Tereziánské reformy nižšího školství předznamenaly návrat vyučujících mezi členy naší kapituly. Prvním z nich byl Ferdinand Kindermann (viz úvodní obrázek), který se přímo podílel na jejich zavádění v Čechách.

STAV ŠKOLSTVÍ PŘED TEREZIÁNSKÝMI REFORMAMI

Stav školství před Tereziánskými reformami byl charakterizován především nedostatkem kvalifikovaných učitelů a nepříliš silným zájmem rodičů o vzdělání svých potomků, kteří představovali spíše levnou pracovní sílu. Školy zřizované farnostmi, obcemi a městy navíc nebyly vedeny žádnou společnou metodologickou ani obsahovou koncepcí, a tak se úroveň výuky odvíjela spíše od místních podmínek a individuálních schopností většinou amatérských vyučujících (nemluvě o nedostatku finančních prostředků na opravy a údržbu školních budov). I když je nutné dodat, že situaci do značné míry pomáhali zlepšit Jezuité a Piaristé, jejichž školy byly na velmi vysoké úrovni. Přitom první se věnovali zejména gymnaziální výuce a druzí se specializovali na elementární školství. Nicméně jejich personální možnosti dostačovaly toliko na výuku ve větších městech království.

Na tento stav měly reagovat Tereziánské školské reformy, které byly zaváděny v rámci modernizačních procesů v monarchii. Jejich cílem bylo zmodernizovat školství a vtělit mu jednotnou metodiku a osnovy společné školám celé monarchie. Rovněž měly zvýšit počet kvalifikovaných učitelů a prohloubit vzdělanost obyvatelstva tak, aby ve všech městech a obcích císařství měli žáci příležitost a možnost dosáhnout stejného vzdělání na dobré úrovni.

FERDINAND KINDERMANN A JEHO CESTA K OBECNÉ PEDAGOGICE

Ferdinand Kindermann se narodil 27. 9. 1740 ve vsi Království (Königswalde) u Šluknova do rodiny plátenického faktora, obchodníka s plátnem. Vzdělání získal nejprve na obecní škole ve Šluknově a na gymnáziu v Lužici. Avšak zcela rozhodující pro jeho průkopnickou práci v oboru školství bylo studium na Filosofické fakultě v Praze, kde se kolem r. 1762 setkal s profesorem Karlem Heinrichem Seibtem (+1806). Ten Kindermanna nadchl nejen pro myšlenky tehdy moderního osvícenství, ale především pro obor obecné pedagogiky. V rámci jeho přednášek se totiž Kindermann z vlastního zájmu zevrubně seznamoval i se spisy pojednávajícími právě o problematice školství a pedagogické metodologie.

Téma se tehdy v odborných kruzích diskutovalo i proto, že v r. 1760 císařovna Marie Terezie ve Vídni zřídila Studijní dvorskou komisi, kterou pověřila revizí stavu školství a shromážděním návrhů pro plánovanou státní školskou reformu.

Po skončení filosofických studií se Kindermann rozhodl pro kněžskou dráhu a pokračoval ve studiu teologie, které završil r. 1765 kněžským svěcením a r. 1766 doktorátem ze spekulativní teologie. Poté nastoupil jako kaplan v Teplicích. Odtud v r. 1771 přešel do školy při klášteře Voršilek na Hradčanském náměstí v Praze, kde působil jako katecheta. Avšak už na sklonku téhož roku přichází na přání hraběte Jana Nepomuka Buquoye (+1803) jako farář do jihočeské Kaplice.

Hrabě se s Kindermannem seznámil, když v jeho rodině ještě jako student působil coby soukromý vychovatel jeho mladších bratrů. A protože jej zaujal jeho zájem o pedagogiku, pozval jej do Kaplice mimo jiné i proto, aby pomohl povznést stav škol na jeho novohradském panství. Před tím jej ovšem pro inspiraci poslal na studijní pobyt do slezské Zaháně, kde tehdy působil věhlasný reformátor pruského katolického školství Johann Ignaz Felbiger (+1788).

FELBIGEROVA REFORMA KATOLICKÝCH ŠKOL VE SLEZSKU

Felbiger, který se r. 1758 stal opatem augustiniánského kláštera v Zaháni, proslul úspěšným dílem na zvýšení úrovně katolických škol podřízených klášteru. Jeho školská reforma spočívala na aplikaci tzv. Hähnovy vyučovací metody, se kterou se r. 1762 seznámil v Berlíně. Metoda byla založena na systematizaci učiva do přehledných tabulek, které obsáhly témata osnov podle složitosti od jednoduššího ke složitějšímu. K propagaci učební metody potom Felbiger v r. 1763 založil pedagogické učiliště, díky němuž v poměrně krátkém čase řádu několika měsíců získal kvalifikované učitele. Felbigerovo obrodné školské dílo bylo díky tomu natolik úspěšné, že už v r. 1765 mohl vydat státem schválený Všeobecný školský řád pro katolické školy ve Slezsku.

V té době začaly Felbigerovy školy pro učitele i žáky poutat pozornost zájemců nejen z širokého okolí, ale i ze sousedních zemí. A tak když Kindermann věhlasného reformátora navštívil, rozhodně nepatřil mezi výjimky. Z Čechů vyslaných do Zaháně jsou v odborné literatuře zmiňováni ještě např. frýdlantský učitel Josef Sembdera nebo křivoklátský duchovní Karel Benda, kteří pak pokračovali v reformním školském úsilí i ve svém kraji.

RAKOUSKÉ PŘÍPRAVY NA REFORMU ŠKOLSTVÍ

Jak již bylo naznačeno výše, v Rakousku zahájila přípravné práce na reformu školství Studijní dvorská komise ve Vídni, kterou císařovna Marie Terezie r. 1760 pověřila revizí stavu školství a shromážděním reformních návrhů. V r. 1769 pak panovnice svěřila úkol posouzení reformních návrhů svému nejvyššímu kancléři hraběti Rudolfu Chotkovi (+1771).

Felbigerovy reformní úspěchy však zaujaly i samotného kancléře, a proto se rozhodl vyslat do Zaháně Josefa Messmera (+1804) – soukromého učitele dětí Marie Terezie, aby se s novým přístupem ke školství seznámil. Z této zkušenosti potom vzešel předběžný program školských reforem, který měl být nejprve experimentálně ověřen v první normální (vzorové) škole ve Vídni zřízené na počátku roku 1771 při farní škole svatoštěpánského dómu. Pod Messmerovým vedením zde vznikl moderní typ školy pro děti od 8 do 14 let věku, učitelské přípravné učiliště a tiskárna nových učebnic a dalších školních pomůcek.

KAPLICKÉ ŠKOLSTVÍ PO FELBIGEROVĚ VZORU

Přibližně v této době se Kindermann vrátil ze Zaháně a byl v Kaplici r. 1772 ustanoven okrskovým vikářem neboli děkanem. Tím získal potřebné pravomoci nejen nad okolními farnostmi, ale i nad jejich farními školami, což posílilo jeho úlohu při prosazování nového pojetí školství.

Kindermann zde vyšel z osvícenských myšlenek svého velkého učitele Seibta a ze zkušeností získaných u Felbigera. A tak nejprve vypracoval pevný výukový program, který respektoval Felbigerovu tabulkovou metodu a postup od jednoduššího ke složitějšímu učivu, aby si žáci probíranou látku lépe a rychleji osvojili. Obsah osnov pojal jako přípravu dětí na jejich budoucí život, aby celou výuku orientoval na praktické potřeby a možnosti svých žáků. Kromě trivia (čtení, psaní, počítání) a katechismu rozšířil výuku i o základy dějepisu, zeměpisu, přírodopisu a hudby.

Naprostou novinkou a Kindermannovou vlastní inovací byla tzv. výchova k industrii, v jejímž rámci se snažil svým žákům představit základy moderní řemeslné a zemědělské výroby jak po praktické stránce v nově zřizovaných školních dílnách, tak i po stránce teoretické výchovou k pracovitosti, samostatnosti a především vynalézavosti.

Školu pak otevřel pro chlapce i dívky ve věku od 8 do 14 let. Nicméně z počátku se potýkal se silnou neochotou rodičů, kteří raději své děti viděli ve svých dílnách a na polích, a nechápali, že vzdělání může jejich potomkům pomoci zlepšit jejich společenské postavení, nebo alespoň přinést nové poznatky pro jejich rodinné podnikání. Nicméně s pomocí samotného hraběte, místních úředníků a předních měšťanů se mu odpor pomohlo postupně umírnit.

Při tom dbal i na osobní vedení místních kněží a učitelů, kterým pomáhal s prohlubováním učitelských dovedností a metodologických přístupů. S jejich pomocí se mu tak během tří let podařilo vybudovat školu, která si získala veliké uznání po celé střední Evropě, a podobně jako Zaháň se stala vyhledávaným vzorovým pracovištěm, s jehož metodami se přicházelo seznamovat velké množství zájemců z řad učitelů i duchovních.

K věhlasu školy jistě přispěla i německy psaná Zpráva o venkovské škole v Kaplici (Nachricht von der Landschule zu Kaplitz in Böhmen), kterou Kindermann vydal tiskem r. 1772 a s dalšími úpravami r. 1774. Pojal ji jako pojednání o vývoji své školy. Čtenářům tak nejprve představil svá teoretická východiska získaná v Zaháni i ze své vlastní soukromé učitelské praxe.  Dále pokračoval popisem zoufalého stavu školství od zchátralé budovy, přes nepravidelnou školní docházku až po dosavadní nevyhovující způsob výuky a kázeňské přestupky řešené pouze rákoskou. Potom přešel k popisu metodologických změn ve výuce a výchově, při kterých již nebylo třeba tělesných trestů. Připomněl také klíčovou podporu donátorů a představitelů města nejen při opravách školy a zajištění platu učitelů, ale i při šíření osvěty o důležitosti vzdělání mezi rodiči. Na ty ostatně sám působil i z kaplické kazatelny, jak o tom ve zprávě obšírně pojednává. Nakonec potom zmínil pořádání tříměsíčních kurzů pro zájemce z řad učitelů. Český překlad zprávy publikoval r. 1986 V. Štverák ve své knize Felbiger a Kindermann – reformátoři lidového školství.

TEREZIÁNSKÁ ŠKOLSKÁ REFORMA

Mezitím došlo v r. 1773 ke zrušení Tovaryšstva Ježíšova a rakouský stát byl nucen převzít i školy spravované Jezuity. To dost možná také urychlilo jednání o školských reformách. Císařovna se totiž už v r. 1774 rozhodla, že na základě úspěšně provedeného experimentu s tzv. Zaháňskou metodou na vídeňské normální škole svěří rakouskou školskou reformu právě do rukou zkušeného pedagoga a reformátora pruského školství Johanna I. Felbigera. Ten přicestoval do Vídně v květnu téhož roku a již 6. prosince vydal panovnicí schválený Všeobecný školský řád pro německé normální, hlavní a triviální školy.

Jak název napovídá, řád stanovil tři základní stupně nižšího školství. Na nejvyšším stupni stály školy normální neboli vzorové, které byly zřizovány především v sídelních městech jednotlivých zemí. Měly se stát vzorovými pracovišti, při kterých vznikaly také učitelské přípravky (tzv. preparandie) a podle možností rovněž tiskárny učebnic a školních pomůcek. Ve městech pak byly zakládány hlavní školy, které si měly uchovat stejnou úroveň výuky jako školy normální, avšak bez učitelských přípravek. Na nejnižším stupni pak stály školy obecní a farní, na kterých se mělo vyučovat alespoň klasické trivium.

Výuka byla otevřena pro chlapce i dívky ve věku od 8 do 14 let. Řád přitom stanovoval povinnou šestiletou školní docházku a upravoval i dny volna, které v zásadě sledovaly období hlavních prací v zemědělství.

Stávajícím učitelům řád uložil, aby si doplnili vzdělání v preparandiích a nechali se přezkoušet zvláštní komisí. Noví kandidáti ale museli nejprve absolvovat studium na normální nebo hlavní škole a po 3 měsících v preparandiích získali osvědčení jako pomocníci učitelů na triviálkách. Po 6 měsících studia potom směli samostatně vyučovat i na hlavních školách. 

Všeobecný školský řád tak zajistil, aby se ve všech školách monarchie postupně prosadily unifikované pedagogické metody, které byly aplikovány prostřednictvím dobře proškolených učitelů. Nad nimi ovšem měli bdít zemští školní komisaři a místní duchovní. Celý projekt obnovy školství, oprav školních budov a dotací na platy učitelů pak byl financován ze zabaveného majetku Tovaryšstva Ježíšova.

KINDERMANN A ZEMSKÁ ŠKOLNÍ KOMISE PRO KRÁLOVSTVÍ ČESKÉ

Počátkem roku 1775 byly v jednotlivých zemích monarchie zřízeny i Zemské školní komise, aby se zavedení reforem co nejvíce zefektivnilo, a aby její členové coby školští komisaři dozorovali její provádění na konkrétních místech země.

V Čechách byl do zemské komise sídlící v Praze jmenován téhož roku i Ferdinand Kindermann jako referent a vrchní školní dozorce pro nižší školství. Své kaplické působení musel proto ukončit. Spolu s ním v komisi zasedl i jeho velký učitel Karl Siebt, který ovšem jako referent dozoroval školství gymnaziální, na které reformy rovněž pamatovaly.

Prvním Kindermannovým úkolem bylo zřízení normální školy v Praze. V červnu r. 1775 proto otevřel první pedagogický kurz pro zájemce o učitelství, který i sám vedl na základě svých bohatých zkušeností. Dne 15. listopadu téhož roku potom za účasti mnoha významných hostů otevřel i první normální školu, která sídlila v bývalém jezuitském gymnáziu na Malé Straně.

Při té příležitosti pronesl zahajovací řeč „O vlivu nižších škol na celkový život, na střední a na vysoké školy“. Kromě zevrubného popisu historického vývoje školství, ve kterém vyzdvihl především roli českých panovníků, přešel k pojednání o moderních osvícenských pedagogických a didaktických metodách. Důraz však dále položil především na to, aby školy neposkytovaly jen vzdělání, ale také vychovávaly k přemýšlení, vnitřní kázni a odpovědnosti člověka vůči sobě, rodině i celé společnosti. Nový typ škol měl především pomoci řešit naléhavé sociální a ekonomické problémy, neboť užitek vychází podle Kindermannových slov pouze z vědění a pracovitosti, jimž je nutné učit každého už ve škole.

Za prvního ředitele normální školy Kindermann ustanovil Amanda Schindlera (+1782). Učitelský sbor pak tvořilo 5 odborných učitelů, 2 třídní učitelé a katecheta. Tím se stal už od počátku Václav Lenhard (+1808), který se pak po Schindlerově smrti stal r. 1784 druhým ředitelem. Zmiňován je zde především proto, že byl za své pedagogické zásluhy o rok později jmenován kanovníkem Kapituly u Všech svatých.

Vedle normální školy potom Kindermann v r. 1776 zřídil i učitelskou preparandii při farní škole u sv. Jindřicha na Novém Městě pražském. Budoucí učitelé se zde seznamovali se základy pedagogiky a didaktiky, přičemž své nabyté znalosti prověřovali při zkušební výuce na škole normální.  

Zároveň se mu podařilo získat právo využívat bývalou jezuitskou tiskárnu v Klementinu, která až do r. 1811 vydávala učebnice, metodické pomůcky, knihy, modlitební knížky, zpěvníky nebo příručky pro zemědělce a různé další řemeslníky.  

Ani na své nové pozici neopomněl projekt výchovy k industrii, kterou z pověření panovnice experimentálně zaváděl především na školách českých komorních panství v Brandýse nad Labem, Poděbradech, Pardubicích a Zbirohu. A tak i zde při místních školách zakládal dílny, ve kterých se žáci seznamovali se základy moderního zemědělství, lesnictví, zahradnictví, ovocnářství, včelařství, ale i se způsoby zpracování textilních surovin a někde i se základy uměleckých řemesel.

OCENĚNÍ KINDERMANNOVÝCH ZÁSLUH O REFORMU ŠKOLSTVÍ

Kindermannovy úspěchy na císařovnu Marii Terezii hluboce zapůsobily, a tak se rozhodla odměnit jeho zásluhy o zavedení školských reforem v Čechách. Proto jej 18. dubna 1777 povýšila do rytířského stavu s přídomkem von Schulstein, který si prý Kindermann sám zvolil, aby tím zvláště zdůraznil oblast svého působení. Zároveň jej jmenovala děkanem Kapituly u Všech svatých, čímž nepřímo podpořila obnovu jejích školských vazeb. Toto jmenování ovšem nemělo pro Kindermanna představovat závěr jeho školské kariéry, protože výnosy z děkanské prebendy měly především zvýšit finanční podporu jeho působení coby vrchního školního dozorce. V kapitule však dlouho nepobyl, protože už v r. 1781 přijal od císaře Josefa II. jmenování proboštem vyšehradské kapituly, z jehož finančně lépe zajištěné prebendy se těšil až do r. 1790, kdy byl ustanoven litoměřickým biskupem.

KAPITULA U VŠECH SVATÝCH A ČÁSTEČNÁ OBNOVA JEJÍCH VAZEB NA ŠKOLSTVÍ

Kidermann v oblasti školství působil i po svém jmenování proboštem a později biskupem až do své smrti 25. 5. 1801. Pro pochopení počínající obnovy kapitulních vazeb na školství je však tento nástin dostačující. Od jeho děkanského jmenování se totiž začíná složení naší kapituly postupně proměňovat. Vedle kanovníků, kteří byli svým jmenováním odměňováni za zásluhy v pastoraci, začínají do kapituly přicházet také kanovníci s podílem na rozvoji nižšího školství. Můžeme tak již mluvit o návratu vyučujících do kapituly, jak to trefně označil prof. Václav Bartůněk.

Ještě v době Kindermannova děkanství se tak členem kapituly stal r. 1781 Augustin Zippe, který proslul jako reformátor školství v České Kamenici. V r. 1782 jej následoval Karl May jako vrchní školský dozorce v Teplicích. V r. 1785 pak byl do kapituly přijat již zmíněný Václav Lenhard jakožto ředitel Normální školy v Praze. Později přijali jmenování také prefekti zreformovaných pražských gymnázií. V r. 1794 to byl prefekt malostranského gymnázia František Roe (+1796) a r. 1795 prefekt staroměstského gymnázia Josef Langmayer (+1810?).

V době jejich kanovnictví již byla kapitula z poloviny obsazena osobnostmi vzešlými z nižšího školství, k nimž se pak postupně připojovali profesoři vysokoškolští. Prvním z nich byl v r. 1799 slavný matematik Stanislav Vydra, který prý žádal o členství v kapitule přímo s odvoláním na ustanovení Karla IV., podle něhož má jako senior sboru profesorů nárok na členství v kapitule.

I když v kapitulních stanovách nebude až do r. 1885 zmíněno, že by místa kanovníků měla být vyhrazena kněžím – učitelům, můžeme již v prvních letech 19. století mluvit o posilující školské linii kanovnických jmenování. Do kapituly tak r. 1802 přichází první ředitel Ústavu pro neslyšící Karel Berger a po něm kolegium té doby v r. 1807 doplňují profesor církevních dějin Kašpar Royko, profesor novozákonních studií Karel František Fischer a prefekt Malostranského gymnázia Norbert Karoli. V té době mezi učitele nepatřili jen probošt František Brigido z Březovic, děkan Václav Vojtěch Herites a kanovník Antonín Hynek Goskho ze Sachsenthalu. V podobném poměru se bude složení kapituly proměňovat ještě dalších přibližně 80 let.

Z přehledu níže jasněji vysvítá, jak se postupně proměňovalo složení kapituly v proměnách času. Tučně vyznačená jména náleží právě kanovníkům – vyučujícím (kompletní přehled pod odkazem).

PROBOŠT: František Brigido z Březovic (od r. 1772 do +1810)
DĚKAN: Ferdinand Kindermann ze Schulsteinu (od r. 1777 do r. 1782, kdy byl jmenován proboštem vyšehradským)
KANOVNÍK: Jan Václav Janovský z Janovic (od r. 1730 do +1783)
KANOVNÍK: Jan Nepomuk Felix Chuchelský z Nestajova (od r. 1754 do +1782)
KANOVNÍK: Jan David Hlaváček (od r. 1774 do +1794)
KANOVNÍK: Zikmund Hoffman (od r. 1776 do +1796)
KANOVNÍK: Jan Petr Steinhert (od r. 1776 do +1792?)
KANOVNÍK: Alexander Jan Zeizler (od r. 1779 do +1798)
KANOVNÍK: Augustin Zippe (od r. 1781 do +1816)

PROBOŠT: František Brigido z Březovic (od r. 1772 do +1810)
DĚKAN: Václav Vojtěch Herites (od r. 1783 do +1822)
KANOVNÍK: Jan Václav Janovský z Janovic (od r. 1730 do +1783)
KANOVNÍK: Jan David Hlaváček (od r. 1774 do +1794)
KANOVNÍK: Zikmund Hoffman (od r. 1776 do +1796)
KANOVNÍK: Jan Petr Steinhert (od r. 1776 do +1792?)
KANOVNÍK: Alexander Jan Zeizler (od r. 1779 do +1798)
KANOVNÍK: Augustin Zippe (od r. 1781 do +1816)
KANOVNÍK: Karl May (od r. 1782 do +1796)

PROBOŠT: František Brigido z Březovic (od r. 1772 do +1810)
DĚKAN: Václav Vojtěch Herites (od r. 1783 do +1822)
KANOVNÍK: Jan David Hlaváček (od r. 1774 do +1794)
KANOVNÍK: Zikmund Hoffman (od r. 1776 do +1796)
KANOVNÍK: Jan Petr Steinhert (od r. 1776 do +1792?)
KANOVNÍK: Alexander Jan Zeizler (od r. 1779 do +1798)
KANOVNÍK: Augustin Zippe (od r. 1781 do +1816)
KANOVNÍK: Karl May (od r. 1782 do +1796)
KANOVNÍK: Václav Lenhard (od r. 1785 do +1808)

PROBOŠT: František Brigido z Březovic (od r. 1772 do +1810)
DĚKAN: Václav Vojtěch Herites (od r. 1783 do +1822)
KANOVNÍK: Zikmund Hoffman (od r. 1776 do +1796)
KANOVNÍK: Alexander Jan Zeizler (od r. 1779 do +1798)
KANOVNÍK: Augustin Zippe (od r. 1781 do +1816)
KANOVNÍK: Karl May (od r. 1782 do +1796)
KANOVNÍK: Václav Lenhard (od r. 1785 do +1808)
KANOVNÍK: František Roe (od r. 1794 do +1796)
KANOVNÍK: Josef Langmayer (od r. 1795 do +1810?)
KANOVNÍK: Antonín Hynek Goskho ze Sachsenthalu (od r. 1798 do 1806?)
KANOVNÍK: Ignác Jan Rudisch (od 1798 do +1801)
KANOVNÍK: Stanislav Vydra (od r. 1799 do +1804)

PROBOŠT: František Brigido z Březovic (od r. 1772 do +1810)
DĚKAN: Václav Vojtěch Herites (od r. 1783 do +1822)
KANOVNÍK: Augustin Zippe (od r. 1781 do +1816)
KANOVNÍK: Václav Lenhard (od r. 1785 do +1808)
KANOVNÍK: Josef Langmayer (od r. 1795 do +1810?)
KANOVNÍK: Antonín Hynek Goskho ze Sachsenthalu (od r. 1798 do 1806?)
KANOVNÍK: Stanislav Vydra (od r. 1799 do +1804)
KANOVNÍK: Karel Berger (od r. 1802 do +1806)
KANOVNÍK: Kašpar Royko (od r. 1807 do r. 1811, kdy byl zvolen proboštem Vsv)
KANOVNÍK: Karel Fr. Fischer (od r. 1807 do 1809, kdy byl zvolen děkanem Metropolitní kapituly)
KANOVNÍK: Norbert Karoli (od r. 1807 do +1820)

Použitá literatura:

ČORNEJOVÁ, I. et al. Velké dějiny zemí Koruny české: Školství a vzdělanost. Paseka: Praha, 2020. ISBN 978-80-7432-985-2.

HANZAL, J. Ferdinand Kindermann von Schulstein (1740–1801): školský reformátor a osvícenský duchovní. Karmelitánské nakladatelství: Kostelní Vydří, 1998. ISBN 80-7192-366-4.

HANZAL, J. K dějinám nižšího školství před rokem 1775. IN AUC HUCP 1965, 6/1.

HANZAL, J. Normální škola v Praze a učitelské vzdělání 1775–1800. IN Documenta Pragensia XI. Archiv hl. m. Prahy: Praha, 1993. ISBN 80-7066-921-7.

RAŠKA, J. Hodnotový systém ve výuce Normálních škol v Praze na přelomu 18. a 19. století. Bakalářská práce. Filozofická fakulta UK, Praha, 2013.

ŠACLOVÁ, L. Vliv osvícenských idejí na českou školu přelomu 18. a 19. století. Diplomová práce. Pedagogická fakulta JU: České Budějovice, 2012.

ŠAFRÁNEK, J. Školy české: obraz z jejich vývoje a osudů. Matice česká: Praha, 1893.

ŠAFRÁNEK, J. Vývoj soustavy obecného školství v království Českém od roku 1769–1895. F. Kytka: Praha, 1897.

ŠTVERÁK, V. Felbiger a Kindermann: reformátoři lidového školství. Státní pedagogické nakladatelství: Praha, 1986.

ŠTVERÁK, V. Stručné dějiny pedagogiky. Státní pedagogické nakladatelství, Praha: 1983.

VESELÁ, Z. Vývoj českého školství. Státní pedagogické nakladatelství, Praha: 1988.