Příběh této kapitoly nechce přinést kompletní životopis Jana Husa ani se nechce pokusit o jeho hodnocení. Vždyť sám Hus byl členem toliko Karlovy koleje. Přesto události, u nichž stál, zásadně ovlivňovaly osudy jednotlivých členů kapituly, mezi nimiž byli Husovi učitelé, kolegové i studenti. Proto se děj tohoto vyprávění omezí pouze na některé významné epizody, které budou určující pro další vývoj naší kapituly. Zároveň bude prostor věnován zvláště mužům, kteří v této době sice členy kapituly nebyli, ale dříve či později se jimi stali. Vyniknout by tím měly především činy a postoje jednotlivých budoucích členů kapituly, ale i vztahy mezi nimi, které byly určovány na jedné straně víceméně jednotnou podporou právům českého univerzitního národa (v případě Dekretu kutnohorského), ale na stranu druhou naprostým rozdělením ve věroučných otázkách.

Události této kapitoly se odehrávají v době, kdy se proboštem stává Zdislav Chrt a po jeho smrti r. 1412 Zděněk z Labouně. Mezi děkany ještě zastihnou Blažeje Vlka (+1410) s krátkým mandátem Zdeňka z Labouně, jehož po r. 1412 vystřídá Štěpán ze Staňkova.

Jednotliví kanovníci nastupují až kolem r. 1410. Tehdy se pravděpodobně uvolňuje několik míst po mistrech cizích univerzitních národů, kteří z univerzity odchází v důsledku vydání Dekretu kutnohorského. Jedná se o Stanislava ze Znojma, Štěpána z Pálče, Petra ze Znojma, Jana Eliášova, Křišťana z Prachatic, Přibyslava z Jesenice a Jana Hildessena z Hildesheimu, k nimž se v r. 1412 připojí Ondřej z Brodu, Řehoř Lvův z Prahy a v r. 1414 Šimon z Tišnova, Šimon z Rokycan a Antonín z Loun.

HUS NA UNIVERZITĚ

Jan Hus přišel do Prahy kolem r. 1385 snad na pozvání či s pomocí svého krajana a přítele Křišťana z Prachatic. V touze stát se knězem se zapsal ke studiu na Pražské univerzitě. Bakalářské zkoušky na artistické fakultě složil r. 1393 a mistrovské r. 1396. Řádným profesorem českého univerzitního národa na téže fakultě se pak stal r. 1398 a r. 1401 byl dokonce zvolen jejím děkanem. Mezitím také studoval na teologické fakultě, kterou zakončil jako bakalář r. 1408. Rok na to se pak stává členem Karlovy koleje.

V době svého studia se rovněž díky svým učitelům Stanislavovi ze Znojma a Štěpánovi z Pálče seznámil s dílem Johna Wyclifa. Aby lépe porozuměl sporům, které se nad jeho spisy vedou, opatřil si r. 1398 opis jeho souborného díla. To se nakonec stane jeho velikou inspirací, která ovlivní nejen jeho teologické ale i etické důrazy. Nicméně do velkých sporů kolem oxfordského mistra se zprvu zapojuje jen výjimečně – spíše při zvláště vypjatých situacích. Jednou z nich se stalo shromáždění univerzitních mistrů v Karolinu r. 1403, které mělo odsoudit Janem Hübnerem navržených 45 bludných tezí. Hus tehdy doplnil obhájce Wyclifova učení poměrně šokujícím výrokem, v němž na překrucovače knih svolával oheň. Ovšem ani jemu ani jeho kolegům se nepodařilo zvrátit výsledek hlasování, kterým byl zákaz šířit Wyclifovy bludné články jak v posluchárnách, tak i v kostelích.

HUS KNĚZEM

Kněžské svěcení přijal Hus r. 1401 a jeho prvním působištěm byl kostel sv. Michala na Starém Městě pražském. Zde se zřejmě osvědčil jako vyhledávaný kazatel, a proto jej jeho učitel Štěpán z Kolína doporučil r. 1403 za svého nástupce v Betlémské kapli. Krátce na to si jej povšiml také arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka, který si jej oblíbil snad pro jeho rozhled a pastýřskou horlivost. Pravděpodobně v něm tehdy spatřoval svého možného spolupracovníka na díle duchovní obnovy soudobé církve, jejíž program vyhlásil na synodě konané 18. října 1403. Snad také proto jej jmenoval hlavním kazatelem na arcidiecézních synodách v letech 1404, 1405 a 1407.

PRVNÍ PROCESY PROTI WYCLIFITŮM

V této době se však již situace v církvi i na univerzitě obrací proti wyclifitům. Hus se tak stává svědkem procesů vedených s jeho učitelem Stanislavem ze Znojma (1404–1408) a jeho studentem Matějem z Knína (1408). Obě kauzy vyvolaly spory týkající se remanenční teorie v učení o eucharistii. První byl sice původně řešen se shovívavostí, ačkoliv později se kvůli některým mistrům německých univerzitních národů dostává Stanislav spolu se Štěpánem z Pálče před papežskou kurii, resp. před soud odbojných kardinálů v Boloni. Druhý byl potom naopak řešen se vší rozhodností a přísností (Více v článku Kapitula a počátky wyclifismu).

V důsledku těchto sporů bylo nakonec 28. května 1408 svoláno shromáždění českých mistrů v domě U černé růže, kteří se pod tlakem zavazují arcibiskupovi jako velkému kancléři, že žádnou ze 45 Wyclifových bludných tezí nebudou vykládat v jejich heretickém smyslu a zároveň bakalářům teologie zakazují studium problematických Wyclifových spisů, jako byl Dialogus, Trialogus a De eucharistia.

PISÁNSKÝ KONCIL

Mezi tím byla 25. května 1408 zahájena příprava na Pisánský koncil, který si vzal za cíl řešit otázku papežského schizmatu. Započat měl být 25. března 1409. Pozvánky byly zaslány také do Čech králi Václavovi IV., arcibiskupovi Zbyňkovi a rektorovi Hennigu Baltenhagenovi pro zástupce Pražské univerzity. Reakce však byly rozporuplné. Na jedné straně stál panovník spolu s mistry českého univerzitního národa, kteří do koncilu vkládali své naděje. Král očekával, že mu koncil pomůže při obhajobě nároku na římský královský trůn. Čeští mistři spatřovali v koncilu příležitost k obhajobě wyclifismu na celocírkevní platformě. Proti nim však stál arcibiskup spolu s mistry cizích univerzitních národů, kteří vyjadřovali jasnou podporu římskému papeži Řehoři XII. a účast na koncilu schválit nehodlali. Panovník proto hledal podporu u mistrů českého univerzitního národa.

DEKRET KUTNOHORSKÝ

Určitá možnost se otevřela někdy na přelomu roku. Tehdy se objevil návrh na změnu univerzitního hlasovacího poměru, jenž by pomohl zvrátit zamítavé stanovisko mistrů cizích univerzitních národů. Tento dokument později vstoupil do dějin pod názvem Dekret kutnohorský. O identitě iniciátorů tohoto návrhu se sice dodnes vedou spory, je ale velmi pravděpodobné, že na znění měl částečný vliv Jan Hus spolu s některými zástupci nižší šlechty, kterými se král obklopoval. V každém případě se o jeho vydání uvažovalo již dříve, jen se hledala vhodná příležitost.

Ta se naskytla začátkem roku 1409. Na univerzitě se právě konaly disputace dlouho očekávaného kvodlibetu, který v tomto roce pořádal Matěj z Knína – snad jako provokaci vůči arcibiskupovi. Tehdy do bouřlivých diskusí zasáhl král z Kutné hory, kde v tu dobu pobýval, s výzvou, aby univerzita vyslovila neposlušnost římskému papeži a vyslala na koncil své zástupce. Rektor Baltenhagen proto narychlo svolal univerzitní shromáždění, na němž v hlasování mistři cizích národů přehlasovali české a vyslovili se proti výzvě. A protože rektor nechtěl krále o negativním výsledku zpravit písemně, raději k němu 18. ledna 1409 vypravil univerzitní poselstvo. Kromě rektora a zástupců mistrů ostatních univerzitních národů na něm přijali účast také Ondřej z Brodu a Jan Eliášův. Ti sice stáli v ostré opozici vůči wyclifitům, ale jinak patřili k zastáncům práv své národní korporace. Král však o zamítavém stanovisku nechtěl ani slyšet, a proto nechal zástupcům univerzity přečíst dekret, jímž po vzoru pařížské univerzity hodlá napravit nespravedlivé postavení domácího univerzitního národa. Součástí tohoto dokumentu byla i důležitá změna hlasovacího poměru, která byla provedena ve prospěch české strany.

ODCHOD MISTRŮ CIZÍCH UNIVERZITNÍCH NÁRODŮ

Po vyhlášení Dekretu kutnohorského na univerzitě dne 26. ledna 1409 nastal skutečný šok. Zatímco mistři českého univerzitního národa v zásadě změnu vítali, mistři cizích národů byli zaskočeni. V naději, že by panovník mohl své rozhodnutí zrušit, přislíbili svou podporu koncilu. K tomu dále 6. února připojili návrh na oddělení vlastních korporací od české – ovšem se zachováním všech stávajících privilegií. Král byl ochoten jejich žádosti vyhovět také proto, že by podpora českých mistrů podezřelých z hereze mohla poškodit jeho zájmy na koncilu. Jednání však zakrátko zkomplikovaly spory, které se rozhořely kolem volby nového rektora v dubnu 1409.

Zatímco mistři českého univerzitního národa trvali na volbě podle nového hlasovacího poměru, mistři cizích národů argumentovali tím, že dosud nedošlo ke změně univerzitních statut, a tak má být volba vedena podle dosavadních zvyklostí. A protože se král k jejich návrhům dosud nevyjádřil, zkusili zdržovací taktiku. To se jim však vymstilo.

Na naléhání českých mistrů vyslal panovník 9. května 1409 na univerzitu královského komisaře Mikuláše Augustinova, který v doprovodu pražských konšelů a ozbrojenců vtrhl na jednání v Karolinu, kde přiměl rektora Baltenhagena k vydání univerzitních insignií. Na to jmenoval z rozhodnutí krále novým rektorem Zdeňka z Labouně a novým děkanem nejpočetnější artistické fakulty Šimona z Tišnova. V důsledku tohoto násilného aktu pochopili mistři cizích národů, že vyjednávání s panovníkem skončilo, a dávají podnět k postupnému odchodu svých kolegů i studentů na jiné univerzity. Podle odhadů se jednalo o 700 až 800 členů univerzitní obce. Tím ovšem ztrácí Pražská univerzita své výjimečné postavení a klesá na úroveň provinčního školského ústavu, ačkoliv odbornost českých mistrů se nesnížila. Zároveň mezi vyučujícími převládne reformní křídlo wyclifitů, což do budoucna významně ovlivní její profil.

PISÁNSKÁ PROHRA

Výsledkem Pisánského koncilu, jehož se za Pražskou univerzitu účastnil Ondřej z Brodu a Jan z Hildesheimu (snad jako odpůrci wyclifismu), bylo uznání práv Václava IV. na říšský trůn, ale také volba papeže Alexandra V. Tu však dva stávající papežové odmítli uznat, a tak se západní schizma prohloubilo o třetího papeže.

PROTI WYCLIFOVÝM SPISŮM

Jakmile se situace po vydání Dekretu kutnohorského uklidnila, vytáhl arcibiskup opět do boje proti wyclifitům. Podnětem se pravděpodobně stala březnová disputace mezi Jeronýmem Pražským s jedním z Wyclifových oponentů, kterým byl tentokrát děkan Kapituly Všech svatých Blažej Vlk. Arcibiskup tehdy disputaci ukončil a na arcidiecézní synodě konané 15. června 1409 nařídil, aby do svátku sv. Prokopa byly všechny Wyclifovy spisy pod hrozbou klatby předloženy konzistoři k posouzení. Tomuto nařízení se členové univerzitní obce spolu s Husem podvolili až na pětici studentů, kteří se odvolali k papeži.

Když se potom Jan Hus stal v říjnu 1409 rektorem, snažil se z titulu své funkce uspíšit soudní kauzu svých studentů. Proto se obrátil na papeže Alexandra V. s prosbou o zásah. Odpověď však byla nečekaná. Papež vydal 20. prosince 1409 bulu, v níž potvrdil arcibiskupovo rozhodnutí o zabavení Wyclifových spisů a zmocnil jej k tvrdému postupu zvláště proti remanenční teorii. Zároveň zrušil studentskou žalobu na arcibiskupa, a aby zamezil šíření hereze, zakázal kázání v soukromých kaplích po celém území českého království. Zákaz byl nejspíše namířen zvláště proti Betlémské kapli.

Text buly byl do Čech doručen 20. března 1410 a ihned vzbudil pobouření na straně wyclifitů, kteří prostřednictvím Husa reagovali odvoláním nejprve k papeži Alexandrovi a po jeho smrti (3. května 1410) k jeho nástupci Janu XXIII. Než však z papežské kurie přišla odpověď, konala se 14. června 1410 další arcidiecézní synoda. Při té arcibiskup vyhlásil stanovisko komise, jež měla posuzovat Wyclifovy spisy. Jejími členy byli za univerzitu oponenti wyclifismu Jan Eliášův, Ondřej z Brodu, Jan z Hildesheimu a augustinián Heřman z Mindelheimu. Výsledek, jak se dalo očekávat, potvrzoval škodlivost Wyclifových knih, a proto arcibiskup oznámil svůj úmysl nechat je veřejně spálit. Zároveň potvrdil papežský zákaz týkající se kázání v soukromých kaplích.

Hus a jeho spolupracovníci se proti rozhodnutí odvolali 21. června nejprve k arcibiskupské konsistoři, ale když se je nepodařilo změnit, podali 25. června žalobu na arcibiskupa k papeži. Snad doufali, že zahájený proces donutí arcibiskupa k odročení svého stanoviska. Ten se však nenechal zastrašit a 16. července 1410 nechal spisy skutečně spálit. Hus tak alespoň jako by v odvetu uspořádal na univerzitě disputaci o některých Wyclifových spálených spisech, která se za účasti mnohých wyclifitů konala 27. července 1410. Jedním z přednášejících byl i Šimon z Tišnova, který svým příspěvkem vnesl do diskuse satirický osten, když při obhajobě spisu De probationibus propositionum zesměšňoval Wyclifovy odpůrce.

V ČECHÁCH NENÍ KACÍŘE

Na počátku r. 1411 byl zahájen každoroční kvodlibet. Jeho vedení se ujal sám Hus, který chtěl demonstrovat vysokou úroveň českých mistrů Pražské univerzity po odchodu mistrů cizích univerzitních národů. Také mu záleželo na tom, aby se jednotlivé příspěvky vedly ve smířlivém duchu. Pravděpodobně nechtěl zavdat příležitost svým kritikům, kteří se snažili shromáždit dostatek důkazů, jež by jej usvědčily z hereze. Jejich čelným představitelem byl především Ondřej z Brodu.

Po celou dobu trvání sporu byl král Václav IV. na Husově straně. Svědčí o tom jednak jeho žádost z 12. září 1410, v níž spolu se svou manželkou Žofií žádá arcibiskupa o odvolání zákazu kázání v soukromých kaplích. Jednak nařízení vydané 24. dubna 1411, kterým zabavuje důchody těm církevním představitelům, jež uvalili hanbu na české království. Tím si nakonec připravil cestu pro to, aby arcibiskupa donutil 6. července 1411 vydat písemné prohlášení, v němž uvedl, že v zemi neshledal žádné bludy a že všechny spory mezi arcibiskupem, Husem a univerzitou vyřešil panovník a jeho rada. Navíc jej přiměl k souhlasu, že jedině král a vybraní zástupci církve budou do budoucna rozhodovat o tom, co je a co není hereze. Tím si rovněž vyhradil právo velkého kancléře zasahovat do sporů na univerzitě. Než se proti tomuto rozhodnutí mohl arcibiskup dovolat zastání u papeže či římského krále Zikmunda, zemřel (28. září 1411).

ODPUSTKOVÁ AFÉRA

Králova podpora však měla své limity. O tom se Hus zakrátko přesvědčil v rámci tzv. odpustkové aféry. Její příčinou se stala sbírka vyhlášená v Praze v květnu roku 1412 na podporu válečného konfliktu mezi papežem Janem XXIII. a neapolským králem Ladislavem. Finance měly být získávány i prodejem odpustků, což vyvolalo vlnu odporu především na univerzitě. Studenti zorganizovali řadu posměšných demonstrací, v jejichž rámci zesměšňovali papeže i jeho odpustkovou bulu. Na to zareagoval Hus spolu se svými kolegy, když na 17. června 1412 ohlásil konání disputace k otázce, zda je podle Božího zákona dovoleno schvalovat pro čest Boží, spásu lidu a prospěch království papežovu bulu o zdvižení kříže proti neapolskému králi Ladislavovi a jeho spojencům. Štěpán z Pálče již jako děkan teologické fakulty tušil, že by diskuse mohla být výbušná, a proto se jí snažil zamezit. Hus však neuposlechl. Na to Štěpán spolu se Stanislavem ze Znojma, kteří již zcela přešli do tábora Husových oponentů, zažalovali Husa u panovníka a snažili se jej usvědčit z neposlušnosti vůči církevnímu učení a světské moci. Král se ještě pokusil o smír, ale Hus se vzepřel a přes všechny argumenty trval na svém stanovisku. Tím se vyostřily všechny spory mezi univerzitními mistry a Hus přišel o královu podporu. Ta se oficiálně završila dne 10. července 1412, kdy král na popud mistrů Stanislava a Pálče a na doporučení královské rady odsoudil 45 Wyclifových tezí jako bludné a připojil k nim dalších 7 článků, které byly připsány Husovi a jeho stoupencům. O králově rozhodnutí pak 28. srpna 1412 při kázání zpravil Pražany v Týnském chrámě Stanislav ze Znojma a po něm tak učinil o týden později ze svatohavelské kazatelny i Štěpán z Pálče.

JEDINÁ CESTA K OBNOVĚ JEDNOTY V ČECHÁCH

Odpor proti Husovi a jeho stoupencům se naplno rozvinul při arcidiecézní synodě konané 6. února 1413 za předsednictví tehdy ještě administrátora pražské arcidiecéze Konráda z Vechty. Na synodě vystoupili Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče, kteří za jedinou cestu vedoucí k jednotě církve i království označili zavržení Wyclicových bludů a důsledný postup proti Husovi a jeho přívržencům. Tento požadavek se však nakonec obrátil i proti nim.

Situace se totiž začala králi v průběhu roku 1413 vymykat z rukou, a proto nechal ustavit komisi, jež by měla všechny spory vyřešit a uklidnit. Komise byla čtyřčlenná a sestavená tak, aby v jejím složení byly zastoupeny obě sporné strany. Mezi jejími členy tak byli Albík z Uničova, Jakub z Berouna, Zdeněk z Labouně a Křišťan z Prachatic. Předvoláni pak byli čelní a rovněž nejhlasitější zástupci obou stran. Za wyclifity předstoupili Jakoubek ze Stříbra, Jan z Jesenice a Šimon z Tišnova. Předvolán byl i Hus, který se ovšem kvůli klatbě nacházel mimo Prahu. Za jejich oponenty byli přítomni Štěpán z Pálče, Jan Eliášův, Stanislav ze Znojma a Petr ze Znojma.

Po náročných diskusích, které však neměly žádné rozumné vyústění, nakonec všichni souhlasili, že se komise pokusí najít východisko, jemuž se všichni podřídí pod trestem pokuty 1000 grošů nebo vykázání ze země. Tímto východiskem mělo být prohlášení, že v Čechách není kacířů. Na to však oponenti wyclifitů nemohli přistoupit, a proto vnesli do diskuse další podněty, a i nadále domluvě překáželi. Proto zasáhl sám Václav IV., když prohlásil, že čtveřici Wyclifových odpůrců považuje za viníky zhoubných rozepří a nechal je vykázat ze země. S jeho rozhodnutím se pojilo i uvolnění ze všech postů, jež zastávali, včetně členství v kapitule Všech svatých. Jejich místa v kapitule pak r. 1414 obsadili Šimon z Tišnova, Šimon z Rokycan a Antonín z Loun. Tímto závěrem rovněž panovník nepřímo zapříčinil rozpad teologické fakulty, na níž všichni vykázaní mistři vyučovali.

KOSTNICKÝ KONCIL

Od této chvíle všechny události v Husově životě spějí k osudovému Kostnickému koncilu, který má ovšem primárně řešit problém trojpapežství. Římský král Zikmund jej svolává 30. října 1413 s tím, že jeho zahájení se má konat 1. listopadu následujícího roku. Mezitím 30. dubna 1414 žádá papež Jan XXIII. arcibiskupa Konráda z Vechty o rozhodný zásah vůči wyclifitům. A protože arcibiskup otálí, stejnou prosbu zopakuje 11. července téhož roku také král Václav IV. i jeho bratr Zikmund.

To se již Hus vydává 11. října 1414 do Kostnice, kam přichází 3. listopadu. Na základě četných stížností Husových žalobců, mezi nimiž vynikal zejména Michael de Causis, byl Hus 28. listopadu uvězněn. Krátce na to byl potom 4. prosince zahájen soudní proces, který nakonec vedl k jeho odsouzení a upálení 6. července 1415. Husova tragická smrt však nepřinesla účinek, v nějž koncil doufal. Naopak rozpoutal hnutí, které se plnou vahou obrátilo proti autoritě církve.

Z kapitulních osobností byli na koncilu přítomni především Štěpán Páleč, který snad přinesl důkazní materiál proti Husovi shromážděný Ondřejem z Brodu.Mezi Husovými odpůrci měl být i Stanislav ze Znojma, ale ten na cestě do Kostnice v Jindřichově Hradci 11. října 1414 náhle zemřel. Navštívit Husa měl možnost i jeho přítel Křišťan z Prachatic, který zde byl dokonce i krátce vězněn.

Před svou smrtí ještě Hus poslal svým přátelům, kolegům a podporovatelům z Kostnice několik osobních listů. K jejich adresátům patřila i řada členů naší kapituly. Někteří – jako Šimon z Rokycan a Šimon z Tišnova – byli zmiňováni v různých listech ve výčtu osob, jimž Hus zasílal své pozdravy. Mezi všemi ale vyniká právě Křišťan z Prachatic, jemuž je věnován list z 27. června: „Mistře Křišťane, můj učiteli a obzvláštní dobrodinče! Stůj v pravdě Kristově a při jeho věrných. Neboj se, vždyť Hospodin brzy poskytne ochranu a rozhojní počet Kristových věrných. Buď laskavý k chudým, jako jsi vždycky býval. Čistotu sis, doufám, zachoval a lakotě ses vyhýbal. Vyhýbej se jí i nadále a nedrž pro sebe vícero obročí. Stále pečuj o farnost, aby se věřící uchylovali k tobě jako k laskavému otci. Nejmilejší, pozdravuj mistra Jakoubka a všechny přátele pravdy. Psáno v okovech, v čekání na upálení.“

Použitá literatura:

ČECHURA, J. České země v letech 1378-1437: Lucemburkové na českém trůně. Libri: Praha, 2000. ISBN 80-85983-98-2.

ČORNEJ, P. Velké dějiny zemí Koruny české. Díl V. 1402-1437. Paseka: Praha, 2000. ISBN 80-7185-296-1.

HEROLD, V. Pražská univerzita a Wyclif. Univerzita Karlova: Praha, 1985.

HUS, J. Listy z Kostnice. Biblion: Praha, 2021. ISBN 978-80-87282-73-1.

NODL, M. Dekret kutnohorský. Nakladatelství Lidové noviny: Praha, 2010. ISBN 978-80-7422-065-4.

NOVOTNÝ, V. Jan Hus. J. Otto: Praha, 1912.

SVATOŠ, M. et al. Dějiny Univerzity Karlovy (1947/48–1622), Díl I. Karolinum: Praha 1995.

ŠMAHEL, F. Alma Mater Pragensis. Karolinum: Praha, 2016. ISBN 978-80-246-3203-2.

ŠMAHEL, F. Husitská revoluce, Díl II.: Kořeny české reformace. Univerzita Karlova: Praha, 1996. ISBN 80-7184-074-2.

ŠMAHEL, F. Jan Hus: život a dílo. Argo: Praha, 2013. ISBN 978-80-257-0875-0.

TOMEK, V. V. Dějepis města Prahy, V. díl. Praha, 1905.

TŘÍŠKA, J. Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity 1348–1409. Univerzita Karlova: Praha, 1981.