Stříbrný a krásně zdobený relikviář, který je uchováván v kapitulním kostele Všech svatých, obsahuje zlomek lebky sv. Prokopa. Nejstarší zmínka o této relikvii se nachází v kronice Beneše Krabice z Veitmile (+1375) k r. 1321. Zde se ve výčtu zázraků připisovaných světci objevuje také zpráva o uzdravení slepé ženy, jíž se zrak navrátil u hlavy sv. Prokopa v den jeho svátku. Historici se svorně domnívají, že se jednalo o hermu (relikviářovou bustu), v níž byla lebka uložena.

Další zpráva pochází až z r. 1666, kdy u příležitosti blížícího se 80. výročí přenesení ostatků sv. Prokopa ze Sázavského kláštera nechal děkan kapituly Gottfried Alois Kinner z Löwenthurnu (+1670) pořídit novou stříbrnou hermu, o níž zaznamenal, že byla zčásti vyrobena z původního relikviáře. Není ovšem jasné, zda se jednalo o středověkou hermu ze Sázavy nebo nějakou novější. Děkan Kinner pouze zmiňuje, že 4. července do ní byly vloženy dva zlomky lebky sv. Prokopa (více v článku Hrob sv. Prokopa).

V r. 1807, když se děkanem kapituly stal historik Kašpar Rojko (1744–1819), musela být herma spolu s dalšími cennostmi roztavena, protože Kolegiátní kapitula neměla finanční prostředky na úhradu daně pro císařskou mincovnu. Pro oba zlomky byl proto v r. 1808 vytvořen relikviář mosazný.

Teprve v r. 1895 objednal pražský arcibiskup kardinál František Schönborn nový stříbrný relikviář u pražského zlatníka Jana Tenglera. Stalo se to u příležitosti chystané intronizace poslední abatyše Tereziánského ústavu šlechtičen arcivévodkyně Marie Anunciáty (1876–1961). Před tím došlo i k celkové renovaci kapitulního kostela a k opravě hrobu sv. Prokopa pod vedením probošta Laurenze Hafenrichtera (1822–1898) a děkana Josefa Schindlera (1835–1911).

Tento stříbrný relikviář se dochoval až do současnosti a spatřit jej v kapitulním kostele je možné při významných příležitostech liturgického roku.

ZÁHADA PŮVODU LEBKY

V době, kdy nechal děkan Kinner vytvořit také nový hrob sv. Prokopa, vznikla domněnka, že zlomky lebky byly odděleny od ostatků, jež byly do kapitulního kostela slavnostně přeneseny r. 1588. Tuto domněnku ovšem zpochybnil průzkum kosterních pozůstatků uložených v kapitulním kostele, který v r. 1988 provedl prof. Emanuel Vlček (1925–2006). U příležitosti 400. výročí přenesení ostatků zkoumal nejen pozůstatky uložené ve zlaceném náhrobku, ale i další relikvie uchovávané ve svatovítské katedrále a v klášterech v Broumově a na Sázavě. Mezi těmito částmi byly, samozřejmě, i zlomky lebky ze stříbrného relikviáře.

Průzkum přinesl překvapivý závěr, z něhož vyplynulo, že ostatky uložené v hrobě sv. Prokopa v kostele Všech svatých nepatřily světci, ale čtyřem různým jedincům. Naproti tomu ostatky ze stříbrného relikviáře kostela Všech svatých měly shodné vlastnosti jako relikvie z ostatních míst, takže je lze s největší pravděpodobností považovat za autentické ostatky sv. Prokopa (více v článku Průzkum ostatků sv. Prokopa).

Na základě těchto výsledků bylo potom rozhodnuto, aby v rámci purifikace ostatků byl do hrobu sv. Prokopa uložen jeden ze zlomků lebeční kosti. Druhý byl navrácen zpět do stříbrného relikviáře.

Závěr průzkumu však vzbuzuje celou řadu otázek. Jakým způsobem se relikvie svatoprokopské lebky dostala do kapitulního kostela Všech svatých? Přečkala původní středověká herma drancování Sázavského kláštera v době husitských válek? Stala se r. 1588 znakem, pomocí něhož delegace arcibiskupa Medka identifikovala ostatní kosterní pozůstatky jako ostatky sv. Prokopa? Nebo byla přenesena do Prahy dříve?

Odpovědí na tyto otázky se nejspíše nedočkáme. Jisté je jen to, že relikvie lebky nebyla součástí svatovítského pokladu, neboť by jinak byla zanesena v soupisu jeho inventáře.

POPIS RELIKVIÍ

Když byl v r. 1988 stříbrný relikviář otevřen, byly oba lebeční zlomky spojeny pečetním voskem, jehož hmota vyplňovala scházející prostor mezi oběma částmi.

První zlomek o rozměru 110 x 76 mm pochází ze šupiny kosti čelní. Zachovala se však pouze část z oblasti bodu metopionu (klenby čela) a obou čelních hrbolů. Její okraj je široce olámán. Navíc nese stopy po řezech, které byly kdysi zanechány pilkou při oddělování spodních částí lebky. Na její vnitřní straně je vyryt latinský nápis: Pars Capitis Sancti Procopij Abbatis (část hlavy svatého Prokopa, opata). Tento zlomek je uložen v tumbě svatoprokopského oltáře v kapitulním kostele.

Druhý zlomek o velikosti 148 x 103 mm pochází z oblasti lebeční klenby a obsahuje obě neúplné kosti temenní a část šupiny kosti týlní. I na této části jsou patrné stopy po řezech. Navíc v krajině obelia vznikl druhotným rozpadem kostní tkáně nepravidelný otvor velikosti 82 x 50 mm. Na vnitřní straně se nachází nápis: S. Procopij Abbatis (Svatého Prokopa, opata).

Oba zlomky ukazují na krátkou a širokou lebku. Ale protože se z obličejového skeletu nedochovala žádná část, není možné zrekonstruovat přibližnou podobu tváře.

Použitá literatura:

KLEMENT, M. K. Jsem ražen z českého kovu. Vyšehrad: Praha, 2002. ISBN 80-7021-568-2.

KRÁSL, F. Hrob sv. Prokopa v kostele Všech svatých v Praze. IN Časopis katolického duchovenstva 4/1896.

SOMMER, P. Svatý Prokop: Z počátků českého státu a církve. Vyšehrad: Praha, 2007. ISBN 978-80-7021-732-0.

VLČEK, E. Osudy českých patronů. Zvon: Praha, 1995. ISBN 80-7113-131-8.

Fotografie:

Fotografie současné podoby relikviáře: Lucie Horníková, Člověk a víra.

Fotografie zlomků lebky In VLČEK, E. Tělesné pozůstatky sv. Prokopa. IN Sázavsko: dějiny, tradice, současnost 1/1993. Archa 90: Sázava, 1993.

Ilustrační fotografie: Lucie Horníková, Člověk a víra.

Nákres relikviáře In KLEMENT, M. K. Jsem ražen z českého kovu. Vyšehrad: Praha, 2002. ISBN 80-7021-568-2.

Rentgenogram a nákres mozkovny In VLČEK, E. Osudy českých patronů. Zvon: Praha, 1995. ISBN 80-7113-131-8.