Spor, který vypukl r. 1384, se týkal především obsazování míst v mistrovských kolejích – zvláště v koleji Karlově. Záhy se však rozšířil o nový prvek, kterým byla pře o rozsah pravomocí pražského arcibiskupa jakožto velkého kancléře univerzity. Členové kapituly nebyli do těchto dvou kauz zapojeni ani tak kvůli své koleji, protože ta již byla plně obsazena, ale spíše jako představitelé významných postů univerzity. Přesto spory či spíše jejich důsledky nakonec ovlivnily i personální výměnu kanovnického kolegia.

Kapitula Všech svatých byla tehdy tvořena proboštem Petrem z Rožmberka, děkanem Oldřichem ze Sulzbachu a kanovníky Wilboldem z Osnabrücku, Wigandem, Fridmanem z Prahy, Jenkem Václavovým z Prahy, Blažejem Vlkem, Matoušem z Krakowa, Konrádem ze Soltau, Tillmanem z Kasselu, Janem Marienwardem, Mikulášem z Gubina a Mensem z Beckhusen, který se ke kapitule připojil r. 1383.

PŘÍČINY SPORU

Příčiny sporu o obsazování mistrovských kolejí jsou spatřovány v narůstající emancipaci jednotlivých univerzitních národů, mezi něž byla Pražská univerzita rozčleněna. Tyto národy byly rozděleny do čtyř korporací, jejichž národnost nebyla dána etnicky ani jazykově, nýbrž teritoriálně. Není proto nutné v tomto sporu zdůrazňovat náznaky nacionalisticky motivovaných různic. Podstatu spíše tvořila snaha o prosazení společných zájmů jednotlivých korporací univerzitní obce.

KORPORACE UNIVERZITNÍCH NÁRODŮ

Členové Pražské univerzity – ať už mistři nebo studenti – měli právo a povinnost se od vstupu na univerzitu zapojit do jednoho ze čtyř univerzitních národů. Jednalo se o univerzitní národ český, polský, bavorský a saský. Přitom český univerzitní národ tvořili nejčastěji obyvatelé zemí Koruny české z Čech, Moravy, Žitavska a Kladska, ale připojovali se k nim i obyvatelé Uher a ostatní Slované. Polský univerzitní národ tvořili obyvatelé Slezska, Durynska, Lužice, Míšně, Polska a Pruska. Bavorský univerzitní národ tvořili obyvatelé Bavorska, Rakouska, Švýcarska, Holandska, Porýní, Bádenska, Hessenska, Vestfálska a Hannoverska. Saský univerzitní národ pak tvořili obyvatelé Meklenburska, Holštýnska, Braniborska, Pomořanska a Skandinávie. Přitom početně nejsilnější univerzitní národ představovali Bavoři, po nich následovali Sasové, dále to byli Poláci a početně nejslabším národem byli Češi.

Nejvýznamnějším aktem, v němž se uplatňovala účast univerzitních národů, byla volba rektora. Na té se však nepodíleli všichni členové univerzity, ale pouze jejich zástupci, vždy po dvou z každého národa. Volba se pak uskutečňovala prostým hlasováním, takže vítězem se stal kandidát, který získal nejvíce hlasů. Nelze tedy očekávat, že by nejsilnější národ měl také největší vliv na volbu rektora. Není ovšem vyloučeno, že by se zástupci jednotlivých korporací spojovali, čímž by získali i větší podíl na volbě.

OBSAZOVÁNÍ MÍST V KARLOVĚ KOLEJI

Obdobným způsobem – tedy hlasováním – se rozhodovalo i v případě obsazování mistrovských kolejích, ačkoliv postup volby podle příslušnosti k univerzitním národům nebyl pravděpodobně ošetřen univerzitními ani kolejními statuty. Vše se asi řídilo podle obyčeje, který byl zaveden při založení Karlovy koleje. Rozdíl mezi volbou rektora a kolegiáta ale spočíval v tom, že volba nebyla ovlivňována zvenčí zástupci jednotlivých univerzitních národů, kteří by kolegiátům kandidáty navrhovali. O volbě kandidáta do Karlovy koleje totiž hlasovali sami kolegiáti, přičemž o místo v koleji a tím i o své hmotné zajištění se ucházel každý kandidát sám za sebe. Ovšem i zde bylo možné, že by se kolegiáti spojili, aby tak mohli zvyšovat šanci pro vstup kandidátů z vlastního univerzitního národa.

PŘEDEHRA SPORU

To byl pravděpodobně i jeden z důvodů, který ovlivnil příčiny sporu o obsazování míst v Karlově koleji, který propukl na sklonku r. 1384. Mistři českého univerzitního národa v koleji tehdy obsadili čtyři místa. Další čtyři místa patřila mistrům polského univerzitního národa, tři mistrům saského univerzitního národa a jedno mistru bavorského univerzitního národa. Čeští mistři tak sice nebyli v menšině, ale na rozhodující počet hlasů, který by jim pomohl prosadit vlastní zájmy, nedosáhli.

Druhým důvodem mohla být obava ze změny univerzitních statut. Tu ohlásil rektor Konrád ze Soltau, kanovník kapituly Všech svatých a člen saského univerzitního národa. Stalo se tak někdy po jeho volbě, jež se uskutečnila 16. 10. 1384. A protože se obklopil mistry německých univerzitních národů, dalo se předpokládat, že by změna statut mohla být vedena na úkor členů českého univerzitního národa.

Samotný spor propukl na sklonku podzimu r. 1384, když došlo k uvolnění jednoho místa v Karlově koleji. Její členové se však nedokázali rozumně dohodnout na tom, kdo by je měl obsadit. Spor byl tedy přenesen před rektora Konráda ze Soltau. Jednání se však dostalo do patové situace, a proto se rektor a jeho straníci z ostatních univerzitních národů obrátili s prosbou o řešení na velkého kancléře a pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Jenže netušili, že čeští mistři (snad prostřednictvím Mikuláše z Rakovníka) již získali arcibiskupa na svou stranu, a že arcibiskup bude chtít využít tento spor ve snaze posílit vlastní autoritu již tak dost poškozenou neustálými rozepřemi s králem Václavem IV. a jeho přívrženci.

KANOVNÍCI VE SPORU ROZDĚLENI PROTI SOBĚ

Arcibiskupský soudní proces byl zahájen 2. prosince 1384. Není zcela jasné, kdo se jej účastnil. Ze zmiňovaných jmen však vyplývá, že se do sporu na různých stranách zapojili kolegiáti všech univerzitních kolejí včetně kanovníků kapituly Všech svatých. Na prvním stání tak mistry tří „cizích“ národů zastupoval rektor a kanovník Všech svatých Konrád ze Soltau, zatímco ve skupině českých mistrů byli přítomni mj. i kanovníci Jenek Václavův z Prahy a Fridman z Prahy.

Překvapivým výsledkem slyšení bylo arcibiskupovo nařízení, aby příštím kolegiátem Karlovy koleje byl zvolen mistr z českého univerzitního národa. Ze znění jeho rozhodnutí je však patrné, že se týkalo výhradně aktuální volby a nemělo se stát pravidlem i při volbách následujících.

Dne 4. prosince 1384 pak arcibiskup z pozice velkého kancléře navíc zakázal změnu univerzitních statut, jež by mohla krátit práva českého univerzitního národa. Nepřímo se tak odvolal na tzv. Ordinaciones svého předchůdce Arnošta z Pardubic, ze kterých podle jeho soudu vyplývala kancléřova zákonodárná pravomoc.

ROZSAH ARCIBISKUPOVÝCH PRAVOMOCÍ JAKO NOVÝ PRVEK SPORU

Konrád ze Soltau se spolu se zástupci ostatních univerzitních národů proti oběma rozhodnutím odvolali 10. prosince 1384 s tím, že do této doby byli kolegiáti voleni bez ohledu na jejich národnost (ač Němci mnohonásobně převyšovali národ český) a bez zásahu jiných osob. Zároveň zdůraznili, že zákonodárné právo na správu univerzity má výhradně rektor. Přitom dodali, že jim není známo, že by český univerzitní národ byl na univerzitě ve svých právech krácen. Protože se však spor rozšířil i o výklad arcibiskupových pravomocí jakožto velkého kancléře, hrozili odvoláním k papeži, který jediný by mohl rozsah těchto pravomocí nově definovat. Není však jisté, zda bylo nakonec odvolání papeži odesláno.

K dalšímu posunu došlo až 23. prosince 1384. Před arcibiskupem opět stanuli Konrád ze Soltau jako rektor univerzity a Jenek Václavův z Prahy jako zástupce českého univerzitního národa. Arcibiskup při tomto slyšení odvolal své první – snad příliš unáhlené nařízení a uložil kolegiátům Karlovy koleje, aby volbu nekonali bez předchozí účasti a souhlasu českých mistrů. Zároveň přikázal mistrům ostatních národů, mezi nimiž byl zmíněn kromě rektora také další kanovník kapituly Všech svatých Matouš z Krakowa, aby mu do týdne sdělili, zda se plně podřizují arcibiskupově pravomoci jakožto autoritě velkého kancléře.

Odpovědi se pod hrozbou exkomunikace dočkal až 7. ledna 1385, kdy se dotázaní mistři sice svorně vyslovili pro poslušnost vůči kancléři, ale vyžádali si další lhůtu pro projednání rozsahu jeho pravomocí. Čeští mistři naproti tomu reagovali plným uznáním arcibiskupových pravomocí, zřejmě ve snaze podpořit arcibiskupovu autoritu, která by jim mohla napomoci k prosazení výhodnějšího volebního práva při obsazování mistrovských kolejí.

Dalších stání se však zástupci cizích národů nezúčastnili, neboť věc považovali na základě svého uznání za vyřízenou, a proto na ně arcibiskupovi oficiálové vyhlásili klatbu pro neuposlechnutí soudu. Rektor na toto rozhodnutí reagoval zákazem univerzitní činnosti včetně přednášek a zkoušek, což naopak ignorovali mistři čeští.

ZÁSAH PANOVNÍKA A CONCORDIA NACIONUM

Do jednání se proto 28. ledna 1385 vložil sám král Václav IV., který se pravděpodobně cítil dotčen, že se arcibiskup vměšuje do práv univerzity, aniž by před tím uvědomil panovníka. Prostřednictvím svého zástupce vévody Přemka Těšínského proto nechal ustanovit smírčí komisi. Ta do jednoho měsíce rozhodla omezit arcibiskupovu autoritu nad univerzitou ve smyslu starých zvyklostí a vyzvala mistry, aby tento rozsah uznali. Dále určila, aby uvolněná místa v Karlově koleji byla napříště obsazována příslušníky všech univerzitních národů ve střídavém pořadí počínaje mistrem českým. A jako poslední byla stanovena dohoda o svornosti národů (Concordia nacionum), která pod přísahou přikazovala dodržovat rovné zastoupení všech univerzitních národů při správě univerzity a zakazovala vyvolávat spory mezi jednotlivými univerzitními národy a případně je přenášet před panovníka či papeže. Touto dohodou se pak členové univerzitní obce bez větších námitek řídili až do vyhlášení Dekretu kutnohorského r. 1409.

NEVYJASNĚNÁ KAUZA KAPITULNÍ

Pro dějiny kapituly je dále zajímavá zmínka o soudním procesu, jež se téměř po roce objevuje ve spisech arcibiskupových oficiálů. Odehrála se 22. prosince 1385, kdy se před arcibiskupa dostavilo pět mistrů teologické fakulty, jež byli rovněž členy kapituly Všech svatých. Byli to Fridman z Prahy, Jenek Václavův z Prahy, Konrád ze Soltau, Menso z Beckenhusen a Jan Marienwerder. Před arcibiskupským soudem prohlásili, že všechny kroky, které podnikali u papežské kurie proti arcibiskupovi považují za neplatné a slíbili, že papeže ujistí, že se tak stalo omylem. Ze spisů ovšem nevyplývá, jaký měla jejich žaloba u papeže důvod. Vzhledem k tomu, že Konrád ze Soltau a Jenek Václavův, kteří stáli v předchozích kauzách proti sobě, nyní vystupují společně, je možné, že se nové přelíčení týkalo výhradně kapituly. Dost možná i oni žádali o pomoc při obsazování uprázdněných míst v kapitule, aby předností právo nezískávali obecně senioři Karlovy koleje, ale konkrétněji pouze mistři teologie. Snad také řešili kauzu spojenou s kanovníkem Janem z Boskovic, který se r. 1383 snažil svou prebendu přenechat synovci téhož jména. V každém případě spisy neuvádí, že by proti mistrům stála protistrana, ale že si stání vyžádal arcibiskup sám.

VÝSLEDNÁ PERSONÁLNÍ OBMĚNA KAPITULY

V následujících dvou letech vystupuje v soudních sporech už jen Konrád ze Soltau. Své problematické postavení nakonec vyřeší tím, že v r. 1387 s dalšími třemi desítkami mistrů odchází na nově založenou univerzitu do Heidelbergu. Mezi těmito mistry byli také kanovníci kapituly Všech svatých Tillman z Kasselu a Jan Marienward. Důvodem nejspíš nebyly spory na Pražské univerzitě, jako spíše vidina lepšího zajištění. S jejich odchodem se tak uvolňují tři místa v kapitule, které později obsadí mistři českého univerzitního národa Mikuláš z Rakovníka, Petr ze Znojma a Mikuláš z Litomyšle.

Použitá literatura:

BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.

CHYTIL, K. Dějiny Koleje Všech svatých. IN Zprávy komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy 1913/5. 

NODL, M. Dekret kutnohorský. Nakladatelství Lidové noviny: Praha, 2010. ISBN 978-80-7422-065-4.

SVATOŠ, M. et al. Dějiny Univerzity Karlovy (1947/48–1622), Díl I. Karolinum: Praha 1995.

ŠMAHEL, F. Alma Mater Pragensis. Karolinum: Praha, 2016. ISBN 978-80-246-3203-2.

TOMEK, V. V. Dějepis města Prahy, V. díl. Praha, 1905.