Nástin dějin vztahu kapituly a Karlovy univerzity

Naše kapitula byla spojena s Pražskou univerzitou v r. 1366. Spojení však nebylo trvalé, neboť přibližně po 60 letech došlo v důsledku husitských válek na téměř 400 let k přerušení vazeb mezi oběma institucemi. I když se na univerzitní poslání kapituly nikdy nezapomnělo a někteří její členové se na něj se při nejrůznějších příležitostech odvolávali, pouto s univerzitou obnovil teprve pražský arcibiskup Bedřich Schwarzenberg v r. 1885.

U příležitosti děkanské inaugurace kanovníka doc. Jaroslava Brože v kapitulním kostele Všech svatých jsme připravili stručný nástin dějin vztahu Královské kolegiátní kapituly a Karlovy univerzity.

KAPITULA JAKO PROSTŘEDEK K OSAMOSTATNĚNÍ UNIVERZITY

Od založení Pražské univerzity v r. 1348 byla výuka, studium i ubytování zajišťováno při hlavních mužských klášterech na Malé Straně a Starém Městě pražském, kde bylo organizováno tzv. řeholní obecné učení. Arcibiskup Arnošt z Pardubic jako velký kancléř univerzity však chtěl na nově vzniklé univerzitě zajistit i prostor pro profesory z řad světského kléru, a proto r. 1349 vyhradil pro jednoho profesora teologie místo v Metropolitní kapitule u sv. Víta. S postupem času ale byla péče o materiální zajištění výuky a studia čím dál tím náročnější. Proto Karel IV. založil dne 30. července 1366 zvláštní kolej nazvanou Karlovu (Collegium Caroli) pro dvanáct mistrů artistické a teologické fakulty. Jejich sídlem měl být dům po židu Lazarovi na Starém Městě Pražském nedaleko kostela sv. Mikuláše u Staroměstského náměstí. Kromě toho získala kolej také prebendy v šesti vesnicích, z jejichž výnosu pak financovala chod výuky a studia.

SPOJENÍ KARLOVY KOLEJE S KAPITULOU U VŠECH SVATÝCH

Téhož dne pak panovník z titulu českého krále rozhodl, aby na pozdvižení cti a slávy vysokého učení pražského byla s Karlovou kolejí spojena Královská kolegiátní kapitula při kostele Všech svatých na Hradě pražském tak, že místa kapitulárů vyhradil seniorům této koleje. Výběr kapituly byl nasnadě. Kapitula totiž od svého vzniku v letech 1339–1340 spojovala v jedno majestát královské kaple s nabídkou velmi dobrého hmotného zajištění, a tak členství v jejím kolegiu bylo navýsost prestižní záležitostí.

Karel IV. v zakládací listině mj. stanovil, že na uprázdněná místa a prebendy kapituly u Všech svatých mají být napříště prezentováni výhradně nejdéle působící mistři a studenti Karlovy koleje, i když fakticky se tato výsada týkala jen jejích mistrů – světských kněží. Tehdy z tohoto pravidla ještě vyňal probošta a děkana, kteří nemuseli být členy univerzity. Později se ovšem tato zásada z praktických důvodů nedodržovala.

POSTUPNÉ OBSAZOVÁNÍ NOVÉ KOLEJE

Založením obou kolejí univerzita do budoucna získala hmotné zajištění pro 23 profesorů artistické a teologické fakulty, kteří již nemuseli být závislí na řeholních institutech. K obsazování beneficiátních míst v kapitule u Všech svatých však docházelo velmi pozvolna, protože v r. 1366 ještě nebylo uvolněno žádné beneficium. První kanovníci z řad univerzitních mistrů tak byli do kapituly přijati pravděpodobně až kolem r. 1371 a poslední prebenda byla obsazena kolem r. 1380.

VOLBA NOVÝCH KANOVNÍKŮ

Volba nových kanovníků se v praxi odehrávala ve shromáždění mistrů náležejících do Karlovy koleje. Ti ze svého středu vybrali nejstaršího nebo nejvýznamnějšího člena svého kolegia, kterého potom doporučili panovníkovi. Po zvážení návrhu pak panovník prezentoval kandidáta děkanovi kapituly, aby vykonal vlastní akt investitury.

KOLEJNÍ BUDOVA

Karel IV. rovněž daroval mistrovské kapitule dům, který dříve náležel kanovníkovi Metropolitní kapituly Bohutovi (někdejšímu kancléři pražského biskupa a později arcibiskupa v letech 1341–1350; +1351). S největší pravděpodobností stával v blízkosti malostranského kostela sv. Mikuláše v dnešní Thunovské ulici. Když se pak počet univerzitních mistrů v kapitule začal rozrůstat, rozhodli se kanovníci zakoupit mnohem prostornější a výstavnější palác olomouckého biskupa Jana ze Středy, který stával u kostela sv. Mikuláše na Starém Městě Pražském na rohu dnešních ulic Kaprova a Platnéřská. Pozice domu byla výhodná i proto, že se v jeho blízkosti nacházelo sídlo Karlovy koleje, než bylo r. 1383 přeneseno do Rotlevova paláce. Budova sloužila nejen k ubytování mistrů a jejich studentů nebo ke konání přednášek a studijní činnosti, ale konala se zde i kapitulní shromáždění, vyřizovaly se zde kapitulní záležitosti a vyhotovovaly se listiny týkající se života kapituly. Ačkoliv tedy dům zůstával sídlem kapituly a jejích kanovníků, stal se rovněž univerzitní kolejí, na niž se od těchto dob přeneslo označení Collegium Omnium Sanctorum – Kolej Všech svatých, nebo obšírněji Kolej mistrů (někdy také doktorů) kaple Všech svatých na Hradě pražském. Po skončení husitských válek se vžil i název Collegium Angelorum – Andělská kolej (Více v článku Kapitula univerzitní kolejí).

ÚLOHA KAPITULNÍCH DĚKANŮ NA UNIVERZITĚ

Výjimečné postavení děkana kapituly u Všech svatých povznesl papež Urban VI. v r. 1383, když jej spolu s proboštem mohučské kapituly a děkanem kapituly vratislavské jmenoval do úřadu konzervátora (ochránce) práv pražského obecného učení a jeho příslušníků. Kapitulní děkan se tak stal soudní instancí, ke které se uchylovali členové univerzity ve svých soukromoprávních sporech s mimouniverzitními institucemi ať už světskými nebo církevními. Tím ovšem nebylo dotčeno ani právo univerzitního rektora ani velkého kancléře, kteří posuzovali záležitosti interní. Kapitulní děkani pak zastávali tuto funkci až do r. 1422, kdy byla činnost univerzity pozastavena v důsledku rozpoutané husitské revoluce (Více v článku Děkani kapituly konzervátory univerzitních práv).

KAPITULA NA CESTĚ ODLUKY OD UNIVERZITY

Kanovníci jako univerzitní mistři plně prožívali a sdíleli život s Pražskou univerzitou. Kromě již zmíněné pozice kapitulních děkanů coby konzervátorů univerzitních práv se mistři kapituláři zapojili do disputací nad hlavními teologickými a filozofickými tématy své doby. Zvláště palčivé byly diskuze nad učením a spisy Johna Wyclifa, které nakonec rozdělily jak členy akademické obce, tak i samotné kanovníky (Více v článku Kapitula a počátky wyclifismu).

Názorové rozdíly se zvláště prohloubili po tragické smrti Jana Husa. V kapitule se v té době prosadila utrakvistická většina, která do jisté míry zavdala podnět k husitské revoluci. A když v r. 1417 univerzita vyhlásila deklaraci o laickém kalichu, došlo i ke konfesionálnímu vyhranění, takže univerzitu i kolej Všech svatých opustili kanovníci, kteří se hlásili ke katolické straně. Někteří z nich se pak uchýlili pod ochranu Metropolitní kapituly do Žitavy. Zde později pod tlakem dobové nutnosti došlo k zahájení praxe, v jejímž rámci byli napříště spojovány kanonikáty kolegiátní kapituly s prebendami kapituly metropolitní. Tímto krokem se rovněž začala kapitula vzdalovat od svého univerzitního poslání. Kromě neutěšených poměrů v kapitulním kolegiu, nedobrovolného exilu a omezení suverenity se potom musela kapitula vyrovnat i se ztrátou téměř veškerého majetku, který v minulosti nabyla, čímž přišla i o svou prestiž (Více v článku Kapitula a počátky husitství a článku Kapitula v době husitských válek).

Po husitských válkách se plně projevilo konfesní oddělení kapituly od univerzitní koleje. Zatímco mezi kanovníky kapituly u Všech svatých byli jmenováni kněží zachovávající katolickou věrouku, kolej Všech svatých byla obsazována utrakvisty z řad akademické obce. Tento neutěšený stav nakonec vedl k celé řadě sporů mezi kanovníky a mistry kolegiáty o kapitulní kostel i kolejní budovu. Nebylo totiž jasné, zda kapitulní kostel náleží ke koleji jako majetek univerzity, nebo kolej náleží ke kapitulnímu kostelu a je tedy majetkem kapituly a církve.

Spor byl do jisté míry vyřešen až v r. 1541 kdy kostel do základů vyhořel a přestal být pro mistry kolegiáty zajímavý. Kapitula se ještě naposled r. 1580 pokusila o získání kolejní budovy, aby z výtěžku jejího prodeje mohla financovat opravu kostela, ale neuspěla a spor byl definitivně ukončen (Více v článku Kapitula a její dočasná odluka od univerzity).

NÁVRAT VYUČUJÍCÍCH

Od té doby se členové kapituly všemi možnými způsoby snažili znovu obnovit život a hmotné zajištění svého kolegia. Nicméně úspěchy jejich úsilí se projevovaly spíše velmi pozvolně a příležitostně. I když se na univerzitní poslání kapituly nikdy nezapomnělo, byli v této fázi kapitulních dějin univerzitní mistři nahrazeni příslušníky nižší české i rakouské šlechty a kněžími zasloužilými v pastoraci.

Teprve v 80. letech 18. století v souvislosti s tereziánsko-josefinskými reformami školství byl postupně obnovován zvyk upřednostňovat při kanovnických jmenováních zejména kněze se zásluhami o vyučování, výchovu a rozvoj věd. A tak někdy kolem r. 1785 se členem kapituly stal Augustin Zippe (+1816), první rektor pražského generálního semináře, který se rovněž podílel na školských reformách. Následoval jej Karel František Fischer (+1833), prefekt alumnů v generálním semináři a profesor Nového zákona na Karlo-Ferdinandově univerzitě. V r. 1790 se k nim připojil Václav Lenhart (+1808), ředitel královských normálních škol pražských. V r. 1799 potom získal kanonikát Stanislav Vydra (+1804), profesor matematiky. V r. 1802 byl instalován Karel Berger (+1806), první ředitel Pražského ústavu pro hluchoněmé. Výčet kanovníků tohoto období pak uzavírají r. 1807 někdejší rektor univerzity a církevní historik Kašpar Royko (+1819) a r. 1820 Norbert Karoli, profesor na Malostranském gymnáziu (Více v článku Kapitula na cestě k samostatnosti).

OBNOVA STATUT I VAZBY NA UNIVERZITU

Během tohoto velmi dlouhého období došlo dvakrát k obnově či úpravě kapitulních statut (stalo se tak v r. 1623 a r. 1730). V žádné z těchto listin však nebylo zmíněno, že by kanonikáty kapituly u Všech svatých měli být vyhrazeny univerzitním pedagogům.

K tomuto kroku přistoupil až pražský arcibiskup Bedřich Schwarzenberg, který 25. 1. 1885 vydal obnovenou zakládací listinu Královské kolegiátní kapituly u kostela Všech svatých. V tomto dokumentu stanovil, že kapitula bude mít 2 dignitáře a 6 sídelních kanonikátů. Dále výslovně určil, aby místa kapitulárů byla vyhrazena především profesorům teologické fakulty a ve výjimečných případech také kněžím zasloužilým ve výchově a vyučování. Tímto aktem tak byla po téměř 400 letech od konce husitských válek plně obnovena samostatná Královská kolegiátní kapitula u Všech svatých, která se zároveň oficiálně navrátila i ke svému poslání podporovat rozvoj poznání a vědecké činnosti v českých zemích.

FOTOGRAFIE:

Budova koleje IN CHYTIL, K. Dějiny Koleje Všech svatých. IN Zprávy komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy 1913/5.

Augustin Zippe IN GIERACH, E. Sudetendeutsche Lebensbilder.

Kašpar Royko IN Royko Caspar: Einleitung zur christlichen Religions- und Kirchengeschichte, 1788.

Karel Berger IN NOVÁK, A. Pamětní spis ke stopadesátiletému trvání Pražského soukromého ústavu pro hluchoněmé v Praze-Smíchově, 1938.

Listina krále Karla IV. IN Monasterium.cz

Listina papeže Urbana V. IN Monasterium.cz

Typář Karlovy univerzity IN Cuni.cz

Typář Královské kolegitání kapituly u Všech svatých IN Archiv kapituly