar. Havlíček jej vnímal jako Rostova nohsleda. Připouštěl, že byl nejvzdělanějším ze všech představených, ale projevoval se spíše jako slídil a donašeč.

CÍRKEVNÍ DĚJINY JAKO PRAMEN POCHYBNOSTÍ

Havlíčka nezaujala příliš ani náplň studia předepsaného pro 1. ročník. To se skládalo z přednášek o starozákonních starožitnostech (včetně výuky hebrejštiny) a výkladu církevních dějin. Zvláště dějiny církve se Havlíčkovi zajídaly. Nechápal, proč by měl čas studia dějin věnovat četným rozborům mnohých starokřesťanských herezí a dávno přežitým dogmatickým sporům. Díky tomu postupně získával odpor vůči dogmatismu zjeveného náboženství, který se mu jevil nerealistický. Pravděpodobně mu scházel zevrubný výklad dogmatické teologie spolu s její racionální reflexí, pro niž nebyl v rámci církevních dějin prostor (probírala se až ve 3. ročníku). Havlíček tak zřejmě nabyl dojmu, že svůj rozum musí obětovat na oltáři víry.

Není proto divu, že se krátce na to u Havlíčka začaly projevovat také těžké pochybnosti víry, se kterými se snažil ze všech sil a s upřímností bojovat. Na stránkách svého deníku se např. 19. března 1841 rozepsal o pochybnostech týkajících se modlitby za svou matku: „Na den sváteční matčina jména poslední útok učinilo křesťanské náboženství na mne proti ukrutné nevěře – a ta nevěra, kat můj a ukrutník, zvítězila! (…) První má myšlenka byla na modlitbu. Cit pudil mne modliti se – tu nastal boj, rozum za dětinství to vyhlašoval! Může modlitba tvá – ptal se – jakou změnu v opravdovském světě způsobit? Nemodlíš se jen pro své uspokojení? (…) Kdo umíš ducha lidského posuzovat, uznáš, co ve mně vřelo! Napsat to nesnadno – Konečně umínil jsem si, že o duševních záležitostech počnu přemítati a takto zdokonaluje se, že nejlépe oslavím svátek své matinky.“

Za několik dní své pochybnosti přemohl a do deníku si zapsal: „Dnes jsem byl u přijímání! Bůh ať mne sílí. Jak jsem započal, nechť je dopřáno mi kráčeti dále.“

Boj však nebyl dobojován, a nakonec pochybnosti zcela převážily v duchu soudobého racionalistického osvícenství, jak vyplývá z poznámky, kterou nadepsal Víra, Naděje, Láska: „Věřím v Boha, otce, všemohoucího stvořitele nebe i země. Věřím, že o něm nebudu nikdy nic jistého vědět a věřím, že by to pošetilost byla, přít se, kolik má vlastností.

Věřím v Krista, syna člověka, učitele našeho, jenž se počal z Marie, pod Pontských Pilátem trpěl, ukřižován zemřel. Věřím, že jen z nouze a pro hloupost židovskou se jmenoval božím synem, že ale sedí na pravici boží, věřím. Věřím v svatých obcování a život věčný. Amen.

Nedoufám ničehož, neboť nic z toho, co Římská církev doufá, nepotřebuji a byť bych potřeboval, dosáhnouti nemohu. Hříchy mi Bůh odpustit nemůže, a kdo by to myslil, ovšem si ulevuje, ale božstvu i lidstvu se rouhá. Ani zatratit mne Bůh nemůže a nechce. Já sám se mohu zatratit a odměnit sebě (v jiném smyslu).

Miluji, ale co, nevím, na zásluhu si to nepokládaje, neb láska se mnou srostla jako květ se stromem. Ale Boha nemiluji, nebo ho jen ctíti mohu, ale ne milovat. Též veškeré lidstvo nemiluji, neb mnozí lásku nezasluhují. Nepřátel milovat nemohu, aniž jich Ježíš miloval, ačkoliv tak praví, neb jiná věc milovat, a opět jiná, o jeho dobré péči míti. Láska se neplatí po penízkách a kdo praví, že celý svět miluje, ten ani nezná lásku a pošetile mluví.“

KRITIKA PŘEDSTAVENÝCH A VYLOUČENÍ

Havlíček si s velkým zklamáním začal čím dál více uvědomovat, že v semináři nebude mít prostor pro své buditelské a vlastenecké zájmy. Proto se rozhodl, že si vytoužené vzdělání doplní sám. Ve svém volnu se proto začal věnovat zdokonalování znalosti českého jazyka, výuce slovanských jazyků, slovanskému dějepisu a zeměpisu. To však u představených vzbudilo silnou vlnu nevole a mnoha zákazů. Obávali se totiž, aby se tím u státních úřadů nevzbudilo podezření z podpory revolučních názorů.

Havlíček na to začal reagovat prvními satirickými kritikami a epigramy, které vedly k dalším konfliktům s představenými. Některé z nich cílily přímo na nenáviděného Antonína Rosta, jemuž přezdíval Tonda Rožeň:

Proti církve protivníkům,
bezbožným akatolíkům,
vydal páter Rožeň podlé zvyku
na sto arších ostrou polemiku:
v tuhé vazbě s kovanými rohy,
všem kacířům může přetlouc’ nohy.

A při jiné příležitosti napsal tyto řádky:

Pročpak nosí mnišské cechy
na klobouku velké střechy
jako praeses Antonín?
Rádi mají v mozku stín.

Někdy v této době si také na druhou stranu lístku k básni „Chůvo moje milá, náboženství“ připsal tyto verše, které již jasně svědčí o jeho proměně:

Bratře Čechu, shoď černou hazuku!
Hazuku též římští vrazi měli,
co v Kostnici Husa upálili.
Bratře Čechu, podupej komžičku;
bílé komže Jezovité měli,
co nám naši slávu popálili.

KOUZLO NECHTĚNÉHO NA ODCHODNOU

Pravděpodobným vyvrcholením všech sporů při jeho pobytu v semináři se stala báseň, kterou na přání svých kolegů napsal ve svátek sv. Jana Křtitele 24. června 1841 u příležitosti oslav jmenin profesora církevních dějin Jana Smutka a profesora biblických studií Jana Mařana.

Zdvihám kypící rozjařených citův
kalich posvátný, v útrobě plápolá
oheň mi prudce, k Vám do výšky
proud se valí klokotem horoucím.

Nemožno povděčných mladíků sboru
v slovíčka ouzká vtěsnati výlevy
srdcí davu za plat Otcům, jež
víže ne darmo jeden vzor křestní.

Pochodní božské cesty dokončiti,
Křtitel co vrucný v pustině připravil,
svatá pojí Vás jedna vůle,
vštípiti lidstvu nebes synovství.

Ač západ vetchý v neklidě vrávorá,
plodů mudráckých z Kristova objetí
mocí vyrvav se, ač mu jiskra
chladne svatá v rozumech ochablých:

Bystré Slovanstvo jiskru drahou Bohu
zvoláno přejmout v nezkalená prsa,
vědou ji pěstovati zdárnou,
obnovenou vede zář na východ.

Popřálo, vážní, Vám, nebe mistrové,
uměn posvátných šlechtiti Slávii;
ne díky! Vám jen zdar může
zásluhu odplatiti přeslavnou!

Báseň byla povedená, ale nikdo netušil, jakou budou mít její verše dohru. Oba oslavenci se zalekli především té části, která opěvovala jejich údajnou snahu šlechtit Slávii. Vyložili si ji prý, jako by oni sami podporovali u svých studentů vlastenectví, a obávali se, aby nebyli státní mocí obviněni z šíření revolučních myšlenek.

Zvláště nelibě nesl tuto ódu Jan Mařan, a proto se pokusil ze sebe setřást podezření tím, že při zkoušce z biblistiky udělil Havlíčkovi zhoršenou známku. Ta byla oprávněná, ale v případě Mařanova způsobu klasifikace i u slabých studentů prý ojedinělá. Snad tím chtěl dokázat, že Havlíčkovi nenadržuje a podobné excesy nepodporuje. V každém případě tím napomohl Havlíčkově vyloučení ze semináře.

BÜTTNER HAVLÍČKOVI

Havlíček sám v té době byl již rozhodnut seminář opustit, ale nevěděl, jak by to měl učinit. Nechtěl především ranit svou matku, která se z jeho kněžské dráhy těšila. Snad proto s určitou úlevou přijal dopis, který mu do Brodu na sklonku letních prázdnin dne 9. září 1841 poslal rektor Jan Büttner:

„Milý Havlíčku!
Poněvadž jste za svého pobytu v semináři velmi málo povolání k stavu duchovnímu jevil, zabýval se více předměty mimo obor nauk teologických, a proto jste dostal z nedostatku pilnosti druhou známku z jazyka hebrejského a z výkladu starého zákona, poněvadž jste krom toho velmi lehké zásady jevil, vidělo se Jeho arcibiskupské Milosti po zprávě o chování bohoslovců vyloučiti vás ze semináře.
Jan Büttner, rektor.“

Na druhou stranu je nutné zmínit, že když se Havlíček krátce na to rozhoduje pro učitelství na gymnáziu, což by podle jeho mínění lépe odpovídalo jeho spisovatelským záměrům, získal od rektora Büttnera dobrozdání, v němž není ani známky pro předchozích neshodách. Rektor v něm totiž dosvědčil, že „se počas svého pobytu v semináři vědami pilně obíral a bezvadný život vedl.“

POKUS O REHABILITACI POMĚRŮ V KNĚŽSKÉM SEMINÁŘI

Ačkoliv se Havlíček stal jedním z velikánů žurnalistiky a literatury 19. století, jeho hodnocení kněžského semináře pochází ze zkušenosti dospívajícího devatenáctiletého muže, který se v této životní fázi vypořádává jak se svým vztahem k autoritě představených, k řádu a povinnostem, tak i se svými ideály, možnostmi, schopnostmi a limity. Tuto skutečnost je třeba zohlednit, chceme-li podle jeho svědectví posuzovat tehdejší stav kněžského semináře v Praze a jeho představené.

Havlíček si z pobytu ze semináře nese do života notnou dávku hořkosti. A přeci do něj vstupoval v době, kdy koncepce teologického studia a kněžské formace prošla rozsáhlou reformou pod vedením břevnovského opata Stephana Rautenstraucha (1734–1785). Tato reforma byla vyvolána již v polovině 18. století kritikou nevyhovující kvality kněžské pastorační činnosti. Vina byla dávána zejména náplni studia a formace v kněžských seminářích. Ty se podle kritiků až příliš zaměřovali na teoretickou formaci bohoslovců, kteří si měli především osvojit vhodné argumenty k obraně katolické víry. Formace však zanedbávala praktickou stránku kněžské činnosti v oboru katechetiky, homiletiky, liturgiky a nejspíše i morálky. Novinkou tohoto období se tak stal obor zvaný praktická teologie.

Po Josefinských reformách se navíc změnila atmosféra ve společnosti a tím i pojetí kněžské služby jak z hlediska církve, tak i státu. Kněz měl být především duchovním správcem horlivě pečujícím o náboženské vzdělání a morální výchovu svěřených farníků. Své působení měl vykonávat v duchu soudobého stavu poznání a osvícenských důrazů. Sám měl být morálně bezúhonný a svým farníkům srozumitelný nejen argumenty, ale i národním jazykem a láskou k vlasti a jejím dějinám. K tomu všemu měl být rovněž loajálním státním úředníkem, který měl podporovat dobrý vztah ke státu – potažmo panovníkovi.

Je samozřejmé, že stejně jako v současné době i tehdy každý jednotlivý kněz nakonec upřednostnil to, co mu bylo nejbližší. Mezi kněžími té doby tak najdeme liberální osvícence i konzervativce, státní úředníky, hospodáře, politiky, hudebníky, spisovatele, vědce, buditele nebo klasické typy prostých venkovských či maloměstských farářů. Avšak seminární formace, která této individuální specializaci předcházela, musela být všem společná. A ať už jakýkoliv adept kněžství projevoval zájem i mimo obor teologie a pastorace, jeho formace musela být vedena výhradně směrem k duchovenské činnosti.

Rautenstrauchova reforma počítala se čtyřletým studiem. V 1. ročníku se měli studenti věnovat církevním dějinám, patrologii, starozákonním starožitnostem a výuce hebrejštiny. Ve 2. ročníku následovala novozákonní exegeze, řečtina a kanonické právo. Ve 3. ročníku se měli studenti zabývat dogmatikou. Poslední ročník měl být nově věnován praktické teologii, morální teologii, katechetice, homiletice a liturgice.

Této koncepci studia se měly přizpůsobit i vyučovací jazyky. Zatímco teoretické disciplíny měly být přednášeny latinsky, praktické předměty měly být vyučovány v národních jazycích, aby si budoucí kněží osvojili schopnost komunikovat svým farníkům nauku církve co nejsrozumitelněji. V pražském semináři to byla primárně čeština, která měla být dokonce vyučována povinně. Navíc od r. 1810 měli být ke studiu přijímáni výhradně studenti, kteří česky rozuměli. Rektor semináře a profesor praktické teologie měli češtinu ovládat výborně.

Není bez zajímavosti, že praktickou teologii na teologické fakultě v Praze začal od r. 1805 přednášet jako první pozdější kanovník kapituly Všech svatých František Xaver Faulhaber (1760-1832). Sice tak činil původně německy, ale později si v duchu reforem osvojil i češtinu a své studenty horlivě nabádal k jejímu studiu a četbě českých knih.

SEMINÁRNÍ FORMACE

Vedle studia procházeli bohoslovci ještě seminární formací, která jim měla napomoci k osvojení základních návyků budoucího kněžského života. Bohoslovci se proto museli vyrovnat s domácím řádem semináře – s řadou zákazů a příkazů, které měly metodou sebezáporu a sebepřekonání napomoci zvládnutí budoucí fyzické i psychické zátěže ve farnostech (závazek celibátu nevyjímaje). Nemůže být proto divu, že pro mnohé adolescenty mohly být právě nároky na disciplínu velmi náročné a mnohdy byly také důvodem odchodu ze semináře. V tomto ohledu nebyl Havlíček první ani jediný, kdo se s tímto režimem nedokázal vyrovnat.

Je však nutné dodat, že se církev už před polovinou 19. století poznenáhlu dostává pod sílící státní kontrolu, která se chce vyvarovat riziku možných revolučních hnutí. Tím ovšem dochází mezi ostatními formačními požadavky k posílení důrazu na loajalitu vůči státu. V praxi to znamenalo především to, že kněží měli být mimo jiné i obhájci státních výnosů. Nešlo o nic jiného, než o projev pozdějšího nešťastného sepjetí trůnu a oltáře, které se již v době Havlíčkova pobytu v semináři negativně promítlo do života mnohých přemýšlivých bohoslovců. Tuto skutečnost rehabilitovat ani obhájit dost dobře nelze. Ostatně Havlíček se s tím později vypořádá v Epištolách kutnohorských, které v mnohém předešly II. vatikánský koncil i současnou diskusi o synodalitě církve.

POKUS O REHABILITACI POHANĚNÝCH PŘEDSTAVENÝCH

Nad všemi studijními i formačními požadavky museli bdít vyučující a seminární představení. Ti byli vybírání z řad vzdělaných a osvědčených kněží, kteří byli loajální vůči církvi i státu. Měli to být kněží, kteří by se bohoslovcům mohli stát dobrými kněžskými vzory, a zároveň měli mít schopnost tlumit případné rizikové tendence bohoslovců, nebo jejich vlohy reorientovat účelněji směrem k pastorační praxi.

Ze všech těchto postav budou nyní zmíněni pouze ti, kteří se nachází v centru Havlíčkovy pozornosti. K naší lítosti se nám ale podařilo dohledat podobizny či fotografie pouze tří z nich. Navíc fotografie busty Antonína Rosta má „cimrmanovsky strhané rysy“.

V době Havlíčkova pobytu v semináři byl rektorem Jan Nepomuk Büttner (1777–1856). Ten po svém kněžském svěcení r. 1804 strávil převážnou část svého života (téměř 43 let) na různých pozicích v kněžském semináři v Praze, což bylo i na tehdejší poměry výjimečné. Nejprve zde začínal jako vicepraeses, později praeses a potom jako rektor. V r. 1826 byl jmenován kanovníkem kapituly Všech svatých a r. 1838 jejím proboštem. V r. 1847 nakonec ze zdravotních důvodů na funkci rektora semináře rezignoval. Z dostupných pramenů se nelze vyjádřit k Havlíčkově výtce, že starost o seminář kvůli svému věku, nedoslýchavosti a dobromyslnosti přenechával raději jiným (o tom prameny nic neuvádí). Faktem ale je, že sice měl z titulu svého úřadu nad seminaristy vrchní dohled, avšak do denního kontaktu s nimi přicházel spíše výjimečně. Náplní jeho práce totiž byla starost o hospodářský chod celého ústavu, který byl velice rozsáhlý.

Dohled nad formací, disciplínou a prospěchem seminaristů měl vykonávat praeses – vicerektor. Tím byl v té době Antonín Rost (1798–1879). V pražském semináři začal působit asi od r. 1840 tedy v závěru své šestnáctileté praxe na vysokém učení v Innsbrucku, kde r. 1838 získal doktorát teologie. Prameny jej hodnotí jako kněze hluboce zbožného, ale ve shodě s Havlíčkovým svědectvím zároveň velmi disciplinovaného a přísného nejen k druhým, ale i k sobě. Tento jeho povahový rys mohl dost dobře kolidovat s Havlíčkovou mladickou vzpurností, zvláště, jestliže se Rost snažil vést Havlíčka ke kněžství jako takovému a krotit jeho buditelsko-spisovatelské ambice (přeci jen mělo jít z jeho strany primárně o formaci kněžskou). Velmi pravděpodobně ale nedokázal najít způsob, jak to Havlíčkovi tlumočit vhodnými a přijatelnými prostředky. Pravděpodobně tomu nepřispěly ani četné zákazy českých knih, i když o jaké knihy se jednalo a zda byly vhodné pro bohoslovce, se nezmiňuje ani Havlíček ani jiné prameny.

Rost tak v dějinách české literatury získal pověst tvrdého, nesmlouvavého a nelítostného kněze. Přitom historické prameny zaznamenaly také druhou stránku jeho osobnosti, která se vyznačovala hlubokým kněžským a sociálním citem. Ten je vzpomínán především v souvislosti s jeho působením v kostele sv. Jana Nepomuckého Na Skalce, kde se r. 1853 stal administrátorem. Prameny uvádí, že při kostele byli pohřbíváni nemajetní lidé, kteří zesnuli ve vedlejší Všeobecné nemocnici. V průměru to prý byli dva lidé denně, které zřízenci v obyčejném pytli házeli do společného hrobu. Rostovi se tento druh pohřbu zdál naprosto nedůstojný, a proto nebožtíkům zajišťoval křesťanský obřad posledního rozloučení. Navíc r. 1861 založil charitativní organizaci nazvanou Spolek Arimatijský. Členové se snažili zajišťovat nemajetným zesnulým rubáš, rakev a důstojný pohřeb na hřbitově. Díky tomuto spolku tak bylo za padesát let činnosti vypraveno 61 tisíc pohřbů. Tato skutečnost nemůže být považována za dostatečnou obhajobu Rostova jednání vůči Havlíčkovi, ale mohla by poněkud pozměnit vnímání jeho osobnosti.

Třetím mužem semináře byl František Plaucar (1809–1869). Teologii studoval ve Vídni, kde r. 1838 získal doktorát z teologie. Poté přešel do Prahy, kde v r. 1840 převzal katedru dogmatické teologie a od r. 1845 katedru pastorální teologie. V semináři byl nejprve na pozici vicepraesese (zástupce vicerektora). Po odchodu Antonína Rosta se r. 1848 stal praesesem a po rezignaci Büttnerově se stal rektorem. O tom, že nebyl jen stínovou postavou autoritativnějších nadřízených, jak jej nahlížel Havlíček, svědčí i to, že se jako rektor mj. zasadil, aby nebyli při přijímacím řízení zvýhodňováni studenti podle doporučení či protekce, ale zavedl pro každého přijímací zkoušky. Vedle toho položil také základy reformy představenstva semináře. Na druhou stranu navrhl také postihy pro studenty zapojené v revolučním dění. Ze semináře pak odešel r. 1852, když se stal kanovníkem Metropolitní kapituly v Praze.

O čtvrtém „Havlíčkově“ muži – Janu Mařanovi (1802–1866) se podařilo zjistit pouze to, že byl doktorem teologie a profesorem biblických studií. Od r. 1849 byl členem Metropolitní kapituly v Praze. Ve své poslední vůli určil značnou sumu na stipendium pro chudé studenty.

Poslední zmíněný profesor z Havlíčkova vyprávění byl Jan Smutek (1803–1883). V r. 1826 získal doktorát teologie a stal se profesorem církevních dějin v královéhradeckém semináři. Od r. 1838 pak pracoval na Pražské univerzitě. V r. 1840 byl zvolen děkanem a v letech 1861 a 1862 rektorem univerzity. Byl také konstitučním radou hradeckým, arcibiskupským notářem a od r. 1860 kanovníkem kapituly Všech svatých. V r. 1864 byl jmenován císařským radou. Ačkoliv to byly právě jeho přednášky, které v Havlíčkovi vyvolaly tolik pochybností o katolické věrouce, nepodařilo se z dostupných pramenů dohledat, jakým způsobem vyučoval a zda byl přístupný k diskusi. Ale stejně tak se nepodařilo zjistit, zda se sám Havlíček pokoušel svého profesora se svými dotazy a pochybnostmi oslovit.

ZÁVĚR

Pokus o obhajobu kněžského semináře se snažil především napravit jednu historickou křivdu na způsobu prezentace kněžské formace i na kněžích, kteří v té době bohoslovce ovlivňovali. A ačkoliv není možné rehabilitovat vše beze zbytku, přeci jen se ukazuje, že proces formace budoucího kněžského dorostu nebyl veden se záměrem potlačovat českou kulturu, ale s cílem vychovat kvalitní české kněze způsobem odpovídajícím okolnostem doby.

Přesto nechceme rozporovat, že Havlíčkova zkušenost se seminární formací a teologickým studiem byla v mnohém skutečně skličující. Ačkoliv nám schází množství konkrétních informací, ze kterých bychom mohli posoudit jednotlivé okolnosti jeho kritiky, je jasné, že Havlíček vstoupil do semináře s velikými ideály a očekáváním, ze kterých záhy vystřízlivěl. Zjistil, že seminární formace je zaměřena výhradně na kněžský život, teoretickou výbavu a pastorační praxi. Tomu byla nakonec podřízena veškerá náplň studia, včetně výuky češtiny a výběru doporučené české literatury. Nedokázala však vytvořit prostor pro jeho individuální a specifické cíle a nadání. Navíc, po těžkém vystřízlivění patrně nenašel v seminárním prostředí nikoho, kdo by mu mohl nabídnout přátelskou oporu v jeho tápání a pochybnostech, které zachvátily celou jeho mysl. A přeci zcela osamocený jistě nebyl, neboť jeho kolegové i představení vnímali, že mají ve svém středu výraznou osobnost, když jej např. jako nadaného literáta oslovili s žádostí o báseň ke jmeninám svých dvou profesorů.

Na druhou stranu Havlíčkova motivace ke kněžství, alespoň tak, jak ji sám prezentoval, nebyla zcela kněžská, i když v rozporu s kněžstvím také úplně nebyla. Svědčí o tom řada literárně činných kněží, kteří působili v Katolické církvi té doby. Nicméně jej jeho vlohy i charakter předurčily k jiné dráze, kterou si později zvolil. Jeho krátký pobyt v semináři mu to alespoň pomohl rozlišit, i když za poměrně tvrdých okolností.

Použitá literatura:

BERÁNKOVÁ, M. Karel Havlíček Borovský. Horizont: Praha, 1973.

ČÁŇOVÁ, E. Slovník představitelů katolické církevní správy v Čechách 1848-1918. Praha: Státní ústřední archiv, 1995. ISBN 80-85475-17-0.

HANUŠ, J. et al. Literatura česká devatenáctého století. Díl III. Od K. H. Máchy ke K. Havlíčkovi. Jan Laichetr: Praha, 1905.

NEŠPOR, Z. R. Výchova kněží a jejich působení na přelomu 18. a 19. století. IN lidemesta.cuni.cz.

PAVLÍČEK, T. W. Výchova kněží v Čecháhc a jejich role v náboženské kultuře (1848–1914). Academia: Praha, 2017. ISBN 978-80-200-2771-9.

PODLAHA, A. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora. Díl X. Metropolitní kapitula u sv. Víta: Praha, 1912.

SRB, A. Karel Havlíček Borovský: neohrožený bojovník za práva národu českého. F. Šimáček: Praha, 1906.

ZELENÝ, V. Ze života Karla Havlíčka Borovského. IN Osvěta 1872/II.

Fotografie:

Fotografie Antonína Rosta IN mapy.cz

Fotografie Jana Nepomuka Büttnera IN jenikirbyhistory.getarchive.net

Fotografie Františka Plaucara a Jana Mařana IN PODLAHA, A. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora. Díl X. Metropolitní kapitula u sv. Víta: Praha, 1912.