Důsledky husitských válek zasáhly do života kapituly Všech svatých devastujícím způsobem. Nejenže přišla o téměř všechen svůj majetek, ale zároveň pozbyla svou autonomii a postupně ztratila i vazbu na Pražskou univerzitu. Pod vlivem celé řady okolností totiž na jedné straně došlo ke spojení jejích kanonikátů s prebendami metropolitní kapituly a na straně druhé ke konfesnímu oddělení kapituly od univerzitní koleje, která byla obsazována utrakvisty z řad akademické obce. Tento neutěšený stav nakonec vedl k celé řadě sporů mezi kanovníky a mistry kolegiáty o kapitulní kostel i kolejní budovu, v jejichž důsledku došlo na dobu téměř dvě stě let k faktické odluce kapituly od univerzity.
OBNOVA UNIVERZITNÍ ČINNOSTI
Činnost univerzity, jež se v této době fakticky omezila na artistickou fakultu, byla obnovena na přelomu roků 1429 a 1430. Stalo se tak v souvislosti se zahájením disputací s představiteli Basilejského koncilu, do nichž se směli zapojit také univerzitní mistři. Roku 1430 pak utrakvistický arcibiskup Konrád z Vechty udělil rektorovi Martinu Kunešovi z Prahy titul univerzitního vicekancléře a právo promovat studenty. Obnovu univerzitních privilegií potom dodatečně potvrdil r. 1437 Zikmund Lucemburský a r. 1447 i papež Mikuláš V. Tím prakticky odvolal trest suspenze všech univerzitních aktů z r. 1417 a otevřel univerzitu také katolickým mistrům a jejich studentům.
NÁVRAT METROPOLITNÍ KAPITULY DO PRAHY
Po skončení husitských válek se do Prahy vrací mezi lety 1436 a 1437 metropolitní kapitula, a protože stolec pražských arcibiskupů bude až do r. 1561 neobsazen, o správu arcidiecéze i nadále pečují její administrátoři Jan z Dubé a Šimon z Nymburka. Mezi lety 1444 a 1453 je vystřídal Prokop z Kladrub (+1453), který byl snad od r. 1422 také kanovníkem naší kapituly. Představitelé arcidiecéze – administrátoři, členové metropolitní kapituly a mnozí kněží – se však nacházeli v situaci, kdy byla většinová společnost země utrakvistická, a tak jedinou jejich oporou byla v této době papežská kurie a katolický panovník Albrecht Habsburský a jeho následník Ladislav Pohrobek.
POSTUPNÉ ODDĚLOVÁNÍ KAPITULY A KOLEJE VŠECH SVATÝCH
Spolu s metropolitní kapitulou přichází také probošt kapituly Všech svatých Prokop Vilémův z Prahy a její děkan Řehoř (alias Jiří) Tomášův z Prahy, který se po Prokopově smrti r. 1446 stává proboštem (+ 1450). Oba byli původně kanovníky metropolitní kapituly, ale pod tlakem dobových okolností za husitských válek a pro nedostatek kněží vhodných na vyšší církevní posty byli ještě v exilu jmenováni také za dignitáře kapituly kolegiátní (více pod odkazem ZDE). S jejich jmenováním a návratem však dochází k postupnému oddělování kapituly a koleje Všech svatých, který později přeroste v mnohaleté spory mezi kanovníky a kolegiáty.
S personálním nedostatkem se totiž potýkala i univerzita, neboť v prvních letech po husitských válkách kolísal počet mistrů mezi sedmi a osmnácti. Všichni tak byli členy Karlovy koleje. Aby ostatní koleje nezůstaly neobsazeny, volili mistři kolegiáti ze svého středu alespoň probošty, kteří se ujímali jejich správy. Mezi probošty koleje Všech svatých se tak ve sledovaném období nachází Jan ze Soběslavi (+1444), Prokop z Plzně (mezi lety 1448–1453), Václav z Prachatic (1453), Ambrož (1463), Martin ze Svinů (1467), Duchek (asi 1508), Václav Žatecký (1510), Tomáš Vlašimský (po r. 1510), Jiří Písecký (1529) a Řehoř Orinus z Chocemic (1545).
Jmenováním dignitářů kapitulních a kolejních tak dochází k jakémusi dualismu, který ani jedna ze stran nehodlala překonat. Hlavním důvodem bylo zavedení praxe, v jejímž rámci byli probošti a děkani kapitulní, resp. kanovníci, vybíráni zejména z řad katolické metropolitní kapituly, zatímco mistři kolegiáti byli převážně utrakvisté, kteří o místa kanovníků ve zchudlé kapitule příliš velký zájem neprojevovali. I když je nutné dodat, že metropolitní kapitula po smrti probošta Řehoře Tomášova r. 1450 se jmenováním jeho nástupce deset let otálela. Je snad možné se domnívat, že vyčkávala s ohledem na nově jmenovaného probošta kolejního mistra Prokopa z Plzně, který byl pravděpodobně pro své umírněné postoje považován za kanovníka a právoplatného probošta kapituly Všech svatých. Mohl tak pro metropolitní kapitulu představovat zdání jakési předhusitské kontinuity. V každém případě se zmíněný dualismus stal nakonec příčinou mnoha sporů.
SPOR O KAPITULNÍ KOSTEL VŠECH SVATÝCH
První z nich se vedl za vlády Ladislava Pohrobka r. 1454 o kapitulní kostel Všech svatých. Někteří členové univerzity ve snaze si chrám udržet nesli s nelibostí pokusy metropolitní kapituly o získání vlivu nad kostelem. Do čela nespokojenců se postavil mistr Jan z Jemnice. Sice nebyl knězem a ani kolegiátem koleje Všech svatých, ale to mu nebránilo, aby se zapojil do nepřímého střetu s metropolitní kapitulou, když v r. 1453 o svátku Všech svatých uvedl do kaple početný zástup utrakvistických kněží, kteří zde počali pravidelně slavit bohoslužby.
Je možné, že metropolitní kapitula hledala zastání u panovníka, který jí byl nakloněn. Ten využil příležitosti nadcházejících velikonočních svátků r. 1454, které chtěl oslavit v katedrále sv. Víta, a rozhodl se vyřešit situaci osobně. Proto poslal do kostela svého kaplana pod záminkou, že si od něho chce nechat odsloužit mši. Asi doufal, že utrakvisté před královským majestátem kapitulují a do budoucna hradní kapli opustí. Šlo přeci o svatyni, která kdysi sloužila jako královská kaple.
Utrakvistický kněz však kaplana z kostela vykázal a sám nabídl, že panovníkovi bohoslužbu odslouží. Svůj postoj zdůvodnil tím, že jeho bohoslužba nebude o nic horší než ta kaplanova. Jakmile se to král dozvěděl, rozhněval se a přikázal svému maršálkovi, aby kněze donutil k ústupu, jinak že jej nechá shodit ze skály, která strmí pod kostelem.
O tom, jak se celá epizoda skončila, schází další zprávy. Není ani vyloučeno, že do sporu vstoupil Jiří z Poděbrad ještě jako zemský správce a krále mírnil s ohledem na zachování pokoje mezi lidem dvojí víry. Jisté je jen to, že za několik let již mistři kolegiáti o kostel ztrácí zájem, jak bude patrné z vývoje dalších událostí. Následující spory se už totiž týkají výhradně kolejní budovy.
SPOR O KONFESNÍ ORIENTACI KOLEJE VŠECH SVATÝCH
Předznamenáním těchto pří byla obnova diskuse o poměru absolventů univerzity ke čtyřem pražským artikulům a basilejským kompaktátám, která byla zahájena r. 1458 – nedlouho po korunovaci Jiřího z Poděbrad. Rektor na shromáždění mistrů 27. června předložil otázku, zda jsou absolventi univerzity, resp. bakaláři a mistři, vázáni povinností jejich obhajoby. Členové akademické obce se k otázce vyslovili kladně a v následné debatě o tom, zda má být závazek spojen se slibem či přísahou, se přiklonili k druhé formě, kterou podmínili bakalářskou a mistrovskou promoci. O rok později pak 10. prosince kolegiáti Karlovy koleje přijali usnesení, podle kterého nesměl být do koleje přijat nikdo, kdo by tuto přísahu nesložil. Tím ovšem nepřímo došlo i k ovlivnění konfesního složení koleje Všech svatých, neboť její členové byli voleni právě z koleje Karlovy.
Krátce nato – 19. prosince – se na Pražskou univerzitu obrátil mistr teologie Václav Křižanovský a doktor lékařství Jan Krčín s žádostí o přijetí do akademické obce. Vrátili se právě z Itálie, kam byli r. 1456 jako stoupenci utrakvismu vysláni, aby zde dokončili svá studia. Do Prahy však přišli jako katoličtí konvertité.
Mistři jim vyložili situaci podmíněnou složením utrakvistické přísahy a dali jim lhůtu na rozmyšlenou. Oba kandidáti ale odpověděli již počátkem r. 1460, že podmínku přijmout nemohou. A protože již začali na univerzitě vyučovat, mistři jim alespoň zabránili v účasti na determinaci bakalářů, proti čemuž se oba odvolali k rektorovi. Ten však své rozhodnutí odkládal, jak jen mohl, neboť doufal, že později již nebude rozepře aktuální.
Tato naděje se skutečně záhy naplnila, neboť vypukla kauza mnohem větší kolem nově zvoleného děkana artistické fakulty Václava Korandy mladšího. Volba se uskutečnila 16. dubna 1460 v souladu s univerzitními stanovami. Proti volbě se však vyslovilo několik především katolických mistrů, mezi nimiž byl i Křižanovský, kteří na základě jakési námitky vznesené mistrem Janem z Kravína odmítli Korandovu volbu uznat. Od svého stanoviska neupustili ani druhého dne, kdy se sešlo univerzitní shromáždění, aby hledalo řešení nového sporu. Kauza byla proto předána panovníkovi, který volbu dodatečně schválil. Mistři katolické opozice se však ani s tímto rozhodnutím smířit nechtěli, a proto na nějaký čas na protest zastavili své přednášky a disputace.
Sebevědomí, s nímž se Křižanovský pouštěl do univerzitních sporů, pravděpodobně posílilo jeho jmenování kanovníkem kapituly Všech svatých r. 1460, které se uskutečnilo z podnětu metropolitní kapituly, jejímž byl rovněž členem. Spolu s ním byl do kapituly uveden také mistr Mikuláš z Hořepníka. Děkanem se pak stal Hilarius z Litoměřic, který následující dva spory o jurisdikci nad katolickými kleriky chtěl využít ve snaze o obnovu konfesní vazby koleje na kapitulu (resp. opětovné spojení kolegiátů s kanovníky), což mělo posílit i vliv katolické menšiny na univerzitě.
První kauza vypukla u příležitosti revize univerzitní knihovny v červnu r. 1460. Členové akademické obce byli tehdy vyzváni, aby vrátili všechny vypůjčené knihy k ověření soupisu knižního fondu. Křižanovský i přes několikeré upomínky odmítl odevzdat patnáct knih, které byly vypůjčeny z knihovny Rečkovy koleje. Své rozhodnutí se pokoušel obhajovat tvrzením, že knihy pocházejí z odkazu Prokopa z Plzně, v němž na ně vyhradil některým mistrům přednostní právo. Tento argument správci knihovny odmítli. Proto do sporu zasáhl rektor a pod pohrůžkou vazby nařídil Křižanovskému knihy vrátit. Na to Křižanovský prohlásil, že jako kanovník kapituly Všech svatých nenáleží do rektorovy jurisdikce a odvolal se k děkanovi kapituly Hilariovi z Litoměřic. Ten se obrátil na panovníka s poukazem, že by pře měla náležet do kompetencí kapituly, ale neuspěl. Jiří z Poděbrad rozhodl ve prospěch univerzity, což nakonec vedlo k vyloučení Křižanovského z akademické obce a ztroskotání prvního kapitulního pokusu. Nicméně Křižanovskému se pak dostalo r. 1464 satisfakce v podobě jmenování proboštem kolegiátní kapituly Všech svatých – což mohlo představovat i jakousi formu protestu či symbolické odvety vůči mistrům kolegiátům.
Druhá kauza se týkala Mikuláše z Hořepníka, který byl r. 1461 na základě udání obviněn, že tajně uchovává traktáty Mikuláše Biskupce a jiné zakázané spisy. Protože náležel ke straně katolické, je možné, že chtěl spisy využít pro porovnání některých utrakvistických tezí s články táboritského učení v polemice s Janem Rokycanou. Na svou obhajobu se Hořepník pokoušel tvrdit, že spisy spálil, ale při prohlídce jeho komory byly nalezeny, za což byl zatčen a po tři měsíce držen ve vazbě. Tehdy se i on odvolal k Hilariovi.
Hilarius byl v té době již administrátorem arcidiecéze. Proto se v této kauze jako právoplatný zástupce arcibiskupa pokoušel vystupovat z pozice velkého kancléře univerzity, aby omezil rektorovu jurisdikci a posílil vliv katolické konzistoře na univerzitu. Shromáždění mistrů se však proti takovému postupu vzepřelo s poukazem na předhusitská papežská privilegia, mezi nimiž zvláště vynikalo rozhodnutí papeže Inocence VII. z r. 1405, který pravomoci kancléře v době sedisvakance přenesl právě na rektora. Spor nakonec skončil Hořepníkovým vyloučením z univerzity. Navíc následujícího roku došlo k bezpodmínečnému prosazení utrakvistické přísahy pro všechny členy akademické obce (tedy i pro studenty), což zapříčinilo odchod zbylých katolíků z univerzity. Tím se neslavně završil i druhý pokus o ovládnutí koleje Všech svatých.
POKUSY O ODTRŽENÍ KOLEJE VŠECH SVATÝCH OD UNIVERZITY
S počátkem 16. století se stále naléhavěji ukazuje, že kolejní systém je již pro univerzitu zastaralý a nevyhovující z personálního i finančního hlediska. Univerzita se i nadále snaží jednotlivé koleje obsazovat vždy jedním z mistrů Karlovy koleje, i když více než o kolej Všech svatých byl v té době zájem o koleje jiné – lépe zajištěné. I z toho důvodu se nové spory o kolej Všech svatých vedou se snahou o její odtržení od univerzity.
První pokus byl zahájen ze strany utrakvistické konsistoře zastoupené jejím administrátorem Janem Mystopolem, který se v r. 1548 snad s podporou Ferdinanda I. ucházel o proboštství koleje Všech svatých s nabídkou, že kolej na vlastní náklady opraví a zvelebí. Mistři kolegiáti pravděpodobně prohlédli skutečný důvod Mystopolova zájmu, a proto se proti těmto snahám odvolali s připomínkou, že probošti již od založení koleje pocházeli vždy z řad akademické obce. Z toho důvodu do jejího vedení prezentovali panovníkovi mistra lékařství Jana z Kunštátu. Po vleklých jednáních nakonec Mystopol od koleje r. 1549 upustil, a tak panovník přijímá volbu Kunštátovu.
Situace kolem koleje Všech svatých se zřejmě na čas uklidnila, neboť po Kunštátovi se r. 1551 stává proboštem koleje mistr Matěj Bydžovský z Aventina, kterého pak r. 1559 střídá mistr Havel Gelastus Vodňanský. S jeho smrtí v r. 1577 ale dochází k dalšímu zlomovému okamžiku, kterého využil využil děkan kapituly Všech svatých (pravděpodobně Zikmund Crocotius z Boleslavi).
Dne 19. března se jménem kapituly obrátil na císaře Rudolfa II. se žádostí o navrácení koleje. Svou žádost zdůvodňoval tím, že kolej od svého založení náležela ke kapitulnímu kostelu a že mistři kolegiáti neprávem užívají nejen budovu, ale i titulu probošta. Navíc poukázal na tragický stav kapitulního kostela, který r. 1541 do základů vyhořel, a projevil úmysl kolej prodat s tím, že by výtěžek použil na obnovu kapitulního kostela.
Mistři kolegiáti však neotáleli a mezitím do koleje jakožto probošta uvedli 14. března mistra Petra Codicilla z Tulechova. A když se kapitula proti obsazení koleje odvolala, ohradili se proti jejím argumentům tvrzením, že poměr kostela a koleje je opačný, tedy že kostel náležel od počátku koleji, a proto si jej kapitula nemůže nárokovat. Do sporu nakonec zasáhl kancléř královské komory, který spor předal městské radě. Ta se pak 29. října přiklonila na stranu univerzity a právo na kolej přisoudila Codicillovi.
Po těchto událostech spor na tři roky utichl. Nejspíš se tak stalo v souvislosti s pražským pobytem princezny Alžběty Isabely Habsburské (vdovy po francouzském králi Karlu IX.) mezi lety 1577 a 1581, která se právě v této době rozhodla poskytnout rozhodující finanční podporu na znovuvybudování kapitulního kostela. K jeho posvěcení pak došlo 20. srpna 1580.
Kapitula se však svého nároku na kolej nechtěla tak snadno vzdát, neboť když se stavba kostela chýlila ke svému závěru, pokusila se 9. července 1580 spor obnovit. Tehdy na její popud nařídil Rudolf II., aby univerzita kapitule kolej navrátila, nebo k ní doložila vlastnické právo.
Kolegiáti proto 19. července císaři předložili rozhodnutí krále Vladislava Jagellonského z 22. dubna 1472, v němž univerzita od panovníka obdržela potvrzení všech univerzitních privilegií a statků, které náležely jak univerzitě obecně, tak i jednotlivým kolejím – zvláště koleji Všech svatých a k ní připojené kapli královské na Pražském hradě: „Collegio Omnium Sanctorum et capellae regali in castro nostro Pragen i eidem annexae“. Císař nakonec tento dokument přijal jako platný, a tak byl spor mezi kanovníky a kolegiáty definitivně ukončen.
Použitá literatura:
BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.
ČORNEJ, P. et BARTLOVÁ, M. Velké dějiny zemí Koruny české. Díl VII. 1437-1526. Paseka: Praha, 2007. ISBN 978-80-7185-873-7.
EMLER, J. Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim. Liber octavus, nonus et decimus ab anno 1421 usque ad annum 1436. Spolek historický: Praha, 1889.
HLEDÍKOVÁ, Z. Administrace pražské diecéze na sklonku prvé poloviny 15. století. IN AUC–HUCP 31/1: Praha, 1991.
CHYTIL, K. Dějiny Koleje Všech svatých. IN Zprávy komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy 1913/5.
KALINA, T. Hilarius Litoměřický. IN Časopis český historický: 4/1899. ISSN 086-4356.
KALINA, T. Václav Křižanovský. IN Časopis český historický: 5/1899. ISSN 086-4356.
MAŘÍK, A. K postavení katolické církve v Čechách v době poděbradské. IN Folia historica Bohemica 7/1984. ISSN 0231-7494.
PODLAHA, A. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora. Díl X. Metropolitní kapitula u sv. Víta: Praha, 1912.
SVATOŠ, M. et al. Dějiny Univerzity Karlovy (1947/48–1622), Díl I. Karolinum: Praha 1995.
ŠMAHEL, F. Alma Mater Pragensis. Karolinum: Praha, 2016. ISBN 978-80-246-3203-2.
TOMEK, V. V. Dějepis města Prahy. Díl IX. František Řivnáč: Praha, 1913.
TOMEK, V. V. Dějepis města Prahy. Díl VII. František Řivnáč: Praha, 1886.
TOMEK, V. V. Paměti Kollegiátů kolleje Karlovy. IN Časopis českého museum: 21/1 1847.
TOMEK, V. V. Paměti Kollegiátů kolleje Karlovy. IN Časopis českého museum: 21/3 1847.
URBÁNEK, R. České dějiny: Věk poděbradký. Díl I. Jan Laichter: Praha, 1915.
URBÁNEK, R. České dějiny: Věk poděbradký. Díl II. Jan Laichter: Praha, 1918.
WINTER, Z. Děje vysokých škol Pražských od secessí cizích národů do bitvy bělohorské (1409–1622). Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění: Praha, 1897.
WINTER, Z. O životě na vysokých školách pražských knihy dvoje: Kulturní obraz XV. a XVI. století. Matice česká: Praha, 1899.
Fotografie: Detail románské klenby ze sklepení koleje Všech svatých. IN www.praha-archeologicka.cz