Do období husitských válek vstupuje kapitula s novým utrakvistickým proboštem, kterým byl mezi lety 1419 a 1420 Zikmund z Budějovic (mezi l. 1415 a 1418 kancléř královny Žofie; zemřel r. 1436). Děkanem je již od r. 1412 Štěpán ze Staňkova, který je naopak věrným katolíkem. Mezi kanovníky pak najdeme Ondřeje z Brodu, Křišťana z Prachatic, Šimona z Tišnova, Přibyslava z Jesenice a pravděpodobně i Prokopa z Kladrub. Nicméně kapitulní kolegium se pod tlakem okolností v této době zcela rozpadá.

OSUDY KANOVNÍKŮ KATOLICKÝCH

Po r. 1417, kdy se univerzita vyhlášením deklarace o laickém kalichu jednoznačně konfesionálně vyhranila, opouští univerzitu i kolej Všech svatých kanovníci hlásící se ke katolické straně. Někteří z nich se pak uchýlili pod křídla kapituly metropolitní, ale ani zde dlouho nepobyli.

Když se totiž Čeněk z Vartenberka postavil do čela české šlechty, která odmítla uznat Zikmunda Lucemburského českým králem, zmocnil se Vartenberk 17. dubna 1420 Pražského hradu. Při té příležitosti nechal uvěznit 76 katolických duchovních, kteří náleželi k Metropolitní kapitule. Ve vězení byli drženi až do 7. května, kdy se Vartenberk připojil k Zikmundovi a hrad byl navrácen. Netrvalo však dlouho a hrad byl 7. června opět obsazen utrakvistickými radikály a katolíci byli z areálu Pražského hradu zcela vykázáni.

Tehdy opouští hrad nejen členové Metropolitní kapituly, ale i arcibiskupská konsistoř. Ta se v červnu 1420 přesunula nejprve do Staré Boleslavi. Odtud v polovině ledna 1421 přešla do Roudnice nad Labem, ale v únoru pokračovala dále do Litoměřic. Od června 1421 se potom usadila v Žitavě, kde setrvala až do r. 1437.

Do Žitavy odešel i Ondřej z Brodu. Později získal učitelské místo na univerzitě v Lipsku, kde r. 1427 zemřel.

Mezi exulanty byl i děkan kapituly Všech svatých Štěpán ze Staňkova, který s sebou do bezpečí odváží i kapitulní poklad. Jeho inventář tvořily cennosti, které pro královskou kapli opatřil Karel IV. při založení kapituly (více pod odkazem ZDE). Štěpán se nejprve usadil v Žitavě, ale později se přestěhoval do Budyšína, kde získal beneficium v kapitule sv. Petra a Pavla. Zemřel ve vyhnanství r. 1431.

OSUDY KANOVNÍKŮ UTRAKVISTICKÝCH

Klidnější časy nenastaly ani kanovníkům z řad utrakvistických mistrů. Ještě r. 1420 byli osloveni s prosbou o řešení otázky, zda je dovoleno hájit pravdu Boží mečem. Ale s postupem času dochází k radikalizaci vztahu vůči univerzitnímu vzdělání. Vrcholem tohoto odporu se stal útok na univerzitu a její koleje r. 1422, kdy byli někteří mistři zajati, koleje vyrabovány a knihovny částečně vypáleny. Tím byla činnost univerzity až do r. 1429 přerušena a mnozí mistři byli z Prahy vykázáni.

Křišťan z Prachatic byl r. 1422 vypovězen do Hradce Králové. Do Prahy se vrátil až v souvislosti s obnovou univerzitní činnosti mezi lety 1429 a 1430. Prokop z Plzně se po odchodu z univerzity připojil k umírněnému křídlu utrakvismu jako přívrženec Jana z Příbrami. Při obnově univerzity se pak podílel na jednání se zástupci Basilejského koncilu. Šimon z Tišnova se s radikálním utrakvismem zcela rozešel a stal se jeho horlivým kritikem po svatováclavské synodě r. 1418, na níž ostře vystoupil proti Jakoubkovi ze Stříbra ve sporu o podávání Eucharistie nemluvňatům. Po svém odchodu z univerzity r. 1419 se uchýlil na Moravu, kde přijal úřad faráře v Tovačově.  Na univerzitu se již pravděpodobně nevrátil. Poslední zmínka o něm pochází z 16. února 1432, kdy se vzdal beneficia v Jistebnici. O Přibyslavu z Jesenice se nepodařilo zjistit nic. Umírá někdy po r. 1426.

AGENDA METROPOLITNÍ KAPITULY V ŽITAVĚ A SPOJOVÁNÍ KANONIKÁTŮ

Když 21. dubna 1421 přešel na stranu utrakvistů i arcibiskup Konrád z Vechty, bylo nutné vyřešit správu arcidiecéze. Do jejího čela byl jako administrátor jmenován olomoucký biskup: nejprve Jan Železný a po jeho smrti r. 1430 jeho nástupce Kuneš ze Zvole. Faktickou správu arcibiskupské konsistoře a tím i arcidiecézi (resp. její katolické oblasti) však prováděli generální vikáři z řad metropolitní kapituly. Byli to pražský děkan Jan z Dubé a boleslavský arcijáhen Šimon z Nymburka.

Od samého začátku se snažili uplatňovat své pravomoci podle norem a zvyklostí doby předhusitské a zároveň usilovali o zachování právní kontinuity mnoha katolických institucí. Z jejich rozhodnutí tak byla mj. obsazována beneficia, která byla uprázdněna po zesnulých, zabitých či umučených kněžích, nebo byla v držení osob obviněných z wyklifsko-husitského kacířství (jak bylo přímo uváděno v konfirmačních knihách). Jednalo se však většinou o obročí, kterých se jejich noví držitelé z řad exilu nemohli ujmout. Pokud ovšem nešlo o lokality spadající do vlivu katolické konsistoře.

V případě Kolegiátní kapituly Všech svatých se jmenování týkalo pravděpodobně jen kapitulních dignit. A tak na uprázdněné místo po proboštovi Zikmundovi z Budějovic byl v r. 1420 jmenován Mikuláš Schwarzman, kterého po r. 1434 v řadě proboštů následoval Prokop Vilémův z Prahy. A když v r. 1431 zemřel děkan Štěpán ze Staňkova, byl na jeho místo jmenován Řehoř (alis Jiří) Tomášův z Prahy.

Emler spolu s Tomkem a Bartůňkem (na rozdíl od podrobného výčtu Podlahova) ještě uvádí mezi členy „žitavského“ kapitulního kolegia jako kanovníka Prokopa z Kladrub k r. 1422.

V každém případě jsou nově jmenovaní kanovníci zároveň členy kapituly metropolitní. Tím dochází pod tlakem dobové nutnosti k zahájení praxe, v jejímž rámci budou napříště oba kanonikáty spojovány. Zároveň se tímto krokem začne kapitula vzdalovat od své univerzitní koleje.

KAPITULA BEZ HMOTNÉHO ZAJIŠTĚNÍ

Kromě neutěšených poměrů v kapitulním kolegiu, nedobrovolného exilu a omezení suverenity se musela kapitula vyrovnat i se ztrátou téměř veškerého majetku, který v minulosti nabyla. Doba husitských válek byla totiž příznačná obrovskými přesuny pozemského majetku, jenž se stal lákadlem nejrůznějším spekulantům. Je však nutné dodat, že přesuny v držbě majetku se neděly jen záborem ze strany husitů, ale majetek byl často získáván i zástavou či pronájmem, což využívali nejen bohatí měšťané nebo šlechta, ale třeba i samotné církevní instituce či panovník (král Zikmund nebo později Jiří z Poděbrad). Podle odhadů tak přišla církev v této době o cca 90 % svého majetku.

Kapitula Všech svatých před husitskou revolucí vlastnila podle registru univerzitního archivu majetek na území čtrnácti vsí a tři další prebendy si zachovala ještě z dob svého založení. Z jejich výnosu byl původně financován chod kapituly, univerzitní koleje a činnosti jednotlivých kapitulárů, resp. univerzitních mistrů. Všechny tyto obce se nacházely v Čechách, což je pozoruhodné, protože dosud nebyl nalezen záznam o tom, že by se kapitula v minulosti vzdala části svého moravského majetku darovaného při jejím založením Karlem IV. – tehdy ještě moravským markrabětem. Jediná prodaná prebenda, o níž se dochovala písemná zpráva, byla na území obce Vladislavice (dnes Václavice) u Benešova, kterou kapitula prodala za probošta Zdeňka z Labouně r. 1418 Jakubovi, synu zemřelého Martina Kokota (Kokotha) z Vladislavic a jeho dědicům.

O jedenácti z celkového počtu vlastněných prebend není jasné, kdy a jakým způsobem o ně kapitula přišla. Jedná se o prebendy na území vsí Holešov, Všestudy a Miletice u Velvar, Kyšice u Unhoště, Vrapice, Maslnice (?), Christonoš (?), Chudolazy u Mělníka, Srbín u Tábora a Dobřany u Kuřimi.

Je ale velmi pravděpodobné, že je kapitula ztratila podobným způsobem jako Hořesedly u Rakovníka, které postupně Zikmund Lucemburský věnoval několika dalším věřitelům, nebo v případě obcí Družec, Hodkovice, Komorce, Prusice a Výžerky, které byly nejprve po r. 1420 zabrány svazem pražských obcí a později věnovány či zastaveny dalším majitelům. Tímto způsobem věnoval Jiří z Poděbrad ves Družec r. 1466 za věrné služby Bořitovi z Martinic a později ji Vladislav II. odevzdal rodině smečenských Martiniců. Hodkovice byly pražským obcím konfiskovány r. 1547 ve prospěch české královské komory. A obce Komorce, Prusice a Výžerky dal Jiří z Poděbrad po r. 1461 do zástavy Janu Čabelickému ze Soutic.

Kapitula tak do dalšího období vstupuje zcela konfesně rozdělená a téměř bez majetkového zajištění (jen s jedinou prebendou na území obce Tvršice), čímž její kanonikáty přišly o svou dřívější prestiž.

Použitá literatura:

BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.

ČECHURA, J. České země v letech 1378-1437: Lucemburkové na českém trůně. Libri: Praha, 2000. ISBN 80-85983-98-2.

ČORNEJ, P. Velké dějiny zemí Koruny české. Díl V. 1402-1437. Paseka: Praha, 2000. ISBN 80-7185-296-1.

EMLER, J. Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim. Liber octavus, nonus et decimus ab anno 1421 usque ad annum 1436. Spolek historický: Praha, 1889.

CHYTIL, K. Dějiny Koleje Všech svatých. IN Zprávy komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy 1913/5.

PODLAHA, A. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora. Díl X. Metropolitní kapitula u sv. Víta: Praha, 1912.

SVATOŠ, M. et al. Dějiny Univerzity Karlovy (1947/48–1622), Díl I. Karolinum: Praha 1995.

SVATOŠ, M. Pražská universitní kolej Všech svatých. IN AUC–HUCP 31/1: Praha, 1991.

ŠMAHEL, F. Husitská revoluce, Díl III.: Kronika válečných let. Univerzita Karlova: Praha, 1996. ISBN 80-7184-072-6.

ŠMAHEL, F. Pražská církevní provincie ve víru husitské revoluce. IN AUC–HUCP 31/1: Praha. 1991.

VODIČKA, O. Katoličtí exulanti ze zemí Koruny české v době husitské (1419–1436). Disertační práce. Masarykova univerzita: Filozofická fakulta, 2015.

Místopisný průvodce po České republice: mistopisy.cz