Děkani kapituly konzervátory univerzitních práv

Konzervátor práv byla významná středověká instituce, která představovala jednu z forem papežské právní ochrany. Apoštolský stolec ji poskytoval nejen univerzitám, ale i klerikům či laikům ve zvláštních církevních službách nebo korporacím papežského práva.

POD PAPEŽSKOU OCHRANOU

Poprvé tímto způsobem nabídl papež ve 12. století své zastání účastníkům křížových výprav, kteří byli světskou mocí kráceni na svých právech a scházel jim obhájce. V té době však ještě konzervátoři neměli soudní pravomoc a proti narušiteli spravedlnosti směli zasahovat jen u případů zjevného porušování práv. K posílení jejich pravomocí došlo až v průběhu 14. století, kdy se mohli již aktivně ujímat soudních sporů svých chráněnců jakožto soudci.

KONZERVÁTOR PRÁV A SOUDNÍ INSTANCE NA STŘEDOVĚKÉ UNIVERZITĚ

Pokud jde o středověkou univerzitu, představoval nejvyšší autoritu, samozřejmě, rektor, jemuž byli podřízeni všichni členové akademické obce, a to i v soudních sporech, které vznikaly mezi univerzitány navzájem. V určitých případech směl do těchto sporů zasahovat tzv. velký kancléř – většinou arcibiskup, který nad univerzitou vykonával dohled, garantoval její privilegia a uděloval absolventům tzv. ubique docendi – právo vyučovat. Soud rektora či velkého kancléře se ale týkal výhradně členů akademické obce a autorita jejich rozsudku byla odvozena pouze z jejich úřadu.

Konzervátoři – na rozdíl od rektora a velkého kancléře – zastupovali univerzitu a její členy jménem papeže a v rozepřích s osobami či institucemi mimo univerzitu bez rozdílu, zda se jednalo o osoby světské či církevní. V takovém případě pak vystupovali jakožto soudci, a proto bývali nejčastěji jmenováni z neuniverzitního prostředí pro zachování nestrannosti. A aby byla posílena autorita jejich úřadu, byli vybíráni především z řad nejvýznamnějších církevních představitelů. Jejich rozsudky potom byli vyslovovány v souladu s kanonickým právem (od nejčastějších pokut až po klatby či exkomunikace) a jedinou odvolací instanci proti jejich rozhodnutí představovala papežská kurie.

První univerzitou, které se dostalo papežské ochrany práv, byla r. 1231 univerzita v Paříži. Tehdy byli mezi konzervátory jmenováni remešský arcibiskup, biskup z Amien a remešský arcijáhen.

KONZERVÁTOŘI PRÁV NA PRAŽSKÉ UNIVERZITĚ

Pražská univerzita získala toto privilegium od papeže Urbana V. až 31. srpna 1383 na dobu dvaceti let. Mezi konzervátory byli ustanoveni probošt kapituly mohučské, děkan kapituly vratislavské a děkan kapituly u Všech svatých na Hradě pražském, kterým byl v té době Oldřich ze Sulzbachu.

V případě třetího konzervátora se může zdát, že byla premisa nestrannosti porušena, neboť kapitula u Všech svatých byla svými prebendami od r. 1366 spojena se seniorními mistry univerzity, resp. Karlovy koleje. Jenže v této době ještě platilo nařízení zakladatele Karla IV. o dignitářích kapituly, kteří neměli být prezentováni z řad akademické obce. Ale ani později, když se mezi děkany kapituly prosadili členové akademické obce Blažej Vlk, Zdeněk z Labouně a Štěpán ze Staňkova, neuvádí prameny žádný případ zjevného zneužití úřadu ve prospěch univerzity. Navíc ti, kteří se cítili rozsudkem ukřivděni, měli možnost odvolání k papeži.

Po deseti letech se univerzita na shromáždění mistrů 8. července usnesla, že budou u apoštolského stolce žádat o udělení dalších privilegií. Mezi nimi měla být i žádost o prodloužení lhůty pro výkon konzervatoria, která měla být časově neomezena. Jednání v Římě se ujal děkan kapituly u Všech svatých, kterým byl od r. 1392 již univerzitní mistr Blažej Vlk. Pravděpodobně ale nebyl příliš úspěšný, neboť výsledné rozhodnutí muselo být u papežské kurie r. 1396 urgováno. K dalšímu posunu tak došlo až 26. ledna 1397, kdy papež Bonifác IX. prodloužil lhůtu pro výkon konzervátorů na dalších dvacet pět let do r. 1422. Tehdy však již k obnově práva konzervátorů práv nedošlo kvůli událostem spojeným s husitskou revolucí.

NOVÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY A PERSONÁLNÍ ZMĚNY

Nová bula z r. 1397 ale zklamala zástupce saského univerzitního národa, kteří doufali, že papež jmenuje ochránce práv i z jejich národa. Složení konzervátorů práv totiž interpretovali národnostně, takže probošta mohučského vnímali jako zástupce bavorského univerzitního národa, děkana vratislavského jako zastánce práv polského univerzitního národa a děkana kapituly u Všech svatých jako ochránce práv českého univerzitního národa.

Jejich stížností se zabývali mistři na svém shromáždění 7. července, při němž navrhli, aby saský univerzitní národ vzhledem ke své početnosti získal dva subkonzervátory jmenované a vydržované přímo univerzitou. To však Sasové nepřijali s tím, že členové jejich korporace pocházejí z příliš velkého území, aby se jejich sporům mohli zodpovědně věnovat toliko dva ochránci práv. Z toho důvodu došlo 11. července ke změně návrhu v poměru 2 subkonzervátorů ke každému řádnému konzervátorovi (tedy celkem 6 osob), což bylo nakonec přijato. Je však nutné dodat, že své subkonzervátory jmenovali i řádní konzervátoři, které delegovali pro jednotlivé kauzy asi spíše jako své zástupce.

Dne 28. července 1397 pak došlo k další úpravě. V jejím rámci rektor rozhodl, že služeb konzervátorů práv nesmí nikdo využít bez předchozího svolení rektora, které mělo být vydáno na základě poplatku ve prospěch univerzity. Chtěl tak zabránit riziku častého zneužívání jejich úřadu ze strany členů univerzity.

V r. 1400 pak papež Bonifác IX. nahradil v úřadu konzervátora příliš vzdáleného mohučského probošta a na jeho místo jmenoval hradeckého arcijáhna, který již dříve v několika kauzách působil jako subkonzervátor z pověření mistra Blažeje Vlka. Není vyloučeno, že se tak stalo v souvislosti s posilováním vlivu českého univerzitního národa na Pražské univerzitě.

V následujících letech ještě došlo ke dvěma úpravám. První si vymínil 18. srpna 1401 míšeňský markrabě Vilém, který úspěšně žádal o vyjmutí svých poddaných z jurisdikce cizích soudců. A druhá se týkala vratislavských studentů, kteří od 3. září 1411 měli být příslušní pouze konzervátorům z řad vratislavských kapitulních děkanů.

VÝBĚR Z DOSTUPNÝCH SOUDNÍCH PROCESŮ

Přehled všech dostupných soudních procesů, které vedli konzervátoři pražského vysokého učení, přinesl Jiří Stočes. Z jeho výčtu jsme vybrali ty nejzajímavější, v nichž navíc jako subkonzervátoři působili také členové naší kapituly:

 16. srpna 1391 mistr teologie a kanovník u Všech svatých Mikuláš z Gubinu jako subkonzervátor – delegovaný děkanem kapituly a konzervátorem univerzitních práv Oldřichem ze Sulzbachu – vyhlásil za přítomnosti klerika, veřejného notáře a studenta Pražské univerzity Benedikta ze Zbrušan rozsudek exkomunikace nad laikem Janem řečeným Synek z Teplic kvůli nezaplacenému dluhu.

19. února 1394 děkan kapituly a konzervátor univerzitních práv Blažej Vlk zakročil na ochranu práv studenta Pražské univerzity a klerika vratislavské diecéze Jindřicha Jakubova z Schurgastu.

17. ledna 1397 před oficiálem pražské arcidiecéze Janem Kbelem a kanovníkem u Všech svatých a subkonzervátorem univerzitních práv Mensonem z Beckhusen se Mikuláš, plebán v Uherském Ostrohu, zavázal ke splacení pohledávek vůči svým věřitelům.

25. května 1400 děkan kapituly a konzervátor univerzitních práv Blažej Vlk vydal rozhodnutí v neprospěch scholára Martina, syna Klimenta Mužíčka z Českých Budějovic, ve sporu s Bohunkem řečeným Mostek ze Sezimova Ústí o mlýn na Lužnici.

24. května 1401 papež Bonifác IX. nařídil míšeňskému biskupovi, aby znovu prošetřil spor vedený děkanem kapituly a konzervátorem univerzitních práv Blažejem Vlkem mezi scholárem Martinem Kitzingem z Wetaburku a jeho společníky s měšťany a konšely z Naumburku. Kauza se týkala majetku, který pražskému studentovi zcizili naumburští měšťané. Vlk se ve sporu zastal Kitzinga, který se ovšem měšťanům počal mstít takovým způsobem, že jej byli nuceni zažalovat.

25. ledna 1411 papež Jan XXIII. zplnomocňuje děkana kapituly a konzervátora univerzitních práv Zdeňka z Labouně, aby zpřísnil exkomunikaci Ebharda a Viléma Czolingerových, rytířů pasovské diecéze, kterou vynesl jeho předchůdce mistr Blažej Vlk. Důvodem je tvrdošíjné odmítání úhrady dluhu vůči Zikmundovi Peysererovi, kleriku vratislavské diecéze a scholáru pražské univerzity.

1. března 1413 se dostává před děkana kapituly a konzervátora univerzitních práv Štěpána ze Staňkova rozepře o roční úrok mezi Jakubem, oltářníkem v Betlémské kapli, a Václavem, farářem u Benešova.

19. srpna 1414 nařizuje papež Jan XXIII. litomyšlskému biskupovi, aby odvolal trest exkomunikace vyhlášený nad Václavem Vančkem z Chvojence, rytířem pražské diecéze, který byl odsouzen děkanem kapituly a konzervátorem univerzitních práv Štěpánem ze Staňkova kvůli nesplacenému dluhu vůči jakémusi Václavovi.

6. prosince 1415 Kostnický koncil nařizuje biskupům z Todi a Litomyšle a opatu zaháňského kláštera, aby zajistili exekuci rozsudku ve sporu o jakousi sumu peněz mezi Augustinem Awerem z Nisy, klerikem vratislavské diecéze, a rytíři Františkem Klementem z Dytmarowa a Otou z Klisna. Kauzu řešil nejprve kanovník u Všech svatých a subkonzervátor univerzitních práv Jan Eliášův, od něhož se zmiňovaní rytíři odvolali k papežské kurii.

Použitá literatura:

STOČES, J. Konzervátoři práv předhusitského pražského obecného učení. IN AUC–HUCP 1–2/2005.

SVATOŠ, M. et al. Dějiny Univerzity Karlovy (1947/48–1622), Díl I. Karolinum: Praha 1995.

TOMEK, V. V. Děje univerzity pražské. Matice Česká: Praha, 1899.