V této fázi dějin se kapitula nachází v období, které je nesmírně složité a bohaté na různé události. Příběh této kapitoly proto zmiňuje především ty epizody, které pro další existenci kapituly předznamenaly dalekosáhlé důsledky. Z toho důvodu bude prostor věnován i mužům, kteří v této době sice členy kapituly nebyli, ale dříve či později se jimi stali.
Podrobný přehled aktuálního složení kapituly v tomto období zmiňuje pouze řadu proboštů a děkanů. Mezi probošty jsou tak postupně prezentováni Jan Sádlo ze Smilkova (+1407) a Zdislav Chrt (+1412). Na děkanský post jsou pak voleni Blažej Vlk (+1410) a Zdeněk z Labouně (do r. 1412).
Jednotliví kanovníci nastupují až kolem r. 1410. Tehdy se pravděpodobně uvolňuje několik míst po mistrech cizích univerzitních národů, kteří z univerzity odchází v důsledku vydání Dekretu kutnohorského. Jedná se o Stanislava ze Znojma, Štěpána z Pálče, Petra ze Znojma, Jana Eliášova, Křišťana z Prachatic, Přibyslava z Jesenice a Jana Hildessena z Hildesheimu, k nimž se v r. 1412 připojí Ondřej z Brodu, Řehoř Lvův z Prahy a v r. 1414 Šimon z Tišnova, Šimon z Rokycan a Antonín z Loun.
PŘEDCHŮDCI REFORMNÍHO HNUTÍ
Éra, o níž je zde řeč, je příznačná snahou o reformu církve a spory o způsob jejího provedení. Toto období začíná již v době vlády Karla IV., na jehož popud přichází do Čech slavný kazatel Konrád Waldhauser. Pozvání snad na přání arcibiskupa Arnošta z Pardubic prostředkuje r. 1363 probošt kapituly Všech svatých Petr II. z Rožmberka. Vedle Waldhausera pak působí ještě Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova a Tomáš Štítný ze Štítného. Kritické hlasy v této době ovšem zaznívají i od předních teologů Pražské univerzity a členů kapituly Všech svatých jako byli Konrád ze Soltau, Jan Marienward nebo Matouš z Krakowa, který v tomto smyslu přispěl do diskuse spisem De squaloribus Romanae curiae (O ohavnostech římské kurie). Nicméně skutečnou roznětkou se staly až disputace nad spisy Johna Wyclifa (+1384), o jehož díle začal na Pražské univerzitě snad jako první přednášet Stanislav ze Znojma.
WYCLIFOVY SPISY NA UNIVERZITĚ
Nejstarší polemika nad Wyclifovými texty se odehrála již r. 1378, kdy proti sobě vystoupili Mikuláš Biceps a Konrád ze Soltau. Jejich diskuse se však týkala výhradně filosofického sporu o universálie. Další zmínka se objevuje r. 1385. Tehdy dominikán Jindřich z Bitterfieldu upozorňuje pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna na závěry londýnské synody z r. 1382, která z Wyclifových spisů sestavila 24 problematických článků a odsoudila je jako heretické. Zásadnější vliv na rozšíření Wyclifových spisů měla také nadace Vojtěcha Raňkova z Ježova, kterou r. 1388 založil pro vzdělávání českých studentů v Paříži a Oxfordu. Právě díky těmto studentům se začaly v Praze objevovat podněty, které přiváželi ze svých studií. Nicméně první doložené opisy Wyclifových traktátů se v Praze objevily až r. 1397 a první rozsáhlejší soubor si r. 1398 opatřil Jan Hus již jako mistr svobodných umění. Mezi lety 1399–1401 se pak do Oxfordu vydává ještě Jeroným Pražský ve snaze získat i traktáty označené za heretické, aby se s nimi univerzitní obec mohla blíže seznámit a poznala souvislosti diskutovaných témat.
PRVNÍ WYCLIFITÉ
Nejdůkladněji pronikl do myšlení oxfordského myslitele Stanislav ze Znojma a po něm i Štěpán z Pálče, kterým se podařilo pro Wyclifův příklon k realismu nadchnout mnohé mistry i studenty z českého univerzitního národa. Wyclifovy filosofické spisy totiž daly českým mistrům příležitost tematicky se odlišit od kolegů z jiných univerzitních národů, kteří byli orientováni spíše nominalisticky. Vítali tak především možnost nových podnětů pro stagnující studium a diskusi.
Vlnu nesouhlasných reakcí vzbudily až Wyclifovy teologické traktáty zvláště kvůli důsledkům remanenční teorie pro nauku o Eucharistii a deterministickým modelem spásy. Vyvolal je slezský dominikán Jan Hübner, který k 24 bludným článkům vyhlášeným londýnskou synodou připojil dalších 21 a r. 1403 požádal Metropolitní kapitulu, aby je rovněž veřejně odsoudila. Protože arcibiskupský stolec byl dočasně neobsazen, obrátila se kapitula s žádostí o jejich posouzení na Pražskou univerzitu. Rektor Walter Harraser tedy 28. 5. 1403 svolal univerzitní shromáždění do velkého sálu Karolina, kde se rozpoutala bouřlivá diskuse, o niž se postarali především Wyclifovi obhájci z řad mistrů českého univerzitního národa. Na samotného Hübnera totiž zaútočil Mikuláš z Litomyšle a obvinil jej, že teze vytrhl z kontextu, překroutil je a některé dokonce Wyclifovi falešně připsal. Štěpán z Pálče poukázal na jeden z Wyclifových filosofických spisů a prohlásil, že je připraven obhájit každé jeho slovo. Stanislav ze Znojma se zastával Wyclifa tak horlivě, že někteří mistři dokonce s pohoršením sál opustili. Defilé nakonec uzavřel Jan Hus, když na překrucovače knih svolával oheň. Razance těchto obhájců byla asi natolik silná, že někteří Wyclifovi odpůrci z řad českého univerzitního národa (např. Ondřej z Brodu a Jan Eliášův) sice vystoupili, ale svůj hlas ve shromáždění příliš neprosazovali. Nicméně většina členů univerzitní obce byla na Hübnerově straně, a tak výsledkem hlasování byl zákaz oněch 45 bludných článků vyznávat a rozšiřovat je jak z katedry, tak i z kazatelny.
ŽALOBA NA STANISLAVA ZE ZNOJMA
Tyto události podnítily Stanislava ze Znojma ke studiu Wyclifova pojetí Eucharistie. Ke konci roku 1403 tak vznikl spis De corporis Christi (O těle Kristově), v němž předestírá obrysy remanenční teorie. Jeho závěr však popudil Wyclifovy oponenty. A tak počátkem roku 1404 vystupuje proti Stanislavovu traktátu cisterciák a mistr teologie Jan Štěkna a jako heretický jej napadá u arcibiskupské konzistoře. Stanislav se tehdy před arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka hájil tím, že traktát není úplný, protože jej hodlá doplnit pojednáním o pravověrném učení. Arcibiskup nechtěl zbytečně vířit situaci, aby na Čechy nepadlo podezření z hereze, a proto Stanislavův závazek přijal a zároveň si od něj vyžádal přísežné vyznání víry. Oba závazky Stanislav naplnil do 9. února 1406, kdy předložil spis, v němž remanenci oslabuje konsubstanciační teorií.
S tím se však oponenti nechtěli smířit, ale protože neměli po předchozí zkušenosti v arcibiskupův soud důvěru, zamýšleli podat žalobu na české wyclifity a zvláště Stanislava ze Znojma přímo u papežské kurie Řehoře XII. Do Říma proto vyslali mistra teologie Ludolfa Meistermanna, který si cestou navíc vyžádal dobrozdání u mistrů Heidelberské univerzity.
KAUZA MATĚJE Z KNÍNA
Krátce na to vypukla kauza mistra svobodných umění Matěje z Knína, jehož obvinil doktor teologie Jan Eliášův z šíření remanenční teorie a tím i z porušení zákazu z r. 1403. Arcibiskup byl rozladěn podvratným jednáním mistrů z řad Wyclifových odpůrců, a tak ve snaze dokázat, že v Čechách heretiky nestrpí, zakročil proti Matějovi se vší přísností a pod pohrůžkou vězení jej donutil své výroky odvolat. Dále hodlal zamezit dalším sporům, a proto nařídil mistrům českého univerzitního národa, aby se pod trestem vyloučení z národní korporace Wyclifových bludných článků zřekli. A tak se 28. května 1408 shromáždilo na 60 mistrů českého univerzitního národa v domě U černé růže, kde přijali usnesení, že žádný z 45 článků připisovaných Wyclifovi nebudou prezentovat v jejich heretickém smyslu, a navíc bakalářům teologie zakázali studovat problematické spisy Dialogus, Trialogus a De eucharistia.
V ČECHÁCH NENÍ BLUDAŘŮ
Král Václav IV. přijímal zprávy o sporech na univerzitě, které jsou přenášeny k papežské kurii, s velikou nelibostí a chápal je jako porušení dohody o svornosti mezi univerzitními národy z r. 1385. Doufal totiž, že mu papež pomůže při obhajobě nároku na římský královský trůn a naděje vkládal i do chystaného koncilu v Pise, který měl řešit papežské schisma. Proto nechtěl, aby tyto spory jeho snahy poškodily. Donutil proto arcibiskupa, aby vydal osvědčení o pravověrnosti arcidiecéze.
BOLOŇSKÉ ÚTRAPY
Do takto zjitřené situace se z Říma 18. června 1408 vrátil Ludolf Meistermann s obsílkou pro Stanislava ze Znojma a s papežským zákazem šíření Wyclifových bludů. Stanislav uposlechl a vydal se do Říma ve společnosti svého kolegy a věrného přítele Štěpána z Pálče. Avšak v Boloni je zastihli kardinálové, kteří se mezitím postavili proti papeži Řehořovi XII. a situace využili ve svůj prospěch. Jejich kauzy se ujal kardinál Baldassare Cossa, který oba mistry nechal uvěznit. Na rozhodnutí nezměnily nic ani protesty rektora Pražské univerzity Henniga Baltenhagena a mistrů českého univerzitního národa. Stanislavovy traktáty pak posuzovali i mistři Boloňské univerzity, ale žádný blud na nich neshledali. Na základě tohoto výsledku pak byli oba čeští mistři propuštěni. Nicméně prožité útrapy a disputace s boloňskými mistry na ně zapůsobily tak mocně, že se do Čech vrací až v červnu 1409 po začátku Pisánského koncilu spíše jako umírnění wyclifité, kteří později pod vlivem dalších událostí přejdou do tábora jejich oponentů.
Nepřítomné mistry Stanislava a Štěpána v Praze mezitím nahradili Jan Hus, Jeroným Pražský a Jan z Jesenice, kteří se tak dostávají do středu pozornosti.
Použitá literatura:
ČECHURA, J. České země v letech 1378-1437: Lucemburkové na českém trůně. Libri: Praha, 2000. ISBN 80-85983-98-2.
ČORNEJ, P. Velké dějiny zemí Koruny české. Díl V. 1402-1437. Paseka: Praha, 2000. ISBN 80-7185-296-1.
HEROLD, V. Pražská univerzita a Wyclif. Univerzita Karlova: Praha, 1985.
SVATOŠ, M. et al. Dějiny Univerzity Karlovy (1947/48–1622), Díl I. Karolinum: Praha 1995.
ŠMAHEL, F. Alma Mater Pragensis. Karolinum: Praha, 2016. ISBN 978-80-246-3203-2.
ŠMAHEL, F. Husitská revoluce, Díl II.: Kořeny české reformace. Univerzita Karlova: Praha, 1996. ISBN 80-7184-074-2.
TOMEK, V. V. Dějepis města Prahy, V. díl. Praha, 1905.
TŘÍŠKA, J. Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity 1348–1409. Univerzita Karlova: Praha, 1981.