V r. 1755 založila císařovna Marie Terezie v budově bývalého Rožmberského paláce na Pražském hradě zaopatřovací ústav pro neprovdané nebo ovdovělé a nemajetné ženy ze starobylých šlechtických rodů. Nejednalo se o první ani ojedinělý případ na území Českého království. Již v r. 1654 byl založen Ústav šlechtičen Panny Marie Školské v Brně a v r. 1701 Novoměstský ústav šlechtičen u sv. Andělů v Praze, který sídlil v budově dnešní Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. Tereziánský ústav však oba přesahoval co do významu nejen sídlem na Pražském hradě, ale i obzvláštním důrazem na skvělý aristokratický původ svých členek. Podmínkou přijetí totiž byla minimální věková hranice 24 let (při osiření ji bylo možné snížit až na 18 let), morální bezúhonnost, finanční nezajištěnost, katolické vyznání a bezvadný šlechtický původ zahrnující alespoň tři generace předků ze strany obou rodičů, čímž se ústav vymykal nad ostatní.

O členství v ústavu se směly ucházet především šlechtičny, které ovdověly nebo nenašly životního partnera, jejich rodiny jim nedokázaly zajistit pravidelný finanční příjem a dámy navíc nevnímaly povolání k řeholnímu životu. V nadaci tak nalezly zaopatření blížící se jejich postavení a navíc se nemusely vzdát světského způsobu života nebo osobního majetku, nebyly nuceny uzavřít sňatek mimo svou společenskou vrstvu a ústav směly natrvalo opustit, když se jim dostalo nečekaného zaopatření či se jim přeci jen podařilo najít manžela.

KOMUNITA KAPITULNÍHO ZPŮSOBU ŽIVOTA

Struktura i organizace ústavu ve své podstatě připomínaly jakési laické společenství kapitulního způsobu života. V čele nadace stála představená – abatyše – jmenovaná císařovnou a jejími nástupci z neprovdaných členek habsbursko-lotrinského rodu. Ku pomoci jí byly děkanka, podděkanka a dvě asistentky, které ji zastupovaly v době její nepřítomnosti či sedisvakance. Externí dohled nad ústavem pak zajišťoval první a druhý komisař, kteří byli vybíráni z řad nejvyšších představitelů zemské správy.

Dámy – nazývané kapitulárkami – byly vázány povinností pravidelné chórové modlitby a povinností rezidenční (z ústavu se směly vzdálit jen s dovolením představených a nejdéle na dobu čtyř měsíců). Přitom nemusely nosit řeholní oděv či stejnokroj. Předepsány byly pouze šaty černé barvy, které se měly vyznačovat střídmostí jednoduchých krajek či nevýrazných šperků. Jediný jednotící prvek tvořil nadační odznak, který dámy nosily na bílé stuze lemované dracounem. Jeho základem byl stylizovaný tmavě modrý svatoondřejský kříž vložený do rámu v podobě zlatých kanelovaných paprsků. V jeho středu byl umístěn porcelánový medailon, který zdobil malovaný email s vyobrazením Panny Marie Immaculaty – patronky ústavu. Na zadní straně byly vepsány iniciály M T, které upomínaly na zakladatelku nadace. Nad nimi byla umístěna svatováclavská koruna a kolem nich dvě vzájemně propletené ratolesti, které vyrůstaly z piedestalu nesoucího letopočet založení ústavu MDCCLV.

STAVEBNÍ ÚPRAVY ZASAHUJÍ DO ŽIVOTA KAPITULY

Podle přání zakladatelky měl být ústav uzpůsoben pro třicet nadačních dam, což si, samozřejmě, vyžádalo řadu stavebních úprav, které se dotkly nejen paláce, ale i přilehlých budov, mezi něž patřil také kapitulní kostel Všech svatých.

Přestavba nadačního sídla byla započata už v r. 1753. Kromě jednotlivých třípokojových apartmánů, jež dámy sdílely i se svými komornými, byl součástí objektu rovněž společenský sál, domácí třípodlažní kaple Nejsvětější Trojice a Neposkvrněného početí Panny Marie, šatny, prádelny a dvě koupelny. Nechyběly ani ubytovací prostory pro personál ústavu nebo stáje pro pět párů koní.

V r. 1754 došlo k prodloužení budovy až k východní zdi kapitulního kostela Všech svatých. V rámci této etapy byly zbourány domy, které stály mezi Rožmberským palácem a samotným kostelem. Nacházelo se tu i dvoukřídlé děkanství náležející Kolegiátní kapitule Všech svatých, které zde bylo vybudováno v polovině 15. století. Na takto uvolněném místě byl potom vystavěn kruhový portikus s hlavním vchodem.

Za ztrátu sídla bylo děkanovi kapituly, kterým byl od r. 1754 Jan Jindřich z Frankenbergu, přiznáno roční odškodné ve výši 300 zlatých do doby, než kapitula zajistí jinou vhodnou budovu, k čemuž ale nikdy nedošlo. Krátce proto mohl využívat náhradní ubytování v královské rezidenci, které obýval snad až do r. 1759, než jej císařovna jmenovala arcibiskupem belgického Mechelen.

Přestavba se významně dotkla rovněž kapitulního kostela, který se od této chvíle do jisté míry stal součástí nadace. Spojení zajišťovala nově zřízená oratoř ve druhém patře ústavu se třemi proraženými okny směřujícími do presbytáře chrámu. Na oratoř pak navazovala kruchta vybudovaná nad severní boční kaplí.

Stavební práce v kostele byly završeny 7. prosince 1755 slavnostním požehnáním obnovených prostor, kterého se ujal světící biskup pražský Antonín Vokoun z Vokounsteinu (1691–1757).

Dámy potom kapitulní kostel využívaly ke každodenním společným modlitbám. Program byl v sedm hodin ráno zahájen mší svatou, na níž navazovala modlitba matutina a ranních chval. V deset hodin pokračoval modlitbou primy, tercie a druhou mší svatou. V poledne se dámy modlily sextu, nónu a účastnily se třetí mše. V odpoledních hodinách byl program uzavřen modlitbou růžence a litanií za císařskou rodinu. Ve významné dny liturgického roku byly potom modlitby zpívané (o Božím hodu vánočním, velikonočním, svatodušním a o svátku patrocinia kapitulního kostela a ve výroční den založení nadace o svátku Neposkvrněného početí Panny Marie). Později došlo ke zmírnění programu na modlitbu breviáře v němčině s účastí na dvou mších. Není ovšem vyloučeno, že poměrně náročný duchovní program byl postupem času redukován pouze na výše zmíněné sváteční dny a v některých obdobích přesouván z kapitulního kostela do nadační kaple. Tuto úpravu naznačuje listina nalezená v r. 1895 ve zlaceném hrobě sv. Prokopa (více v článku Přenesení ostatků sv. Prokopa).

Všední den kapitulárek nebyl vyplněn jen modlitbou, ale i činností obvyklou pro šlechtičny té doby: četbou, ručními pracemi, korespondencí nebo společnými kratochvílemi. Dámy měly povoleny i zdravotní procházky či návštěvu u přátel a ve večerních hodinách se směly účastnit operních představení, plesů nebo akcí pořádaných císařským dvorem. Vždy však se souhlasem abatyše či jejích zástupkyň.

INSTALACE KAPITULÁREK

Instalace prvních členek ústavu se konala 8. prosince 1755 o svátku Neposkvrněného početí Panny Marie, kterou císařovna Marie Terezie zvolila za patronkou nadace. Protože v prvních letech existence ústavu nebyla jmenována jeho abatyše, ujala se obřadu manželka prvního komisaře.

Obřad byl zahájen přede dveřmi kapitulního kostela Všech svatých, kde se uskutečnilo přivítání prvního a druhého komisaře s jejich dámským doprovodem. Oba komisaři se pak odebrali do presbytáře chrámu, kde se k nim připojily nové kapitulárky. Dáma, která se ujala instalace, usedla do křesla připraveného v presbytáři na evangelijní (levé) straně, načež vyslechla jmenovací dekrety nových členek. Poté za asistence děkanky a podděkanky připevnila každé z instalovaných dam nadační odznak, oblékla je do černého pláště s hermelínem a uvedla je na jejich místo v kanovnickém chóru. Obřad nakonec završila mše svatá.

Pokud se instalace konala za účasti abatyše, přijali pozvání ke slavnosti kromě prvního a druhého komisaře také četní zástupci z řad domácí šlechty. Arcivévodkyně usedla na trůn s nebesy, který byl umístěn na evangelijní straně presbytáře, a vyslechla znění jmenovacích dekretů. Potom každé z instalovaných dam připjala nadační odznak, předala jim nadační stanovy a dvě z členek sboru představených jim oblékly černý hermelínový plášť a uvedly je na jejich místo v kanovnickém chóru. Abatyše následně pronesla krátkou slavnostní řeč a dala souhlas se zahájením slavnostní mše svaté, která opět instalaci ukončila. V této podobě se nakonec i obřad instalace víceméně ustálil natrvalo.

POHŘEBNÍ KRYPTA V KOSTELE VŠECH SVATÝCH

Za celou dobu trvání ústavu mezi lety 1755 a 1919 žilo ve zdech Tereziánského ústavu 205 kapitulárek. Z tohoto počtu se 51 členek provdalo, tři odešly ze zdravotních důvodů, dvě vstoupily do kláštera a jedna přestoupila do jiné nadace. Mnohé z nich však v ústavu setrvaly až do své smrti. Od počátku tedy bylo nutné pamatovat jak na péči o nemocné kapitulárky, tak i o zaopatření umírajících a zesnulých členek.

Pokud některá z dam onemocněla, měla nárok na bezplatnou lékařskou péči, kterou zajišťovali dva lékaři a jeden ranhojič. Ostatní kapitulárky pak byly vázány povinností pamatovat na nemocnou ve svých modlitbách.

Jestliže se zdravotní stav nemocné zhoršil, konalo se zaopatření v kapli Nejsvětější Trojice. Ale ani zde nebyla umírající kapitulárka opuštěna. Ostatní dámy ji sem doprovázely v průvodu s hořícími svícemi, přičemž odříkávaly modlitby za její uzdravení. A když zemřela, účastnily se ostatní dámy posledního rozloučení a zádušní mše v kapitulním kostele Všech svatých.

Zádušní obřady pak vykonávali nejčastěji členové svatovítské kapituly, ačkoliv podle zmínek v použité literatuře (zvl. Bartůněk) se přednostní právo účasti na pohřbu snažil uhájit pro sebe a své nástupce děkan kapituly Všech svatých Ferdinand Kindermann (děkanem od r. 1777). Za místo posledního odpočinku totiž v počátečních dobách ústavu sloužila hrobka, která byla zbudována r. 1760 přímo v kostele Všech svatých, resp. v severovýchodní části prvního suterénu. Nadace ji měla možnost využívat téměř dvacet let, než vstoupil v platnost zákon vydaný císařem Josefem II., jenž pohřby v kryptách zakazoval. Zesnulé dámy tak byly potom k poslednímu odpočinku ukládány buď na některých z pražských hřbitovů, nebo ve svých rodinných hrobkách. Teprve v r. 1911 byla pro zesnulé dámy Tereziánského ústavu zřízena hrobka na břevnovském hřbitově.

Podle záznamů kapituly bylo v kostele Všech svatých pohřbeno osm dam, na něž kapitula o svátku zesnulých (2. listopadu) i nadále pamatuje ve svých modlitbách:

Františka Valpurga Terezie hr. z Harrachu (1726 – 26. 9. 1764)

Marie Anna hr. z Thurheimu (1735 – 15. 2. 1777)

Marie Anna Terezie hr. Brožek-Dohalská z Dohalitz (1718 – 27. 3. 1780)

Žofie Barbora hr. Dohalská (? – 8. 4. 1780)

Marie Aloisie hr. ze Strasolda (1720 – 13. 5. 1780)

Marie Františka hr. ze Šternbergu (1716 – 15. 4. 1785) – členka sboru představených r. 1755 a podděkanka 1766 – 1785

Marie Barbora Josefa hr. z Hardeggu (1734 – 30. 4. 1786)

Marie Terezie hr. z Wildensteinu (1739 – 23. 4. 1787)

V současné době se krypta nachází v dosti neutěšeném stavu a čeká na svou rekonstrukci.

PRVNÍ ABATYŠE A DALŠÍ ÚPRAVA KAPITULNÍHO KOSTELA

Jak již bylo poznamenáno výše, ústav se musel v prvních letech obejít bez abatyše. Stalo se tak snad proto, že nadační fond ještě nedisponoval dostatkem financí, který by umožnil důstojné zaopatření členky císařského rodu. První abatyší se tak stala až v r. 1766 nejstarší dcera Marie Terezie arcivévodkyně Marie Anna (1738–1789).

Její jmenování se odehrálo 2. července v kulisách Zrcadlového sálu ve vídeňském Hofburgu, kde od císařovny při slavnostním shromáždění převzala nadační odznak, stanovy a jmenovací diplom. Samotná intronizace se měla uskutečnit v kostele Všech svatých, ale nikdy k ní nedošlo. Sama abatyše také Prahu v souvislosti se svým jmenováním nikdy nenavštívila a nechala se zastupovat děkankou ústavu.

Nicméně v souvislosti s očekávanou intronizací první abatyše bylo r. 1766 rozhodnuto o další úpravě kapitulního kostela, která se týkala především přemístění sarkofágu s ostatky sv. Prokopa. Ten původně stával na čestném místě vprostřed presbytáře. Dámám se ale jeho umístění zdálo nepraktické, protože jim překážel při společných modlitbách a při instalaci nových kapitulárek, resp. při nadcházející intronizaci první abatyše. K jeho přenesení do severní boční kaple, kde ostatky spočívají až do dnešních dní, nakonec došlo až 12. listopadu 1768.

V r. 1766 ale byl přepažen presbytář velkou žebrovou mříží, která symbolicky uzavírala prostor vyhrazený členkám ústavu od zbytku chrámu. Mříž pak byla o mnoho let později přesazena k oltáři sv. Prokopa.

DRUHÁ ABATYŠE A PRIVILEGIUM SPOLUKORUNOVACE ČESKÝCH KRÁLOVEN

Druhá abatyše – arcivévodkyně Marie Anna (1770–1809), dcera císaře Leopolda II. – byla jmenována 21. července 1791. Stalo se tak prý na přání zástupců českých stavů, kteří doufali, že v osobě abatyše získají zároveň císařovu zástupkyni v Praze. Panovník jim však vyšel vstříc i proto, že se blížila korunovace jeho manželky Marie Ludoviky Španělské na českou královnu a císař chtěl abatyši Tereziánského ústavu svěřit starobylé privilegium spoluúčasti na korunovaci.

Toto privilegium v r. 1348 udělil Karel IV. okněžněným abatyším benediktinského kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě. Velmi pravděpodobně však ve svém korunovačním řádu kodifikoval tradici, jež svým původem sahala až do r. 1303.

Podle tohoto ustanovení a dalšího historického vývoje tak měla svatojiřská abatyše královnu přivítat ve svatováclavské kapli, odkud ji ve slavnostním průvodu doprovodila k jejímu trůnu ve svatovítské katedrále. Dále asistovala arcibiskupovi při pomazání královny posvátným olejem. Potom z oltáře vzala korunu, kterou předala nejvyššímu komořímu, jenž ji podal arcibiskupovi. Nakonec směla spolu s ostatními koronátory vložit korunu královně na hlavu. Po skončení obřadu pak doprovodila královnu k východu z katedrály, kde její vznešená úloha skončila.

Díky této nanejvýš čestné funkci se dostalo svatojiřským abatyším také právo nosit knížecí korunu a pastýřskou berlu.

Když potom v rámci josefinských reforem došlo r. 1782 ke zrušení svatojiřského kláštera, rozhodl císař, aby privilegium spolukorunovace českých královen přešlo na abatyši Novoměstského ústavu šlechtičen u sv. Andělů v Praze. Ta se však nikdy této výsady nedočkala, protože r. 1791 ji císař Leopold II. přiřkl abatyším Tereziánského ústavu.

Tak se stalo, že 8. září 1791 byla arcivévodkyně Marie Anna v kapitulním kostele Všech svatých intronizována do úřadu abatyše, aby se pak nejprve 12. září směla již aktivně účastnit korunovace své matky a později 11. srpna 1792 také korunovace Marie Terezie Neapolsko-Sicilské, manželky císaře Františka II.

Obě korunovace se však odehrály se dvěma významnými odlišnostmi. Na rozdíl od svatojiřské abatyše se abatyše tereziánská v závěru obřadu nezastavila ve dveřích svatovítské katedrály, ale pokračovala dále ke slavnostní tabuli, kde usedla po pravici královského páru – naproti arcibiskupa. A navíc při obou slavnostních aktech neměla insignie abatyšského úřadu – korunu a berlu. Dosud žijící abatyše svatojiřského kláštera Barbora Harnachová z Harnachu (1729–1803) totiž až do poslední chvíle doufala, že s blížící se korunovací dojde k obnově jejího kláštera, a proto obě insignie u sebe uschovala. Teprve po její smrti byly předány Svatovítské kapitule, která je dala zrestaurovat a později je věnovala abatyším Tereziánské nadace.

TŘETÍ ABATYŠE A KORUNOVACE POSLEDNÍ ČESKÉ KRÁLOVNY

Třetí abatyše ústavu šlechtičen arcivévodkyně Marie Terezie Izabela (1816–1867) byla opět jmenována v souvislosti s chystanou korunovací české královny, kterou se tentokrát stala Marie Anna Savojská – manželka císaře Ferdinanda V. Dobrotivého.

Abatyše byla jmenována 6. června 1836 a intronizována byla 10. září v kapitulním kostele Všech svatých. V úřadu však setrvala až do 27. listopadu téhož roku, kdy byla úřadu zproštěna před nadcházejícím sňatkem s Ferdinandem II. Neapolsko-Sicilským.

Ze slavnosti se dochovalo několik překrásných akvarelů od dvorního malíře Eduarda Gurka (1801–1841), díky nimž máme jasnější představu nejen o formě obřadu intronizace abatyše a samotné královské korunovace, ale i o podobě kapitulního kostela.

INTRONIZACE ABATYŠE

Intronizace abatyše se odehrávala v kapitulním kostele Všech svatých a plně odrážela nejen prestiž členky habsbursko-lotrinského rodu, ale i výsadní postavení spolukoronátorky českých královen.  I z toho důvodu se intronizace obvykle ujímal některý z habsburských arcivévodů pověřený panovníkem.

Obřad byl zahajován v kapitulním kostele, kam mezi shromážděné panstvo a další významné hosty vstoupila abatyše ve slavnostním průvodu. U dveří kostela ji přivítal pražský arcibiskup společně s nejvyššími představiteli kléru (vikáři a probošty), mezi nimiž býval přítomen i probošt (příp. děkan) kapituly Všech svatých. Intronizátor se následně odebral na trůn, který se nacházel pod baldachýnem na evangelijní straně chrámu. Arcivévodkyně mezi tím usedla před klekátko stojící pod baldachýnem ve středu svatyně. Poté byl přečten jmenovací diplom. Nato arcivévodkyně v doprovodu nejvyššího hofmistra, nejvyšší hofmistryně, nejvyššího kancléře a nadačních komisařů předstoupila před instalátora, jenž jí připevnil na rameno nadační odznak. Následně děkanka a podděkanka nadace oblékly abatyši hermelínový plášť. Takto ustanovená abatyše pak u oltáře poklekla před pražským arcibiskupem, aby jí mohl udělit požehnání. Při tom požehnal i insignie abatyše – prsten, berlu a knížecí korunu. Prsten s berlou následně předal abatyši, zatímco knížecí koruna zůstávala ležet na hedvábném polštáři – během ceremoniálu se na hlavu abatyší nepokládala, ačkoliv na oficiálních portrétech a fotografiích byla vždy součástí oděvu (používala se nejspíše jen při korunovaci). V závěru obřadu se arcivévodkyně vrátila ke svému místu u klekátka a nejvyšší purkrabí ji oficiálně představil kapitulárkám, které ji pozdravily úklonou. Po zaznění Te Deum a slavné mši svaté se arcivévodkyně s doprovodem odebrala zpět do ústavu, kde krátce pohovořila s kapitulárkami.

TEREZIÁNSKÝ ÚSTAV ŠLECHTIČEN A KAPITULA VŠECH SVATÝCH

Pokud jde o vztah kapituly Všech svatých k Tereziánskému ústavu šlechtičen, máme k dispozici jen nepatrné množství útržkovitých zpráv, ze kterých si můžeme vytvořit jen velmi mlhavou představu o formě jakéhosi spoluužívání kapitulního kostela.

Bohatý duchovní program nadace, který se odbýval v kapitulním kostele Všech svatých, prakticky znemožňoval kapitule pravidelnou a častou účast na všednodenních a nedělních bohoslužbách. Navíc členky ústavu při svých modlitbách obsazovaly kanovnické chórové lavice, takže by kanovníci museli zaujmout místo buď přímo u oltáře, nebo na některém méně významném místě. Ostatně bohoslužebnou, pastorační a zpovědní péči o kapitulárky zajišťovali zejména kaplani z řad jezuitského řadu. Přesto je mezi administrátory in spiritualibus zmiňován i kanovník František X. Faulhaber (1760 –1832), ale jeho role zůstává bez bližší specifikace. Není proto vyloučeno, že by obdobné jmenování mohli získat i někteří další kanovníci.

Je však také možné se domnívat, že sami kanovníci neměli ani dostatek příležitostí, aby se do duchovního programu nadace blíže zapojili. Od r. 1777, kdy se děkanem stává významný reformátor školství Ferdinand Kindermann, jsou totiž do kanovnického kolegia jmenováni kněží se zásluhami o vyučování a vědy. Nejspíše tedy svůj čas věnovali zejména školským a vědeckým institucím, s nimiž své životní dílo spojili a kde rovněž asi i nejčastěji pobývali. Kapitula tak svůj sídelní chrám se vší pravděpodobností využívala k bohoslužbám podobně, jako je tomu i dnes, zvláště o slavnosti Všech svatých (1. listopadu) a ve svátek sv. Prokopa (4. července), nebo při instalacích kanovníků. Tak to nakonec odpovídá i vůli zakladatele kapituly.

To však neznamená, že by kanovnické kolegium svou vazbu na kostel zcela pustilo ze zřetele. Ze zmínky o kauze týkající se pohřbívání tereziánských kapitulárek v kryptě chrámu, je možné vytušit, že si zejména dignitáři kapituly nadále snažili žárlivě střežit svá výsadní práva a postavení vyplývající z kapitulního spojení s kostelem. Navíc se i nadále starali a o jeho zvelebování, k čemuž v největší míře přispěl děkan Václav Vojtěch Herites (děkanem od r. 1783), kterých nechal mramorem obložit stupně k hlavnímu oltáři i k oltáři sv. Prokopa, postaral se o opravu podlahy sakristie a získal nové varhany z jakéhosi zrušeného kláštera. Je tedy pravděpodobné, že kapitula i nadále nesla za chrám hmotnou zodpovědnost.

Na dignitáře kapituly se ale nezapomínalo ani při zvláště slavnostních příležitostech Tereziánského ústavu, kdy byli zváni k účasti mezi dalšími významnými hosty z řad nejvyššího kléru. Zmiňováni jsou tak zvláště při intronizacích abatyší či instalacích kapitulárek, nebo při výročních oslavách založení ústavu (8. prosince). Tak se například v r. 1895 na stránkách katolického týdeníku Blahověst připomíná účast probošta Laurenze Hafenrichtera (1822 – 1898) při intronizaci poslední abatyše Marie Anunciáty (1876–1961), dcery arcivévody Karla Ludvíka Rakouského.

ZRUŠENÍ TEREZIÁNSKÉHO ÚSTAVU ŠLECHTIČEN

Ke zrušení ústavu došlo 1. května 1919 v souvislosti se vznikem Československé republiky, jejíž představitelé se však zavázali, že budou posledním kapitulárkám vyplácet nadační požitky až do jejich smrti. Po druhé světové válce byla výplata omezena už jen ve prospěch kapitulárek, které měly české státní občanství a sídlily na území Československé republiky. Fakticky se to týkalo pouze jediné dámy, kterou byla Zdenka Lobkowiczová (1885–1964). Přítrž tomu učinila až měnová reforma v r. 1953, kdy se s výplatou příspěvku skončilo úplně.

Použitá literatura:

BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.

Blahověst: Katolický týdeník pro Čechy, Morawany, Slowáky a Slezany, 45/1895. ISSN 1801-2973.

KAŠIČKA, F. Ze starší historie Ústavu šlechtičen na Pražském hradě. IN Archeologica historica, 22/1997. ISSN 2336-4386 (online).

KRÁSL, F. Hrob sv. Prokopa v kostele Všech Svatých v Praze. IN Časopis katolického duchovenstva, 4/1896.

MUCHKA, I. Rožmberský palác na Pražském hradě, IN Opera historica, 3/1993. ISSN 1805-790X.

PACOVSKÝ, K. Svatojiřské abatyše a korunovace českých královen. Bakalářská práce. Filosofická fakulta Univerzity Karlovy. Ústav českých dějin: Praha, 2016.

SOJKA, J. et al. Ferdinand V. Dobrotivý a umění jeho doby. Správa Pražského hradu: Praha, 2012. ISBN 978-80-86161-74-7.

TOMKOVÁ, K. et FROLÍK, J. Topografie pohřbívání v areálu Pražského hradu a na jeho předpolích. IN Castrum Pragense. Díl 1. Archeologický ústav AVČR Praha: Praha, 2005. ISBN 80-86124-56-8.

ŽÁKOVÁ, M. Tereziánský ústav šlechtičen na Pražském hradě. Disertační práce. Filosofická fakulta Univerzity Karlovy. Ústav světových dějin: Praha, 2019.

Fotografie:

Ilustrační obrázek Tereziánského ústavu IN Světozor, 7/1906. J. Otto: Praha, 1906-1907.

Nadační odznak: eSBÍRKY Národního muzea

Mědirytina z r. 1598 IN Bečková, K. Hradčany a Malá strana. Schola ludus – Pragensia: Praha, 2000. ISBN 80-902505-1-3.

Kresba z r. 1769 IN Bečková, K. Hradčany a Malá Strana. Schola ludus – Pragensia: Praha, 2000. ISBN 80-902505-1-3.

Půdorys kapitulního kostela IN Umělecké památky Prahy: Pražský hrad a Hradčany. Academia: Praha, 2000. ISBN 80-200-0832-2.

Oltář sv. Prokopa: Lucie Horníková, Člověk a víra.

Berla svatojiřských abatyší IN NEUBERT, K. et al. Pražský hrad. Panorama, Praha,1987.

Svatojiřská abatyše Isidora Konstancie Roudnická z Březnice IN Karel VI. & Alžběta Kristýna: česká korunovace 1723. Paseka: Praha, 2009. ISBN 978-80-7035-428-5.

Akvarely Eduarda Gurka IN Eduard Gurk: der Griff nach der Krone: die Krönungsreisen Kaiser Ferdinands I. nach Prag, Tirol und Mailand. Ausstellungskatalog des Landesmuseums Schloss Tirol. Athesia: Schloss Tirol, 2013. ISBN 978-88-8266-980-5.

Arcivévodkyně Marie Terezie Izabela IN Wikipedia

Arcivévodkyně Marie Anunciáta IN Wikipedia