Sv. Jan Nepomucký (1345–1393) byl doktorem dekretů, žateckým arcijáhnem a jedním ze dvou generálních vikářů pražské arcidiecéze. Během svého života se stal rovněž členem několika kapitul. Jako první získal kanonikát Kapituly u sv. Jiljí v r. 1381 před tím, než odešel na studia práv do italské Padovy. Po návratu ze studií v r. 1387 potom přijal kanonikát v Královské kolegiátní kapitule sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. A když byl v r. 1389 pražským arcibiskupem jmenován arcijáhnem žateckým, dostal právo zasedat ve svatovítském chóru spolu s kanovníky Metropolitní kapituly u sv. Víta, byť formálně členem jejich kolegia nebyl.
Staré životopisy však také sv. Jana často nazývají děkanem Královské kolegiátní kapituly u Všech svatých. Jako první toto spojení písemně uvedl nejspíše mistr Pavel Žídek (1413–1471). Učinil tak ve svém spisu nazvaném Spravovna, který adresoval králi Jiřímu z Poděbrad. Jedná se o jakýsi manuál pro krále a jeho nástupce, který poskytuje rady, jak správně vládnout. Mimo těchto podnětů uvádí jako varovaní čtvero provinění krále Václava IV. a mezi nimi jmenuje i utopení mistra Johánka, děkana kapituly u Všech svatých. Jak k tomuto zjištění došel, není zcela jasné. Pravděpodobně je sám převzal ze starší ústní tradice, která Janovo děkanství odvozovala nejspíše z práva děkanů Kolegiátní kapituly zasedat v chórových lavicích Metropolitní kapituly (toto právo ovšem měli i arcijáhnové). Nicméně se tato zmínka stala nejstarším podkladem, který měli barokní Janovi životopisci k dispozici, a proto jej se slepou důvěrou od Žídka opsali.
Z dochované chronologie řady děkanů však nelze členství sv. Jana v naší kapitule prokázat, spíše naopak. Podle někdejšího děkana naší kapituly Františka Češíka (+1861) by to bylo možné jedině v r. 1393 a to pouze v rozmezí mezi 15. únorem a 20. březnem, kdy se stává děkanem Blažej Vlk (asi 1350–1410). A chronologie děkanů sestavená historikem Václavem V. Tomkem (1818–1905) vyvrací i tuto možnost, neboť uvádí, že k volbě děkana Blažeje Vlka došlo již v r. 1392, kdy bezprostředně zaujímá místo svého zesnulého předchůdce Oldřicha ze Sulzbachu.
Naše kapitula však o zásluhu na svatojanské legendě nepřichází. Zapisuje se totiž do dějin kanonizačního procesu, i když se jedná o spojitost – pravda – velice vzdálenou. Stalo se tak prostřednictvím kardinála Michala Bedřicha z Althanu (1682–1734), někdejšího – spíše formálního – člena naší kapituly. Ten se stal referentem přímo v Janově kanonizační komisi a 20. března 1729 třikrát pronesl jménem císaře a všech obyvatel království českého v Lateránské bazilice prosbu, aby byl Jan Nepomucký prohlášen za svatého.
Navíc Žídkovo svědectví bylo tehdy již tak silně vepsáno do srdcí svatojanských ctitelů přítomných v naší kapitule, že jeho kanonizace byla v kapitulním chrámě ještě téhož roku oslavena podobiznou vystavenou na místě nejvýznamnějším – na oltářním obraze Všech svatých, který pochází z dílny Václava Vavřince Reinera (1689–1743).
Malíř na tomto obraze ztvárnil výjev, v němž je sv. Jan za doprovodu sv. Prokopa uváděn mezi národní patrony a tím i do společenství všech svatých, kteří se sklánějí před Nejsvětější Trojicí. Jan je oděn v kanovnickém rouchu a Prokop třímá svou opatskou hůl. Obraz je pak zasazen do bohatě zdobeného zlatého rámu. Na jeho vrcholu po stranách spočívají dva putti a pod nimi jsou dva andílci, z nichž jeden drží ve svých rukách pětici svatojanských hvězd.
Více informací o oltářním obraze Všech svatých najdete v článku pod následujícím odkazem: ZDE.
Použitá literatura:
BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.
PREISS, P. Václav Vavřinec Reiner. I. a II. díl. Academia: Praha, 2013. ISBN 978-80-200-2180-9.
TOMEK, V. V. Dějepis města Prahy, V. díl. Praha, 1905.
TRUNKÁTOVÁ, M. Obrazy kostela Všech svatých na Pražském hradě. Bakalářská práce. Katolická teologická fakuta UK, 2014.
VLNAS, V. Jan Nepomucký: česká legenda. Paseka, 2013.
Fotografie:
Detail oltářního obrazu Všech svatých IN PREISS, P. Václav Vavřinec Reiner. I. a II. díl. Academia: Praha, 2013. ISBN 978-80-200-2180-9.