Příběh ztraceného pokladu Královské kolegiátní kapituly Všech svatých se pojí s osobností Štěpána ze Staňkova. Působil na Pražské univerzitě jako mistr svobodných umění a zároveň byl kancléřem královny Žofie Bavorské. Děkanem naší kapituly byl zvolen 9. března 1412. Stalo se tak ve víru univerzitních sporů o učení Johna Wycliffa a Jana Husa, které měly dalekosáhlé důsledky pro kapitulu, univerzitu i celou zemi. Vždyť už následujícího roku 1413 se dozvídá, že král Václava IV. nechal vykázat ze země spolu s Janem Husem čtyři univerzitní mistry a zároveň naše kapituláry Stanislava ze Znojma, Štěpána z Pálče, Petra ze Znojma a Jana Eliášova. Nedokázali se totiž před smírčí komisí domluvit na urovnání rozepří, jež univerzitu rozdělovaly.
Když se potom rozpoutaly nepokoje husitských válek a arcibiskupská konsistoř přesunula r. 1421 svůj provoz do Žitavy, odešel ze země i Štěpán ze Staňkova. Sebou ovšem do bezpečí odváží i kapitulní poklad, jehož inventář tvořily zlaté i stříbrné kalichy, zdobné relikviáře, pozlacené pektorální kříže a mnohé další liturgické nádoby a cennosti, které pro královskou kapli opatřil Karel IV. při založení kapituly.
Štěpán mířil nejprve do Žitavy a později se usadil v Budyšíně. Zde mezi lety 1421–1425 ukryl kapitulní poklad v místním špitále Langampeltuno.
Někdy v této době se o úschově dozvěděl Ondřej z Brodu, rovněž mistr Pražské univerzity, kanovník naší kapituly a exulant v Lipsku. Zprávu přijal pravděpodobně s obavou, a proto Štěpánovi po svém nejmenovaném příteli vzkázal: „Prosím, řekněte také onomu mistru [Štěpánovi ze Staňkova], aby věci kaple Všech svatých přičinlivě zkontroloval, aby v případě, že všichni zemřeme, tyto věci nebyly rozkradeny cizí rukou kvůli jeho zanedbání. Neříkám to proto, že bych si chtěl něco z těch věcí vzít. Toho chraň! Ještě jsem totiž nerozprodal ani své knihy a další věci. Bojím se však, aby nepřišly k cizím rukám, obzvláště přičiněním lidí, kteří radí jiným…“
Snad pod dojmem tohoto listu využívá Štěpán příležitosti, která jej v r. 1425 přivedla k setkání s cisterciáckým opatem Vincenciem z kláštera Altzella v Nossen. Napadlo jej tehdy, že by kapitulní poklad mohl být v bezpečí mezi zdmi tohoto kláštera a na všem se s opatem dohodl.
Netrvalo dlouho a již rok na to se Štěpán dostal do finančních nouze. Peníze sháněl, kde se jen dalo, ale nakonec svou mysl obrátil ke klášteru Altzella. Od opata si vypůjčil na 20 kop míšeňských grošů. Jistinou nemělo být nic menšího než samotný kapitulní poklad. Jenže smlouva o půjčce byla uzavřena za podmínek, které se později ukázaly jako velice problematické či podezřelé. Navrácení cenností mělo být podmíněno jejich vykoupením, přičemž si klášter vymínil, že neponese vinu, pokud by některé části pokladu došly újmy, nebo by zcela chyběly.
Když nouze opadla, Štěpána takto zvláštně a jednostranně formulované podmínky počaly zneklidňovat. Možná k tomu rovněž přispěla zpráva, že převor nossenského kláštera Petr Preusenn nechal na popud opata Vincencia poklad převézt do Grimmy u Lipska – prý kvůli větší bezpečnosti. Štěpán pojal podezření, že klášter chce kapitulu o poklad připravit. Proto se v r. 1427 obrátil se stížností na papežskou kurii a zároveň nechal v Římě Preusenna zadržet a přivést k soudu, jemuž předsedal kardinála Giuliano Cesarini (neblaze proslulý v bitvě u Domažlic). Ten ale po sedmi měsících předběžně rozhodl, že kapitulní poklad má prozatím zůstat pod ochranou kláštera a při případném vyplacení má být zohledněna částka, jež by vynahradila výlohy spojené s jeho ochranou a převozem.
S takovým rozhodnutím se Štěpán nechtěl a nemohl smířit. Požádal tedy o pomoc biskupa míšeňského a biskupa vratislavského, kteří se o věc asi také začali zajímat. To však kardinál Cesarini nesl s určitou nelibostí, neboť prostřednictvím svého zmocněnce Ludvíka de Garcia, doktora dekretů a boloňského kanovníka, velice záhy zasáhl a zakázal oběma biskupům, a zvláště Štěpánovi ze Staňkova, v této kauze cokoliv podnikat, dokud nebude vynesen konečný rozsudek. Jenže k tomu už nedošlo, nebo se jeho znění nedochovalo. A stejně tak se nezachovala ani žádná listina, jež by dokládala, jak bylo s kapitulním pokladem dále nakládáno. V každém případě se Štěpán rozsudku již nedožil, protože v Budyšíně r. 1431 zemřel. A protože Ondřej z Brodu zesnul již r. 1427, odchází spolu s ním i poslední stopa po kapitulním pokladu.
Zpracováno podle textu disertační práce Ondřeje Vodičky „Katoličtí exulanti ze zemí Koruny české v době husitské (1419–1436)“. Masarykova univerzita: Filozofická fakulta, 2015.
BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.
Fotografie: Vnější portál kláštera Altzella v Nossen (wikipedia)