Vláda Fridricha Falckého je mimo jiné spojena s tzv. kalvinistickou očistou katedrály sv. Víta ve dnech 21. a 22. prosince 1619. V jejím stínu poněkud zaniká, že první zreformovanou svatyní na Pražském hradě měl být kapitulní kostel Všech svatých, který později ke svým bohoslužbám využívala i manželka zimního krále Alžběta Stuartovna. Představu o těchto událostech však získáváme z různých útržkovitých zpráv, a tak mnohé zůstává skryto pod rouškou záhad a dohadů.

Částečně k tomu přispívá i skutečnost, že existence Královské kolegiátní kapituly byla od dob husitských válek udržována jen díky spojení jejích kanonikátů s prebendami Metropolitní kapituly. Tito kanovníci tak pravděpodobně zásadnějším způsobem prožívali více osud katedrály, jako tomu bylo v případě tehdejšího děkana Kolegiátní kapituly Josefa Macaria z Merfelic, jenž byl zároveň kanovníkem kustodem svatovítským.

METROPOLITNÍ KAPITULA VYKÁZÁNA Z PRAŽSKÉHO HRADU

Fridrich Falcký byl zvolen českým králem 26. srpna 1619 poté, co Generální sněm zemí Koruny české sesadil 19. srpna Ferdinanda Štýrského. Od té doby se vše začalo chystat na příjezd a na korunovaci nové hlavy státu.

Jedna z etap příprav byla nutně vedena také po linii náboženské. V centru zájmu stála především svatovítská katedrála, která se měla stát dějištěm korunovačního obřadu. Jeho provedení se neměli ujmout představitelé Katolické církve, ale administrátor tzv. Dolní konsistoře Jiří Dikast z Mířkova. Ostatně pražský arcibiskup Jan Lohelius byl ze země vyhnán už krátce po vypuknutí stavovského povstání r. 1618.

Protože patronát nad katedrálou držela Metropolitní kapitula, bylo rozhodnuto o jejím vykázání z Pražského hradu. Dne 15. října proto kanovníci obdrželi list, v němž jim direktorium přikazuje, aby do tří dnů areál hradu opustili. Když se potom 18. října lhůta naplnila, byli členové kapituly donuceni opustit své domy, byl jim zabaven majetek a zároveň zakázán vstup do katedrály. Ta byla nakonec až do korunovace zapečetěna a bedlivě střežena vojskem.

Kapitula se, samozřejmě, proti takovému postupu několikrát ohradila, ale její stížnosti a žádosti zůstaly oslyšeny. Nezbývalo nic jiného, než bohoslužby přesunout do kostela sv. Benedikta na Hradčanském náměstí. Sami kanovníci pak byli nuceni hledat útočiště, kde se dalo. Někteří se uchýlili do Strahovského kláštera a jiní do podnájmů v různých částech Prahy.

OČISTA KAPITULNÍHO KOSTELA

Nový panovník byl v Praze přivítán 31. října. V té době už v katedrále probíhaly čilé řemeslné přípravy na korunovační obřad, který se měl konat 4. listopadu. Proto byla jeho první nedělní bohoslužba slavena v kapitulním kostele Všech svatých – někdejší královské kapli. Podle kroniky Pavla Skály ze Zhoře se tak stalo 3. listopadu.

Skála rovněž dodává, že den před tím (tedy 2. listopadu) byla z kostela vynesena „všeliká okrasa papeženská“, což bylo podle některých pramenů považováno za kalvinistickou reformaci tohoto chrámu a předstupeň reformace svatovítské katedrály.

Slavnostního kázání se tehdy ujal sám Fridrichův dvorní kazatel Abraham Scultetus, který hovořil „o slávě, důstojenství a ozdobě pravé církve Boží zde na zemi rytěřující“. Tiskem bylo vydáno v r. 1619 jako dodatek Scultetova spisu nazvaného Vysvětlení žalmu XX.

Promluva byla pojata jako jakási obhajoba očisty kapitulního kostela a snad také jako program pro následnou reformaci i dalších chrámů (katedrálu nevyjímaje). Scultetus totiž ve svém kázání pranýřoval zálibu ve vnější okrase zbožnosti, když své kázání uvedl následujícími slovy: „Mnoho jest takových lidí v křesťanstvu, kteříž při náboženství toliko na zevnitřním (tj. vnějším) prachtu a ceremoniích ustrnuli a jimi jako omámení jsou, myslíc, kdež se všecko od zlata a stříbra skví a třpytí, kdež jest stálý pokoj časný, v kterémžkoli by jeden každý pokojně svými věcmi vládnouti a jich podle vůle své užívati mohl, tu že toliko Bůh přebývá a to že jest vlastní znamení a privilegium církve, aby ona ustavičně, stále, jako na vysokém vrchu postavena jsouc, o ničemž jiném mluviti a prozpěvovati neuměla, než toliko o utěšení, radosti a slávě. Ale poslechneme-li Ducha Božího, o tom mluvícího, poznáme to, že rozdílný soud o té věci vynáší; jmenovitě takový, že ne na zevnitřní, oku lidskému slibný pracht a pompu, ale na vnitřní ozdobu a slávu církve Boží patřiti máme. A kdež se ta nachází, zavírku takovou spravedlivě učiniti musíme: Tu jest lid a církev Boží.“

Avšak jako nemáme přesnější zprávu o tehdejší výbavě kapitulního kostela, nemáme ani jasnější představu o průběhu této tzv. očisty. Mohla se týkat především oltáře s ostatky sv. Prokopa Sázavského, které sem byly přeneseny již v r. 1588, a některých dalších soch či obrazů, jež se protivily kalvinistickému pojetí liturgického prostoru. Zda mezi těmito předměty byly také obraz Snímání Krista z kříže a obraz sv. archandělů, které kostelu po r. 1580 věnovala sama jeho obnovitelka arcivévodkyně Alžběta Habsburská, se můžeme jen dohadovat.

Podle sdělení zámeckého stavebního písaře Jakoba Hübela ale můžeme tušit, že úprava kapitulního kostela byla přeci jen výrazná. Soudíme tak ze zmínky, kterou panovník učinil při své první návštěvě svatovítské katedrály ještě před samotnou korunovací.

Nejspíše už tehdy byl svými pobočníky žádán o souhlas s očistou katedrály. Hübel však zaznamenal, že Fridrich v té chvíli rozhodl, aby se v katedrále s ničím nehýbalo a pokud přeci jen, aby byly tyto předměty uloženy v depozitáři nebo v postranních kaplích. Připomínal při tom výzdobu kostela svého tchána anglického krále, v němž prý bylo daleko více obrazů nežli ve svatovítské katedrále. A nakonec dodal – pro nás důležitý dovětek, že pokud by přeci jen chtěl zůstat zcela nerušen, mohl se uchýlit do již vyčištěného kostela Všech svatých.

Pokud bychom se mohli spolehnout na Hübelův zápis a na Fridrichovo stanovisko i v případě kapitulního kostela, není vyloučeno, že chrám byl skutečně zcela vyklizen. Mobiliář však nebyl zničen, nýbrž uložen v hradním depozitáři, odkud se později bez úhony navrátil zpět do chrámu.

KAPITULNÍ KOSTEL SOUKROMOU KAPLÍ PANOVNICE

Ať už byla míra očisty kostela Všech svatých jakákoliv, na základě náznaků a zmínek v dostupných pramenech je pravděpodobné, že se panovník po korunovaci nakonec účastnil dalších bohoslužeb přímo v katedrále, zatímco jeho manželka Alžběta Stuartovna asi i nadále ke svým bohoslužbám využívala kostel Všech svatých.

Důvody k tomu mohla mít dvojího druhu. Prvním byla její nedostatečná znalost němčiny, ve které kázal dvorní kazatel Scultetus. Sama vedle mateřské angličtiny upřednostňovala italštinu a francouzštinu. Druhým důvodem byla její příslušnost k anglikánské církvi, a snad proto spíše využívala služeb svého osobního kaplana, kterým byl její krajan dr. Chapman. Jeho bohoslužby tak v kapitulním kostele nejspíše navštěvovala až do bitvy na Bílé hoře, kdy byla nucena spolu s manželem zemi opustit.

Pro úplnost dodejme, že Fridrich nakonec svolil i s kalvinistickou očistou katedrály, která byla pod vedením dvorního kazatele Sculteta dokonána ve dnech 21. a 22. prosince. Nejen pro mnohá umělecká díla ale i četné relikvie svatých znamenala hotovou zkázu a pro způsob svého provedení, jež hraničilo s rabováním, hluboce otřásla českou společností.

ZÁHADA ZŮSTÁVÁ

Pražané se o očistě kapitulního kostela dozvídají pravděpodobně až začátkem ledna 1620 – v souvislosti se zkazkami týkajícími se reformace katedrály. Tehdy totiž vychází protifridrichovský pamflet Grewel der verwüstung, v němž jeho katolický autor mimo jiné uvádí, že „si královna ponechává svého zvláštního anglického kazatele, neboť nerozumí němčině, a proto si chce pro své bohoslužby vzít kostel Všech svatých, jenž bude v těchto dnech také vyčištěn (či spíše znesvěcen a učiněn podobný chlévu nebo seníku), a milý svatý Prokop bude muset být také z kostela vynesen a spálen.“

Skutečnost, že autor varuje před událostmi, které se už přihodily před téměř dvěma měsíci od vydání pamfletu, svědčí o tom, že veřejnost získává informace o dění na Hradě s poměrně velkým odstupem a se značnou mírou nepřesnosti.

I pro nás, přes všechny zmínky, které se nám podařilo z dostupných pramenů na tomto místě shromáždit, zůstává podoba reformace kapitulního kostela a jeho užívání v době vlády zimního krále stále spíše záhadou. Na jedné straně se zdá, že úprava jeho prostoru byla zásadní natolik, aby se s ní kalvinističtí horlitelé spokojili. Na druhé straně musela být zároveň provedena i mnohem šetrnějším způsobem, nežli tomu bylo v případě svatovítské katedrály.

K této domněnce přispívá i to, že kapitulní kostel Všech svatých nebyl ani po tzv. kalvinistické očistě považován za znesvěcený. Když se totiž členové Metropolitní kapituly po bitvě na Bílé hoře navrátili zpět na Pražský hrad, odmítli v katedrále sloužit bohoslužby, dokud nebudou odstraněny všechny tragické následky kalvinistického plenění chrámu. Liturgie byly proto slaveny právě v kostele Všech svatých, a to až do 28. února 1621, kdy pražský arcibiskup Jan Lohelius svatovítskou katedrálu znovu posvětil.

P. S. DĚKAN KAPITULY PROTI OBRAZOBORCŮM

Téma očisty katedrály a otázka úcty k obrazům svatých však v české společnosti v době krátce pobělohorské zřejmě stále živě rezonovalo. K diskusi přispěl vedle mnoha dalších také děkan kapituly Josef Macarius z Merfelic – coby kanovník kustod svatovítský, když se v průběhu r. 1621 rozhodl vydat spis proti obrazoborectví nazvaný Rozmlouvání o kostelních obrazích.

Text je myšlen jako polemika se Scultetovým kázáním, které zaznělo v katedrále 22. prosince 1619, tedy druhého dne po její očistě. Tiskem vyšlo r. 1620 pod názvem Krátká, avšak na mocném gruntu a základu svatých Písem založená zpráva o modlářských obrazích.

Macarius se vyrovnává především se třemi hlavními tezemi Scultetova kázání, které praví, že 1) Bůh nechce, nesmí a nemůže být zobrazován; 2) Bůh nechce být uctíván prostřednictvím obrazů a před obrazy a 3) křesťanská vrchnost je proto povinna pobořit a odstranit modly z kostelů, jichž chce použít pro svou bohoslužbu.

Macariův spis je sestaven jako rozmluva syna, otce a děda. Přitom nejmladší z této trojice hájí pozici obrazoboreckou podpořenou Scultetovými argumenty, zatímco otec a děd zastávají naopak stanovisko katolické. Odvolávají se při tom nejprve na starožitnou tradici svatováclavskou a svatovojtěšskou, v jejímž rámci byla úcta k obrazům svatých přinesena do Čech spolu s křesťanskou vírou. Vždyť „odkudž lépěji pravé učení, pravé ceremonie, pravý zákon poznán býti může, jako od předkův našich, kteříž za předešlých let svatý život vedli.“

Dále přibližují rozdíl mezi modlou a obrazem, když říkají, že „modla je falešná vymyšlená věc božská, která sama v sobě nic takového není, jako bůh Jupiter, Mars, Venus (…), kdežto obraz je podobenství substantiae a podstaty, tj. té pravé věci, kterouž opravdu v svém podobenství vyznamenává a nám před oči představuje.“

Nakonec se odvolávají na samotného Krista a praxi prvotní církve, když na příklad připomínají, že Kristus zanechal svůj obraz Veronice nebo že sv. Lukáš vyobrazil Pannu Marii. Přitom upozorňují, že „poklona a pocta nečiní se dřevu, kamenu, sloupu, ale samému Bohu a svatým jeho skrze dřevo.“ V závěru své rozmluvy pak již přesvědčenému synu pokládají otázku: „Co od počátku křesťanstva v naší milé vlasti jest schváleno, pobožní Čechové, krajané krajanům, otcové synům nám jakožto z ruky do ruky odevzdali, to zavrhovati, rušiti, kaziti?“ A svůj výklad končí tvrzením, že obrazoborectví vyvolalo pomstu Boží, která se projevila v porážce českých povstalců na Bílé hoře, jež byla odplatou za vyplenění chrámu.

Použitá literatura:

BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.

BECKOVSKÝ, F. Poselkyně starých příběhův českých. Díl II. B. Stýblo: Praha, 1879.

BOROVÝ, K. Dějiny diecése pražské: Na památku 900letého jubile pro Dědictví Svatojanské. Svatojanské dědictví: Praha, 1874.

ČORNEJOVÁ, I. et al. Velké dějiny zemí Koruny české. Díl VIII. 1618–1683. Paseka: Praha, 2008. ISBN 978-80-7185-947-5.

HARCEKOVÁ, E. Alžběta Stuartovna – její královský dvůr v Praze a kontakty s českými osobnostmi v exilu. Bakalářská práce. Filosofická fakulta UK, 2021.

HREJSA, F. Česká konfese, její vznik, podstata a dějiny. Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění: Praha, 1912.

HUBKOVÁ, J. Fridrich Falcký v zrcadle letákové publicistiky: Letáky jako pramen k vývoji vnímání české otázky v letech 1619-1632. Togga: Praha, 2010. ISBN 978-80-87258-21-7.

KRAMÁŘ, V. et al. Zpustošení chrámu svatého Víta v roce 1619. Artefaktum: Praha, 1998. ISBN 80-902279-4-5.

Pavla Skály ze Zhoře Historie Česká od r. 1602 do r. 1623. TIEFTRUNK, K. (ed.) I. L. Kober: Praha, 1867.

ŠRONEK, M. Náboženský obraz v teorii a praxi radikální reformace v předbělohorských Čechách. Habilitační práce. Masarykova univerzita, 2011.

Fotografie:

Úvodní ilustrační obrázek Fridricha Falckého: Wikipedie

Titul kázání O slávě Boží církve: Google Books

Titul letáku Grewel der verwüstung: Google Books