Počátkem srpna r. 1617 se v kapitulním kostele Všech svatých strhl souboj mezi dvěma mladými šlechtici, který se pro jednoho z nich skončil tragicky. V chrámě tak byla prolita lidská krev, čímž došlo k jeho znesvěcení. Stalo se tak v době, kdy se kapitulním děkanem stal Josef Macarius z Merfelic. Proboštem snad už v té době byl Jiří Hirsperger z Blumberga, i když datum jeho jmenování není známo.
O souboji nás jako první zpravuje nejspíše Mikuláš Dačický z Heslova ve svých Pamětech. V nich k roku 1617 mimo jiné připsal i tuto kratičkou poznámku: „Na hradě pražském v kostele novém za velkým palácem N., syn legáta hispánského, zabil N. hrabí, dvořenína legáta florentského, o místo se pohodše v tom kostele; a šarvátka ta byla mistrná.“
Obšírnější popis události včetně bližšího určení rodových jmen byl nalezen až v knize Královský hrad pražský z r. 1894, jejímž autorem je Eduard Herold: „Kostel Všech svatých navštěvovala zejména cizí šlechta a tu přihodilo se r. 1617, že syn španělského vyslance Ognata požadoval pro sebe sedadlo, jež byl Vlach di Justi dvořan z průvodu vyslance Florentinského, právě byl zaujal. Hádka z počátku po tichu vedená přešla za krátko v bitku, horkokrevní soupeři tasili meče a několikrát je skřížili. V témž okamžiku vystoupil kapucín na kazatelnu, aby kázal, slyše ale hádku a řinkot zbraní, rychle sešel dolů, uchopil stolici a vrhnul se mezi zápasníky, aby je od sebe odloučil; bohužel ale bylo již pozdě, bylť di Justi jedním ze sluhů Španělových bodnut dýkou do zad, klesnul a krev jeho zbarvila kostelní dlažbu; přes něho pak hrnuli se páni i sluhové z kostela, spěchajíce do svých hospod, aby se chránili. Di Justi za dvě hodiny zemřel, Ognatův syn, jakož i sluha, byli na krátkou dobu uvězněni.“
Po přečtení těchto řádků se nechce věřit, že by podstata pře, jež vedla k této strašné tragédii, mohla být tak malicherná. Skutečný důvod sporu či nevraživosti mohl být starší povahy, nicméně dostupné zprávy se o ničem jiném nezmiňují. Stejně tak se nepodařilo dohledat žádnou konkrétnější zmínku o zabitém mladíkovi ani o jeho otci – hraběti di Justi, který náležel k doprovodu florentského vyslance. Za to v případě jeho soupeře je to jiné. Byl jím Íñigo Vélez de Guevara el Mozo (1597–1658), jemuž v době souboje bylo 20 let.
Jeho otec Íñigo Vélez de Guevara y Tassis hrabě de Oñate byl španělským vyslancem ve Vídni. V Rakousku proslul především tím, že se mu právě v r. 1617 podařilo uzavřít dohodu, podle níž se španělská větev Habsburků výměnou za Alsasko vzdala nástupnických práv po bezdětném císaři Matyáši ve prospěch Ferdinanda II. Štýrského. Úmluva později vstoupila do dějin jako Oñatova smlouva. On sám se pak tu a tam označoval za zachránce Habsburků, i když celý incident jeho diplomatickou misi v Praze, samozřejmě, výrazně ohrozil.
Kauzu totiž využili čeští pánové, kteří s Ferdinandovou volbou nesouhlasili. Zaslali proto španělskému králi Filipovi III. list, v němž požadovali co nejpřísnější potrestání viníka. Pod listinu se v zájmu spravedlnosti podepsal i pražský arcibiskup Jan Lohelius. Odpovědi a nejspíše ani trestu se pravděpodobně nedočkali. Hrabě Oñate byl totiž královým oblíbencem, a tak byl alespoň přinucen k odjezdu z Prahy.
Tím však nebyl problém zcela uzavřen. Prolitím lidské krve v kapitulním kostele Všech svatých došlo k znesvěcení svatyně. Proto arcibiskup Jan Lohelius pověřil kapitulního děkana Josefa Macaria z Merfelic, aby chrám uzavřel a provedl v něm obřad rekonciliace.
A jak to dopadlo s přeživším mladíkem? Íñigo Vélez mladší později nastoupil strmou diplomatickou kariéru ve stopách svého otce. Jednoho z největších úspěchů pak dosáhl v r. 1648, když byl jmenován guvernérem Neapole. Během výkonu svého úřadu potom musel dokonce čelit dvojímu vojenskému střetu. Prvním byl útok francouzského vojska na Neapol v rámci francouzsko-španělské války a druhým byl neúspěšný pokusu o vznik Neapolské republiky. Za své věrné služby byl jmenován státním radou a markýzem.
Použitá literatura:
BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.
BŮŽEK, V. Věk urozených: šlechta v českých zemích na prahu novověku. Paseka: Litomyšl, 2002. ISBN 80-7185-417-4.
DAČICKÝ Z HESLOVA, M. Paměti. Akropolis: Praha, 1996. ISBN 80-85770-35-0.
HEROLD, E. Královský hrad pražský. Dr. Edvard Grégr: Praha, 1894.
CHUDOBA, B. Španělé na Bílé hoře: tři kapitoly z evropských politických dějin. Vyšehrad: Praha, 1945.
SVÁTEK, J. Dějiny poprav a katů v Čechách. Havran: Praha, 2004.ISBN 80-86515-45-1.
Wikipedie: Íñigo Vélez de Guevara el Mozo.
Wikipedie: Íñigo Vélez de Guevara y Tassis.
Fotografie:
Ilustrační obrázek IN SVÁTEK, J. Dějiny poprav a katů v Čechách. Havran: Praha, 2004.ISBN 80-86515-45-1.
Obrázek Íñigo Vélez mladší IN Bibliotheca Digital Hispánica
Obrázek Íñigo Vélez mladší jako neapolský místokrál IN Bibliotheca Digital Hispánica