Stanislav Vydra byl kněz, matematik, pedagog a národní buditel. Jako modernizátor matematického vzdělávání v Čechách, děkan filosofické fakulty a přední osobnost tehdejšího veřejného života byl přijat také do kolegia Kapituly Všech svatých. Stalo se tak v době, kdy se kapitula začala opět vracet ke svému původnímu poslání spojenému s Pražskou univerzitou. Nejvyšší pocty se mu pak za jeho životní dílo dostalo na sklonku 19. století, když jeho jméno bylo na budově Národního muzea zařazeno mezi jména dvaasedmdesáti nejvýznamnějších osobností českých dějin, vědy a umění.

CESTA K MATEMATICE

Stanislav Vydra se narodil 13. 11. 1741 v Hradci Králové. Pro své mimořádné nadání byl již r. 1750 přijat na jezuitské gymnázium ve svém rodišti. Během studia jej oslovila idea Tovaryšstva Ježíšova, a tak r. 1757 vstoupil v Brně do noviciátu. Po dvou letech byl poslán do klatovské koleje, kde absolvoval tzv. repetitio humanorum na rozšíření znalostí ze základních oborů jako byla latina, řečtina, dějepis, ale také např. zeměpis.

Filosofická studia pak zahájil r. 1764 v Praze v Klementinu. Zde se kromě filosofie začal věnovat také matematice a fyzice s takovým prospěchem, že na sebe záhy upoutal pozornost slavného profesora a jezuity Josepha Steplinga, s nímž se tehdy spřátelil.

STEPLINGOVO ZÁCHRANNÉ LANO

V r. 1765 poslali představení Vydru do jičínské koleje, kde měl navzdory svému zaměření vyučovat gramatiku. Matematické vědy však již neopustil, ale nadále se jim v každé volné chvíli věnoval a prohluboval své vzdělání.

Prof. Stepling na svého nadaného spolubratra a přítele nezapomněl. Po roce si jej vyžádal jako asistenta, aby mu pomáhal při jeho astronomických pozorováních ve věži Klementina. Žádosti bylo vyhověno s podmínkou, že Vydra bude kromě matematiky a astronomie studovat také teologii.

Tato podmínka nebyla nadanému Vydrovi na obtíž. V touze stát se knězem se začal věnovat i vědám bohovědným, i když jeho pozornost více poutaly přednášky z vyšší matematiky.  Zvláště jej oslovila osobnost dalšího významného matematika a jezuity prof. Jana Tesánka.

VILÍMOVSKÝM ANDĚLEM STRÁŽNÝM

V r. 1769 Vydra ukončil svá klementinská studia a přijal kněžské svěcení. Podle řádových pravidel musel tehdy nastoupit další fázi formace – tzv. terciorát a opět se vrátil do Jičína. Jeho pobyt zde ale neměl dlouhého trvání, protože koncem roku onemocněl farář ve Vilímově a Vydra byl určen za jeho nástupce.

Toto období bylo pro Vydru nesmírně náročné. Předchozí rok byl totiž chudý na úrodu, a tak se kraj potýkal s nedostatkem potravin, což vyvolalo několik vln zhoubných epidemií, které po okolí rozsévaly smrt. Vydrova činnost se tu proto omezila především na zaopatřování umírajících a pohřby. Nezapomínal ale ani na pozůstalé a zvláště na sirotky. Ze všech sil se snažil rozdávat útěchu a pomáhal i se sháněním potřebné finanční podpory, potravin a ošacení. Za to byl svými farníky z vděčnosti nazýván pravým otcem lidu a vilímovským andělem strážným.

NÁVRAT NA UNIVERZITU A OHROŽENÍ AKADEMICKÉ DRÁHY

Z této náročné rutiny jej vysvobodil opět prof. Stepling. V r. 1772 se uprázdnilo místo profesora matematiky na pražské Filosofické fakultě. Stepling jako náhradníka doporučil právě Vydru, který zde byl před nedávnem promován doktorem.

Avšak Vydrova slibná akademická dráha se zakrátko ocitla ve vážném ohrožení. Dne 21. 7. 1773 totiž papež Kliment XIV. vydal bulu Dominus ac redemptor noster, jejímž prostřednictvím Tovaryšstvo Ježíšovo zrušil. V Rakousku bylo zrušení ohlášeno reskriptem Marie Terezie dne 17. 9. 1773, který kromě zabavení veškerého majetku rovněž nařizoval, aby bývalí členové kongregace opustili místa veřejného působení. Rozhodnutí se týkalo především školských a výchovných zařízení. Teprve na hojné přímluvy vlivných kolegů byli z nařízení vyňati nejvýznamnější pedagogové univerzity, mezi nimiž se nacházeli Stepling, Tesánek i Vydra. Sám Vydra ovšem zrušení Tovaryšstva nikdy přes srdce nepřenesl a až do konce svého života nevynechal jedinou vhodnou příležitost, aby se jezuitského díla v Čechách i ve světě zastal.

MODERNIZÁTOR MATEMATICKÉHO VZDĚLÁVÁNÍ

Vydrovo setrvání na univerzitě se však mnohonásobně vyplatilo. V té době totiž rakouské ministerstvo školství začalo zavádět reformy, které měly školské osnovy přizpůsobit rozvíjející se průmyslové revoluci. Důrazy byly položeny především na přírodní vědy, matematiku, fyziku, geometrii, mechaniku a další, které měly být přednášeny i na filosofických fakultách. Reformy ovšem cílily na zkvalitnění výuky matematiky a zvýšení její úrovně už na elementárních školách, protože se nezřídka stávalo, že na univerzity přicházeli studenti, kteří neměli upevněné ani základy aritmetiky, natož vyšších či složitějších početních operací.

Vydra se v takových podmínkách osvědčil jako horlivý a obětavý pedagog a sám se zapojil mezi modernizátory matematického vzdělávání. Aby mnohým studentům pomohl dohnat zanedbané vzdělání, nabízel ve svém osobním volnu tzv. korepetice (doučování) – a to bez nároku na odměnu. Během toho ještě pracoval na přípravě učebních textů, které potom vydal r. 1774. Patří mezi ně Primae calculi differentialis et integralis notiones, Annotationes in regulas arithmeticorum a do třetice Supplementum tractatus de sectionibus conicis. Všechny byly hodnoceny jako špičkové učebnice evropské úrovně.

Nakonec o jeho pedagogických úspěších svědčí i jeho studenti, mezi nimiž vynikají především matematik a filosof Bernard Bolzano nebo dopravní inženýr František Antonín Gerstner.

VYDRA VLASTENEC

Vydra byl ovšem oceňován také za své vlastenecké cítění a působení. Ve svých přednáškách po Balbínově vzoru neopomíjel připomínat rovněž slavné události nebo osobnosti českých dějin (nevyjímaje ani husity a Jana Žižku). U svých studentů podporoval četbu české literatury, kterou na vlastní náklady shromažďoval a mezi studenty rozšiřoval. S trpkostí také nesl, když někdo pochyboval o vzkříšení českého jazyka. Svým vlasteneckým působením tak za 30 let pedagogické praxe ovlivnil i celou řadu pozdějších osobností české kultury jako byli např. Josef Jungmann, Šebestián Hněvkovský, Jan a Václav Nejedlý, nebo Josef Miloslav Rautenkranz a mnoho dalších.

Vztah studentů k Vydrovi krásně ilustruje Óda na důstojného pána, pana Stanislava Vydru, kterou r. 1798 napsal jeho žák Jan Nejedlý. V závěru delšího textu zaznívá skutečná oslava skvělého učitele:

Hoden lásky s upřímností,
o vlast svou kdož pečuje,
pevně ji a s horlivostí,
jak ty Vydro, miluje!

Tyť jsi neústupná skála,
kteráž hlavu k nebi má;
byť by na svých křídlech vála
strašným hřmotem bouře zlá.

Tvá se jako slunce stkvíti
sláva bude všecken čas;
Všech ti Čechů bude zníti
po sta letech věčný hlas.

V duchu snah o zvýšení národní emancipace a hrdosti pak také r. 1778 napsal pojednání o dějinách matematického vzdělávání v Čechách a na Moravě. V textu zvláště vyzdvihl významné české matematiky, aby doložil, že český národ nikdy a v ničem za ostatními národy Evropy nezaostával. Knihu vydal na podnět hraběte Františka Kinského pod názvem Historia matheseos in Bohemia et Moravia cultae.

VYDRA A GERMANIZACE

V r. 1784 byla na celém území monarchie zavedena němčina jako vyučovací jazyk pro výuku matematiky, fyziky a jiných praktických oborů. Vydra, který doposud vyučoval latinsky, tak byl postaven před náročný úkol veškeré své přednášky přeložit. Podle některých pramenů dokonce usiloval i o tvorbu nové německé terminologie, která tehdejší němčině scházela. Tento údaj je však sporný, protože s největší pravděpodobností měl k dispozici německou učednici Abrahama G. Kästnera Anfangsgründe der angewandten Mathematik z r. 1758, která jistě už nějakou terminologii užívala. Ať tak či onak, Vydra nezůstal pozadu a r. 1795 vydal tiskem výbor ze svých německých přednášek pod názvem Sätze aus der Mechanik. Postupné rozšiřování němčiny však vnímal útrpně. Proto je dost možné, že někdy v této době začal uvažovat i o vydání učebnice v jazyku českém. Chtěl tak dokázat, že i čeština je jazyk způsobilý pro vědecké vyjadřování.

SPOLEČENSKÉ UZNÁNÍ A ČESTNÝ KANONIKÁT

S tím, jak si Vydra získával uznání svých kolegů i lásku svých studentů, začínalo se také proměňovat jeho společenské postavení. Nemůže být proto divu, že byl dvakrát zvolen děkanem Filosofické fakulty. Nejprve se tak stalo r. 1789 a podruhé r. 1799.

V tomto období se také v Královské kolegiátní kapitule Všech svatých začíná obnovovat zvyk, podle něhož byla místa kanovníků obsazována kněžími zasloužilými v oblasti vyučování, výchovy a rozvoji věd. Proto členové pedagogického sboru navrhli Vydrovi, aby jako děkan fakulty požádal o přijetí.

Z pramenů však vysvítá, že k podání žádosti musel být Vydra téměř donucen, protože pro mimořádnou skromnost po žádných veřejných poctách netoužil. Svědčí o tom i text jeho žádosti, v níž uvedl, že jej k tomu „vlastně pohnul sbor s odvoláním na ustanovení Karla IV., podle něhož má jako senior sboru profesorů nárok na členství v kapitule.“ A dodává, že „tímto nejstarším členem skutečně je, neboť již 27 let na fakultě přednáší.“ Vydrově prosbě bylo vyhověno, a tak byl 8. 12. 1799 instalován čestným kanovníkem kapituly Všech svatých. A že to bylo dobré rozhodnutí, se ukázalo hned následujícího roku, v němž byl Vydra zvolen univerzitním rektorem a r. 1802 ředitelem Studií matematických a fysikálních.

POSLEDNÍ TRUDNÁ LÉTA

Vydrovo obětavé nasazení si však vybralo krutou daň. V lednu r. 1799 mu počalo slábnout levé oko a po půl roce na ně již vůbec neviděl. Ale protože svou práci zvládal i s jedním okem, své postižení před ostatními spíše skrýval. O to větší šok nastal, když 22. 1. 1803 ztratil zrak úplně. Stalo se to přímo uprostřed přednášky, takže studenti  museli Vydru odvést domů.

Vydra se nechtěl smířit s tím, že by se vzdal své pedagogické činnosti. A když už nemohl přednášet, rozhodl se, že stůj co stůj dokončí svou první a jedinou učebnici psanou v češtině, na jejíž přípravě tou dobou už asi půl roku pracoval. A protože nemohl sám psát, své myšlenky alespoň diktoval dvěma studentům, kteří u něj bydleli v nájmu. Jedním z nich byl hradecký rodák, pozdější kněz a vlastenec, Jan Liboslav Ziegler. Nicméně přes snahu obou jeho mladých kolegů byla práce čím dál složitější, protože se Vydrovy začal zhoršovat i sluch a několik měsíců před svou smrtí ohluchl úplně. Tím se ocitl v naprosté izolaci, kterou statečně snášel až do své smrti 3. 12. 1804.

Po slavné zádušní mši konané 6. 12. 1804 u Nejsvětějšího Salvátora v Klementinu byl Vydra za účasti velkého množství lidu pohřben na Olšanských hřbitovech. Jeho ztráty želela snad celá vědecká i kulturní obec. Svědčí o tom např. Elegie na smrt Stanislava Vydry z pera jeho žáka a vedoucí osobnosti národního obrození Josefa Jungmanna, v níž mj. zaznívají také tyto verše:

Otec žákům, dobrý pastýř stádu,
vlasti žil, nic sobě sám,
odpusť hano, žil i svému řádu,
Bohu žil a uměnám!

Bez lichvy všem světlo učenosti
jako slunce vzněcoval,
a kdy statkem přispět nemoh dosti,
srdce s chudým sděloval.

Umřel, ale paměť jeho kvete
po veškeren času běh;
bylť jest dobrý, jakž jich málo v světě,
člověk, pěstoun, kněz a Čech!

Ještě v r. 1804 byla vydána sbírka Vydrových latinských epigramů, jejichž skládáním si v poslední etapě svého života krátil dlouhou chvíli. Sbírka jich obsahuje 88. Znalci latiny se s nimi mohou seznámit v digitální knihovně Kramerius. Pro dějiny kapituly není bez zajímavosti, že je zde Vydra na titulní straně představen jako kanovník u Všech svatých na Hradě Pražském.

POČÁTKOWÉ ARYTMETYKY

Avšak vydání své poslední – vytoužené učebnice se Vydra již nedočkal. Text předal k úpravám svému žáku a nástupci profesoru Janu Janderovi, který knihu vydal r. 1806 pod názvem Počátkowé arytmetyky. Na titulní straně je Vydra uveden již jako bývalý kanovník u Všech svatých na Hradě Pražském.

Jedná se o učebnici základních matematických pouček a dovedností. Vydra ale ani zde neopomíjí příležitost, aby povzbudil hrdost českého národa, jak to ilustruje několik vtipných ukázek vypsaných níže.

Vydra hned v úvodu své knihy klasifikuje různé lidské činnosti, při nichž je znalost matematiky potřebná. Přitom mezi nimi zmiňuje i hudbu a dodává: „Zajisté není národu pod celou oblohou nebeskou, jenž by v hudbě byl tak schopen, jako je náš národ český, a z té také příčiny jest velmi schopen k matematickému učení.“

A dále vysvětluje účel své učebnice: „Sám sobě jsem tedy umínil s pomocí Boží, jestli ne všech matematických umění, aspoň ta nejpotřebnější v češtině na světlo vydati, aby Čechové, jimž jest latina neb němčina nepovědoma, ode mne jim se naučili. Není mi povědomo, aby až posavád národ náš něco podobného sepsání měl.“

Na dalších řádcích pak při pojednání o měření času podotýká: „Jaká to byla hanba pro Římany za času panování Julia Ceasara, který chtěl tehdy nepořádný kalendář opraviti, žádného člověka mezi latiníky nenašel, jenž by tuto práci vykonal, byl přinucen k sobě z Alexandrie pozvati Sofygena Řeka, výborného matematika. U nás chvála Bohu o takové muže nikdy nebylo nouze, aniž doufám, bude nám třeba, abychom do Egypta, ani do Němec pro ně posílali. Již za starodávna výborných takových lidí dosti bylo.“

I na mnoha jiných místech připomíná, jak si vysoce váží svých českých čitatelů, když své příměry a vysvětlivky uzavírá: „Více příkladů dáti se ostýchám, protože vtipným Čechům píši.“

POUŽITÁ LITERATURA

BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.

BENEŠ, J. et al. Ač zemřeli, ještě mluví: Medailonky českých vlasteneckých kněží. Ústřední církevní nakladatelství: Praha, 1964.

BENETKA, B. P. Stanislav Vydra: učitel, kněz a vlastenec. Vítězové: Olomouc, 1938.

ČUPR, K. K dvoustému výročí narození Stanislava Vydry. IN Časopis pro pěstování matematiky a fysiky. Vol. 70 (1941). D233-D236.

JUNGMANN, J. Elegie na smrt Stanislava Vydry. IN NEJEDLÝ, J. Hlasatel český 1/1808.

KEMENNY, V. Putování  po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů XV: Olšanské hřbitovy podeváté: Stanislav Vydra. IN matfyz.cz

NEJEDLÝ J. Óda na důstojného pána, pana Stanislava Vydru. IN PUCHMAJER, A. J. Almanahy Antonína Jaroslava Puchmajera. Česká akademie věd a umění: Praha, 1921.

PŮLPÁN, Z. Cordatus Bohemus Stanislav Vydra. IN Pokroky matematiky, fyziky a astronomie. Vol. 44 (1999).

RYBIČKA, A. Přední křisitelé národa českého. František Šimáček: Praha, 1883.

STUDNIČKA, F. J. Bohatýrové ducha. František Šimáček: Praha, 1898.

FOTOGRAFIE:

Busta prof. Stanislava Vydry IN VLACH, M. ET AL. Stanislav Vydra: matematik, kněz, rektor a národní buditel. MatfyzPress: Praha, 2018. ISBN 978-80-7378-357-0.

Epigrammata IN Národní knihovna ČR

Počátkowé arytmetyky IN Národní knihovna ČR