První kolegium Královské kolegiátní kapituly u Všech svatých tvořili význační členové královské a markraběcí kanceláře. Kromě rádců a dalších úzkých spolupracovníků obou vladařů mezi nimi najdeme také notáře.

NOTÁŘI-DIPLOMATÉ

Nejednalo se však o pouhé písaře, kteří by jen zapisovali či potvrzovali závěry rozhodnutí nebo výsledky jednání svých pánů. Mnohdy se významným způsobem podíleli i na samotném vyjednávání jako diplomaté. Jejich úloha totiž často spočívala i v roli spolutvůrců a realizátorů domácí a zahraniční politiky obou Lucemburků, kterou v závěru jednání rovnou zapisovali do výsledných listin.

Pro tuto pozici byli vybíráni především vzdělaní a schopní klerikové. A aby se na ně mohl panovník s důvěrou spolehnout, byly na ně kladeny velmi vysoké nároky. Jako notáři byli zodpovědní za formální i věcnou správnost vyhotovené listiny podle stanovených norem té doby. Proto museli osvědčit postřeh, dokonalou orientaci v domácí i zahraniční politice a schopnost precizní formulace. Zároveň bylo žádoucí, aby jako diplomaté měli vlohy pro taktickou obezřetnost, prozíravost a schopnost proniknout ke smyslu skrytých narážek či zastíracích diplomatických manévrů a dokázali to využít ve prospěch svého vladaře a své země.

Pro obzvláště schopné a významné spolupracovníky se pak markrabě Karel snažil získávat výnosné prebendy v různých kapitulách. Ty jim byly propůjčovány buď jako odměna či spíše ocenění za prokázané služby, nebo jako finanční zajištění pro jejich současné a budoucí mise. Významný církevní titul mohl ostatně zvýšit i prestiž notáře-diplomata a zvýhodnit jeho postavení mezi ostatními vyjednavači.

SLOŽENÍ PRVNÍHO KANOVNICKÉH KOLEGIA

To byl také jeden z důvodů, proč markrabě Karel inicioval založení kapituly při kostele Všech svatých na Hradě pražském (o jejím založení více pod odkazem). Můžeme tak soudit ze složení jejího prvního kolegia a z náplně jejich práce.

Výčet jejich jmen se nám podařilo zrekonstruovat podle soupisů, které sestavili V. V. Tomek, F. Tadra, A. Podlaha a V. Bartůněk . Problémem však je, že tyto seznamy uvádí odlišná data jednotlivých kanovnických instalací. Při dalším zpřesňování jsme proto byli odkázáni spíše na drobné zmínky v dalších pramenech. Výsledkem tohoto bádání je pak následující přehled členů kapituly první generace.

Prvním proboštem se stal v r. 1341 Jan Očko z Vlašimi (notář, kaplan a Karlův důvěrník) a prvním kanovníkem byl nejspíše Velislav (Velek) Hayne ze Sedlčan (notář, protonotář a diplomat). V r. 1342 se k nim připojili Petr z Loun (notář-diplomat), Jan Bandini, Bohuslav z Pardubic a František z Tausentmark. V dalších dvou letech je pak následovali František Wigandův z Prahy (r. 1343) a Vilém z Velhartic (r. 1344).

Ve zmíněných soupisech se podařilo najít ještě další jména kanovníků, u kterých však schází rok jmenování. Podle data úmrtí však můžeme soudit, že rovněž patřili k prvnímu kanovnickému kolegiu. Jsou to Přibyslav z Letkova (kaplan a královský sekretář), Dietrich Hackenteufel ze Stratfordu (notář), Dětřich z Klatov (notář), Protiva z Liboce a Enderlinus z Mýta.

Pro ilustraci náplně jejich práce mohou velice dobře posloužit stručné životopisy dvou nejvýraznějších členů naší kapituly Velislava ze Sedlčan a Petra z Loun. Jedná se o schématické zachycení stěžejních událostí, kterých se v notářských a diplomatických službách účastnili.

VELISLAV ZE SEDLČAN

Jedním z nejvýznamnějších notářů-diplomatů byl mezi členy naší kapituly Velislav (Velek) Hayne ze Sedlčan. Členem kapituly se stal pravděpodobně již při jejím založení v r. 1341 jako její první kanovník. Ostatně byl přítomen i při založení kapituly mezi význačnými svědky, jak to dokládá i jeho jméno (Welcone) na první zakládací listině vydané markrabětem Karlem dne 9. 1. 1339.

Svou kariéru zahájil v markraběcí kanceláři pod vedením Karlova kancléře Mikuláše z Brna. Tehdy koncipoval a zapisoval zejména privilegia pro kláštery, o něž chtěl Karel v Čechách opřít svou vladařskou autoritu. Prvním dokumentem, který prokazatelně pochází z jeho pera, je rozhodnutí z 18. 5. 1334 ve sporu doksanského kláštera s litoměřickými měšťany o placení královské berně z klášterních statků. Na podzim téhož roku potom získal svůj první kanonikát v Kolegiátní kapitule sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.

O rok později se jako notář královské kanceláře Jana Lucemburského již účastnil závažných mezinárodních jednání na uherském Vyšehradě, která měla ukončit dlouho se vlekoucí spory mezi českými a polskými panovníky. Týkala se především polského královského titulu, který od dob Václava II. drželi králové čeští, což zpochybňovalo legitimitu polských vladařů.

V závěru jednání vyhotovil Velislav dvě zásadní listiny. V první se polský král zavázal vyplatit Janu Lucemburskému 20 tisíc kop českých grošů za to, že se vzdá nároku na polský trůn a titulu polského krále. Ve druhé zapsal žádost polského krále, aby Jan Lucemburský navrátil Dobřínsko vévodovi dobřínskému a lenčickému Vladislavovi.

V říjnu 1336 se pak Velislav účastnil jednání v Enži. Zde koncipoval listinu, ve které Jan Lucemburský uzavřel za přítomnosti svých synů Karla a Jana Jindřicha smlouvu s králem Karlem Robertem z Anjou o příměří. Jejím předmětem byl závazek jednoty a vzájemné vojenské pomoci při napadení jakékoliv ze smluvních stran. Jednání se účastnilo více notářů a vzniklo asi deset listin, přičemž sjednání a vyhotovení listin, jež byly svěřeny Velislavovi, měly prý význam nejzásadnější. Z toho lze vytušit, že se těšil nejvyšší důvěře svých pánů.

V r. 1338 byl Velislav už jako Janův královský sekretář pověřen diplomatickým jednáním v jakési důvěrné záležitosti u papežského dvora Benedikta XII. v Avignonu. Jednání se pravděpodobně týkalo setkání kurfiřtů v Rhens (16. 7. 1338), kteří měli rozhodovat o tom, zda volba římského krále musí být legitimizována souhlasem papeže nebo nikoliv. Jan Lucemburský se jednání kurfiřtů účastnit nemohl, ale chtěl papeže ujistit, že vůči němu nenavázal žádné nepřátelské svazky. Pravděpodobně doufal, že tím podpoří dobré diplomatické vztahy s papežem ve prospěch své politiky. Velislav během své návštěvy také získal prezentaci na kanonikát v Metropolitní kapitule v Praze.

V r. 1339 se jako svědek zúčastnil založení Královské kolegiátní kapituly u Všech svatých, jak bylo zmíněno výše, a stal se jejím prvním kanovníkem. Jeho jméno se mezi svědky nachází také na listině, kterou v r. 1344 markrabě Karel zakládá při svatovítské katedrále sbor mansionářů. Velislav k ní navíc kromě podpisu připojil i svou pečeť (viz monasterium.cz).

V r. 1346 jej pak Karel, nyní už jako český král, jmenoval svým královským protonotářem – kancléřem. Od této chvíle se Velislav věnoval již jen řízení královské kanceláře a dalším diplomatickým misím, a proto samotnou notářskou práci přenechával svým podřízeným. Z titulu této funkce totiž získal rovněž podíl na tvorbě vysoké říšské a evropské politiky. V dalších letech tak měl možnost krátce zastupovat kolínského arcibiskupa Walrama jako říšského arcikancléře pro Itálii. Poté se stal náměstkem mohučského arcibiskupa a kurfiřta Gerlacha – říšského arcikancléře v německých zemích. Později se stal radou trevírského arcibiskupa Balduina, říšského arcikancléře pro oblast francouzských zemí a Karlova náměstka v říši. V dostupných pramenech se dokonce hovoří i o jeho důvěrném přátelském vztahu s papežem Klementem VI.

V r. 1354 přijal Velislav poslední kanonikát v kapitule u sv. Apolináře, v níž byl r. 1356 zvolen děkanem. Své diplomatické působení ukončil v r. 1362, kdy se z nejvyšších pater říšské politiky uchýlil do ústraní. Zemřel r. 1367.

Dlužno ještě dodat, že Velislav ze Sedlčan je v odborné literatuře ztotožněn s objednavatelem tzv. Velislavovy Bible (viz Manuscriptorium). Její označení se odvíjí od výjevu na závěrečném foliu 188, na němž je zobrazen muž – klerik, který v gestu modlitby klečí před sv. Kateřinou Sienskou. Od sepjatých rukou se vine nápis „Sancta Katerina, exaudire famulum tuum Vellizlaum.“ Je-li jejím zadavatelem skutečně notář Velislav, pak je bohatě iluminovaná Bible dokladem nejen jeho skvělého ekonomického zajištění, ale i vysoké kulturní úrovně a rozhledu.

PETR Z LOUN

Druhým význačným notářem-diplomatem v lucemburských službách byl Petr z Loun. Začátek jeho činnosti v kanceláři markraběte Karla dokládá listina, kterou vyhotovil 29. 6. 1335 ve prospěch vyšehradské kapituly. V témže roce se pak po Velislavově boku zúčastnil mezinárodních jednání na uherském Vyšehradě. Na rozdíl od Velislava však do jednání nezasahoval, ale jako notář vyhotovil dvě dohody, na jejichž sjednání měl podíl markrabě Karel. První byla svědeckou listinou, v níž Karel přistoupil ke smlouvám Jana Lucemburského s Herndneidem z Lichtenštejna o hradu Děvičkách. Ve druhé listině pak vévoda dobřínský a lenčický zprostil Jana Lucemburského a velmistra Řádu německých rytířů povinnosti náhrad škody, které byly způsobeny ve válkách proti polskému králi Vladislavu Lokýtkovi.

Mezi lety 1336 a 1337, kdy se prohloubilo nepřátelství krále Jana vůči jeho synovi Karlovi, doprovázel Petr markraběte do vyhnanství. Na jeho cestách koncipoval listiny, jejichž prostřednictvím si Karel získával podporu své autority v Čechách. Jednalo se např. o potvrzení privilegií pro klášter velehradský, oslavanský, pro klášter cisterciaček na Starém Brně a privilegium pro Mikuláše z Lucemburku.

V polovině prosince 1341 se potom spolu s markrabětem Karlem účastnil jednání s rakouským vévodou Albrechtem, které mělo zabránit protilucemburskému výpadu císaře Ludvíka Bavora. Petr zde vyhotovil listinu, v níž se obě strany zavázali slibem vzájemné vojenské pomoci proti odbojníkům.

Následujícího roku přijal Petr svůj první kanonikát v Kolegiátní kapitule u Všech svatých a později se stal rovněž kanovníkem olomouckým.

Když byl Karel 11. 7. 1346 zvolen římským králem, pověřil Petra účastí na poselstvu, které mělo s průběhem a výsledkem volby seznámit papeže Klementa VI. v Avignonu. Za tuto službu získal od Karla prezentaci na kanonikát ve vratislavské kapitule.

O jeho výsadním postavení mezi Karlovými spolupracovníky pak svědčí listina z r. 1347, v níž král Karel obnovuje slib poslušnosti vůči papeži. Petr je zde totiž mezi přítomnými svědky jmenován hned za proboštem kapituly u Všech svatých, čímž ve svém čestném postavení předstihl i samotného Velislava.

V r. 1348 byl potom Petr na Karlovu přímluvu zvolen proboštem vratislavským. Karel si tím chtěl pravděpodobně pojistit své snahy o podřízení vratislavského biskupství k pražskému arcibiskupství. Je však nutné podotknout, že ačkoliv byl Petr touto volbou vázán sídelní povinností ve Vratislavi, zůstal s panovníkem v úzkém spojení a i nadále se zdržoval v jeho přítomnosti. Svědčí o tom mimo jiné i jeho podíl na jednotné legislativní redakci zákoníku Majestas Carolina z let 1350 a 1351. Jeho pozoruhodná dráha byla zakončena v r. 1362, kdy zemřel.

Použitá literatura:

BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.

BOBKOVÁ, L. Velké dějiny zemí Koruny české. Díl IVa. Paseka: Praha, 2003. ISBN 80-7185-501-4.

HLEDÍKOVÁ, Z. Počátky avignonského papežství a české země. Karolinum: Praha, 2013. ISBN 978-80-246-2174-6.

MATĚJÍČEK, A. Velislavova bible a její místo ve vývoji knižní ilustrace gotické. Jan štenc: Praha, 1926.

PODLAHA, A. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora. Díl X. Metropolitní kapitula u sv. Víta: Praha, 1912.

Spěváček, J. Karel IV. Svoboda: Praha, 1980.

SPĚVÁČEK, J. Notář-diplomaté prvních Lucemburků v Čechách. IN Československý časopis historický 21/1973. Academia: Praha, 1973. ISSN 0045-6187.

SPĚVÁČEK, J. Protonotář Velislav, přední rádce a diplomat na dvoře Karla IV. IN Sborník historický 22/1974. Academia: Praha, 1974. ISSN 0577-3725.

TADRA, F. Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu Lucemburského Jana, Karla IV. a Václava IV. (1310-1420). ČeskÁ akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění: Praha, 1892.

TOMEK, V. V. Dějepis města Prahy, V. díl. Praha, 1905.

Fotografie:

Ilustrační fotografie IN thelawmatics.in

1. listina vyhotovená Velislavem ze Sedlčan IN monasterium.cz

Velislav v modlitbě před sv. Kateřinou (Velislavova Bible) IN MATĚJÍČEK, A. Velislavova bible a její místo ve vývoji knižní ilustrace gotické. Jan štenc: Praha, 1926.

1. listina vyhotovená Petrem z Loun IN monasterium.cz

Listina z r. 1337 potvrzující privilegium velehradského kláštera IN monasterium.cz