Důsledky husitských válek přivedly Kapitulu u Všech svatých na pokraj zániku, ze kterého ani po 150 letech od jejich skončení nenašla východisko. Nepodařilo se jí totiž za tu dobu zlepšit ani vlastní hmotné zajištění a nedokázala obnovit ani svou samostatnost nebo své poslání. Její existence byla i nadále formálně udržována jen díky spojení kanonikátů s prebendami Metropolitní kapituly a zároveň trvala i její odluka od univerzity.

Na základě úvah o těchto okolnostech zazníval z úst některých členů svatovítské kapituly opakovaně návrh, aby bylo děkanství Všech svatých natrvalo spojeno s některým z jejich kanonikátů, jako tomu bylo v případě děkanství u sv. Apolináře, čímž by Kapitula u Všech svatých fakticky zanikla. Proto byla od počátku 17. století podniknuta řada pokusů, které měly vést k obnově kapitulní samostatnosti.

POKUS DĚKANA JOSEFA MACARIA Z MERFELIC – ZISK CHOTČE A ZBUZAN

První významný pokus učinil Josef Macarius z Merfelic (1587–1635), který se stal kapitulním děkanem r. 1617.

Jeho jméno se v dějinách kapituly objevuje vícekrát. Poprvé se tak stalo v souvislosti se znesvěcením kapitulního kostela v r. 1617 (více ZDE). Tehdy byl pověřen úkonem rekonciliace. Podruhé byl zmíněn v rámci událostí kolem reformace kapitulního kostela v době vlády Fridricha Falckého r. 1619 (více ZDE).

Spolu s ním tvořili kanovnické kolegium probošt Jiří Hirsperger z Blumberga (+1631) a snad i kanovník Daniel Michael Hesselius z Cetvinberka (+1642). Prameny se zmiňují i o druhém kanovníkovi, ale jeho jméno se nepodařilo určit. Všichni tři zmínění kapituláři byli, samozřejmě, rovněž členy Metropolitní kapituly.

O stavu aktuálního ekonomického zajištění kapituly se dozvídáme z Macariovy evidence. Podle jeho zápisu se tehdy probošt s případnými kanovníky dělil o roční výnos 50 kop grošů ze vsi Kyšice a 14 kop grošů ze vsi Všestudy u Velvar. Děkanovi pak připadl roční výnos 9 kop grošů ze vsi Chenice. K tomu mu náležel nájem v roční výši 8 kop grošů ze dvou hradčanských domů. Z tohoto výtěžku ovšem hradil nejen své potřeby, ale také náklady na chod kapitulního kostela.

Ve snaze o zlepšení hmotného zajištění kapituly se proto děkan Macarius r. 1623 obrátil přímo na císaře Ferdinanda II. Ve svém listu nejprve nastínil původní zabezpečení kapituly, která byla tvořena dvanácti členy, k nimž byli připojeni vikaristé, oltářníci a další kapitulní zaměstnanci. Následně panovníkovi vyložil aktuální stav, v němž kapitulu tvořili pouze probošt, děkan a dva kanovníci (?), kteří však pro nedostatek hmotného zajištění nemohou pobývat v blízkosti kaple a starat se o liturgický program kapitulního kostela, jenž je pro přítomnost ostatků sv. Prokopa také poutním místem. Proto žádal o nadaci alespoň pro šest kanovníků, dva vikaristy, dva oltářníky, čtyři choralisty, kostelníka a zvoníka, protože „jen tak budou ostatky sv. Prokopa častým slavením mešní oběti a stále hořícími světly náležitě uctívány.“

Macarius zároveň zvláštním listem žádal o navrácení vsi Vladislavice (dnešní Václavice), která podle jeho soudu byla nespravedlivě držena v majetku Bernarda z Hodějova. Tento požadavek však byl sporný, protože majetek na území této obce kapitula prodala už za probošta Zdeňka z Labouně r. 1418 Jakubovi, synu zemřelého Martina Kokota (Kokotha) z Vladislavic a jeho dědicům (více pod odkazem).

Panovník vyhověl první žádosti a daroval kapitule ves Choteč s poplužním dvorem a ves Zbuzany, které do správy svěřil děkanovi Macariovi. Z jejich ročního výnosu měl vyplácet nejen probošta a případné kanovníky, ale i další kapitulní zaměstnance (zvláště hudebníky a kaplany).

Při té příležitosti císař vydal dne 15. 7. 1627 také obnovená kapitulní statuta, která měla do budoucna upravovat podobu kapituly v nastalé situaci, i když v zásadě vycházela z ustanovení zakladatele Karla IV.

Panovník v tomto dokumentu stanovil, aby byl pro nedostatek příjmů zachován stávající počet kapitulárů. Kolegium tak měl tvořit probošt, děkan a dva kanovníci, kteří měli mít podíl na příjmech kapituly. Dále ale vyjádřil přání, aby pro oživení věhlasu kapituly byl počet členů rozšířen také o tzv. titulární (čestné – nesídelní) kanovníky, kteří by ovšem nárok na finanční příspěvek neměli.

Správa kapituly i jejího majetku byla podle statut svěřena do rukou kapitulního děkana. Ten měl nejen pečovat o její hospodaření, ale zároveň měl mezi řádné členy kapituly rozdílet podíly z ročních výnosů. Děkan také získal pravomoc svolávat zasedání kanovnického sboru a instalovat kanovníky, zatímco děkana měl do úřadu uvádět probošt. Nikdo jiný toto právo podle statut neměl.

Povinnosti jednotlivých kapitulárů byly především omezeny na slavení bohoslužeb v kapitulním kostele, přičemž se měli střídat po týdnech. Společná účast na bohoslužbách byla závazná pouze ve svátek sv. Prokopa a Všech svatých, dále při instalaci kanovníků, při pohřbech, při zasedání sboru, při instalaci nového arcibiskupa, při obvyklých průvodech nebo při návštěvě panovníka v Praze. Od společné modlitby tzv. církevních hodinek (breviáře) byla kapitula ve shodě s původním rozhodnutím Karla IV. osvobozena.

Výnosy z nových obcí byli alespoň zpočátku nedostatečné, a tak se souhlasem panovníka získal kanovnické jmenování r. 1629 pouze Jiří Nefestýn z Koberovic (+1652).

Určitým mimořádným zdrojem příjmů se kapitule staly nadace, které jednotliví dárci zřizovali především ve prospěch hrobu sv. Prokopa. V tomto období se o založení jedné z nich zasloužil řeholník Krištof Trautmandorf, když kapitule věnoval 15.000 zlatých. Částku mu ve své závěti odkázala kněžna Barbora Althanová. Trautmandorf ji pak daroval kapitule, aby se v jejím kostele sloužili denně tři mše: dvě u hlavního oltáře a jedna přímo nad svatoprokopským hrobem. Vykonavatelem odkazu měl být pražský arcibiskup a dozor nad plněním závazku měl držet kapitulní děkan.

POKUS PROBOŠTA JANA FRANTIŠKA Z TALMBERKA – ZISK PRÁVA PONTIFIKÁLIÍ PRO PROBOŠTY

Druhý pokus o zajištění kapitulní samostatnosti provedl probošt Jan František Kryštof z Talmberka, který byl do čela kapituly jmenován r. 1669. Spolu s ním tvořil kapitulní kolegium ještě kanovník Václav Nebeský z Blumenberka (+1674) a snad i krátce děkan Alois Gottfried Kiner z Löwenthurmu (+1670), který do kapitulního kostela pořídil tzv. Svatoprokopský obrazový cyklus (více ZDE).

Talmberk se do dějin kapituly zapsal především tím, že 7. 1. 1672 získal od papeže Klimenta X. pro probošty kapituly právo pontifikálií neboli privilegium používat při bohoslužbách mitru, berlu a prsten. Při slavnostní bohoslužbě mu je 11. 6. 1673 předal pražský arcibiskup Matouš Sobek z Bílenberka (více v článku Kapitula a právo pontifikálií).

Zisk privilegia nebyl bezúčelný nebo samolibý. V této době totiž zesilovaly hlasy volající po zániku kapituly. Podle těchto návrhů měla být nominálně zachována toliko dignita děkanská, jež by byla trvale spojena s některým kanonikátem Metropolitní kapituly. Ostatní kanonikáty (včetně proboštství) by nadále obsazovány nebyly. Výsadou pontifikálií pro probošty se tak Talmberkovi podařilo do budoucna existenci této dignity uchránit.

Povzbuzen takovým úspěchem se Talmberk o několik měsíců později obrátil na pražského arcibiskupa Arnošta Vojtěcha z Harrachu s prosbou o zlepšení hmotného zajištění kapituly. Ve svém listu ze dne 12. 9. 1673 jej prosil, aby podpořil jeho žádost o pravidelné subvence z fondu solní pokladny. Žádosti však tentokrát vyhověno s největší pravděpodobností nebylo.

V r. 1676 byl Talmberk jmenován biskupem královéhradeckým. Se svolením papeže Inocence XI. si však směl proboštskou dignitu podržet i nadále. Jako gesto sounáležitosti vložil do nadace při hrobu sv. Prokopa dar 15.000 zlatých.

Později – již jako biskup královéhradecký – žádal pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna o přímluvu u císaře, aby probošti kapituly směli zasedat na Českém zemském sněmu vedle proboštů kapituly metropolitní a vyšehradské, čímž by pak byla existence a postavení proboštské dignity zajištěno i na úrovni světské. Nicméně ani tato žádost nebyla úspěšná.

Pokud jde o složení kapituly, které bezprostředně následovalo v tomto období, pak se ke kanovnickému kolegiu tvořenému Talmberkem a Václavem Nebeským z Blumenberka připojil r. 1677 kanovník Jiří Václav Bílek z Bílenberka. Ten se potom r. 1681 stal kapitulním děkanem.

POKUS PROBOŠTA JANA VRATISLAVA Z MITROVIC – STATUTA CÍSAŘE KARLA VI.

Dalšího pokusu o zajištění kapitulní samostatnosti se ujal probošt Jan Josef Vratislav z Mitrovic, který místo v kapitule sdílel ještě s děkanem Janem Widmanem. Probošt se do dějin kapituly zapsal také tím, že nechal do kapitulního kostela pořídit hlavní oltář a oba boční oltáře na jižní straně. Svědčí o tom i jeho erb, který je vymalován na tumbě oltáře Snímání Krista z kříže.

V době jeho proboštství vydal císař Karel VI. nová statuta, jimiž zvýšil počet kanovníků z dosavadních dvou na šest. Stalo se tak 20. 3. 1730 a již 2. 7. byli instalováni noví kanovníci: Matěj Vojtěch Linek z Lintoku (farář u sv. Vojtěcha), Jan Melichar Čech (farář u Sv. Ducha), Josef Jan Nepomuk Gallasch (děkan velvarský), Jan Václav Janovský a infulovaný opat v Uhrách Maxmilián Josef Alsterle z Astfeldu. Vzhledem k nepříznivé hospodářské situaci se však jednalo o kanonikáty čestné. A jak je patrné z přehledu kapitulních nováčků, kteří své kanonikáty získali jako ocenění svých zásluh v běžné pastoraci, statuta nijak nezmiňovala, že by měly být vyhrazeny členům akademické obce, jako tomu bylo před husitskými válkami.

Císař pak kapitulní kostel navštívil 8. 7. 1732 a zúčastnil se tu bohoslužby, kterou za účasti kapitulního kolegia sloužil probošt Jan Vratislav z Mitrovic. Zatím se však nepodařilo zjistit, v jaké souvislosti k vydání nových statut došlo.

V r. 1734 se pak probošt pokusil zlepšit hmotné zajištění kapituly, aby mohl obsazovat i kanonikáty sídelní. Proto se 21. 3. obrátil s prosbou o pravidelnou podporu na fond solní pokladny. Žádal o 20.000 zlatých pro probošty a o stejnou částku pro zbývající členy kapituly. Avšak k posouzení žádosti tehdy byla přizvána i arcibiskupská kurie, která s poukazem na výnosy z majetku kapitulních obcí navrhla, aby byla kapitule poskytnuta podpora 10.000 zlatých pro založení jednoho sídelního kanonikátu a 2.000 zlatých na výstavbu kapitulního domu. Je však velmi pravděpodobné, že ani jeden z návrhů nakonec neuspěl.

DOBA VLÁDY MARIE TEREZIE A JOSEFA II. – POČÍNAJÍCÍ NÁVRAT KNĚŽÍ ZASLOUŽILÝCH V OBLASTI VZDĚLÁNÍ A VÝCHOVY

S dobou vlády císařovny Marie Terezie a jejího syna Josefa II. se počalo měnit složení kapituly, jejíž kanonikáty již nebyly nutně spojovány s prebendami Metropolitní kapituly. Lze v tom tedy částečně spatřovat projev jakési formy počínající samostatnosti. Do kapitulního kolegia se totiž dostávají také kněží, kteří své jmenování získali jako ocenění svých mimořádných služeb a zásluh o vzdělání a výchovu. Jednalo se především o kněze, kteří se zásadním způsobem podíleli na provádění státních školských reforem.

A tak v době, kdy byl proboštem kapituly František Brigido z Březovic, jmenovala císařovna Marie Terezie r. 1777 děkanem Ferdinanda Kindermanna ze Schulsteinu, který se podílel na zavádění reforem nižšího školství v Čechách (více v článku Kapitula a Tereziánské reformy nižšího školství). V r. 1781 se potom členem kapituly stal Augustin Zippe (+1816), který proslul jako reformátor školství v České Kamenici. V r. 1785 jej následoval Václav Lenhard jakožto ředitel Normální (vzorové) školy v Praze. Později přijali jmenování také prefekti zreformovaných pražských gymnázií. V r. 1794 to byl prefekt malostranského gymnázia František Roe (+1796) a r. 1795 prefekt staroměstského gymnázia Josef Langmayer (+1810?).

V této době již byla kapitula z poloviny obsazena osobnostmi vzešlými z nižšího školství, k nimž se pak i nadále připojovali kněží z běžné pastorace a postupně i profesoři vysokoškolští. Prvním z nich byl v r. 1799 slavný matematik Stanislav Vydra následovaný r. 1802 Karlem Bergerem (+1806), prvním ředitelem Pražského ústavu pro hluchoněmé.

OBDOBÍ INTERKALÁRU

Ve snaze trvale zlepšit hmotné zajištění kapituly bylo kolem r. 1820 rozhodnuto o tom, že místa kapitulních dignitářů nebudou dočasně obsazována. Po období tzv. interkaláru byly proto výnosy z kapitulního majetku ukládány do pokladny náboženského fondu. Rozhodnutí mělo platit do chvíle, než by úrok z úspor dosáhl hodnoty 600 zlatých ročně.

Posledním proboštem před zahájením interkaláru byl vysokoškolský profesor církevních dějin Kašpar Royko, který zemřel r. 1819. Kanovnické kolegium tehdy tvořili Karel Stengel, Josef Czapek, František Xaver Faulhaber, Jan Leopold Cippelius a František Oesterreicher.

Kapitula však nezůstala bez nových členů, kteří byli přijímáni i v tomto mezidobí. Kanonikáty tehdy získali r. 1826 Josef Foita, Jan Nepomuk Büttner, Julius Körner a r. 1833 Franz Petritsch.

DOBA PROBOŠTA JANA BÜTTNERA A DĚKANA IGNÁCE MRÁZE – ZISK PRIVILEGIA PONTIFIKÁLIÍ PRO DĚKANY

Hospodářské zajištění kapituly se v následujících letech poměrně rychle zlepšovalo. Podle účetních zápisů z té doby je patrné, že už r. 1833 měla kapitula ve fundacích uloženo téměř 22.000 zlatých a fundačních mší měla tolik, že je musela předávat k odsloužení kněžím v chudších oblastech arcidiecéze.

Snad proto císař Ferdinand Dobrotivý uzavřel toto období tím, že 14. 3. 1837 kapitule vydal obnovenou zakládací listinu. Dokument upravoval především její hmotné zajištění, které plynulo z výnosů Chotče a Zbuzan (ostatní obce v majetku kapituly již nebyly z dosud neznámých důvodů zmiňovány). Císařské rozhodnutí potom provedl výnos Českého gubernia z 10. 2. 1842.

Ani tato listina prý výslovně neuvádí, že by místa kapitulárů měla být vyhrazena členům akademické obce. Přesto se při jmenování nových členů kapituly dávala podle zavedeného obyčeje i nadále přednost kněžími zasloužilými ve výchově, výuce a rozvoji věd. Svědčí o tom jmenování probošta Jana Nepomuka Büttnera (r. 1838) a děkana Ignáce Mráze (r. 1839), kteří se podíleli na výchově kněžského dorostu v Arcibiskupském kněžském semináři.

Sám Ignác Mráz se pak zapsal do dějin kapituly tím, že získal pro kapitulní děkany od papeže Řehoře XVI. právo pontifikálií (mitru, berlu a prsten). Insignie převzal 17. 2. 1843.

Mezi stávajícími kanovníky z předešlého období se pak v 50. letech 19. století nově objevují František Češík (profesor katechetiky, děkan teologické fakulty a univerzitní rektor) a Jan Nepomuk Fabián (profesor pastorální teologie).

OBNOVA KAPITULNÍ SAMOSTATNOSTI – ZAKLÁDACÍ LISTINA BEDŘICHA SCHWARZENBERGA

V době, kdy byl proboštem profesor dogmatiky Vincenc Náhlovský (+1891) a děkanem gymnaziální profesor Laurenz Hafenrichter (+1893), se hmotné zajištění kapituly zlepšilo natolik, že císař František Josef I. rozhodl 18. 2. 1884 o obnově kapituly.

Na základě tohoto rozhodnutí potom pražský arcibiskup Bedřich Schwarzenberg vydal 25. 1. 1885 zakládací listinu. V tomto dokumentu stanovil, že kapitula bude mít 2 dignitáře a 6 sídelních kanonikátů. Dále určil, aby místa kapitulárů byla vyhrazena především profesorům teologické fakulty a ve výjimečných případech také kněžím zasloužilým ve výchově a vyučování. Listina pak stanovovala úkoly a povinnosti jednotlivých kanovníků a upravovala vztahy mezi dignitáři.

Mezi lety 1888 a 1892 tak byli mezi členy kapituly přijati profesor církevních dějin Josef Schindler (+1911), profesor katechetiky František X. Blanda (+1917) a profesor téhož oboru Václav Světlík (+1891), profesor pastorální teologie Karel Elbl (+1909) a profesor dogmatiky Josef Sprinzl (+1898).

Tímto aktem byla po více než 400 letech od konce husitských válek plně obnovena samostatná Královská kolegiátní kapitula u Všech svatých, která se zároveň oficiálně vrátila ke svému poslání podporovat rozvoj poznání a vědecké činnosti v českých zemích.

Použitá literatura:
BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.

ČÁŇOVÁ, E. Slovník představitelů katolické církevní správy v Čechách 1848-1918. Praha: Státní ústřední archiv, 1995. ISBN 80-85475-17-0.

PODLAHA, A. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora. Díl X. Metropolitní kapitula u sv. Víta: Praha, 1912.

Fotografie:

Bedřich Schwarzenberg IN Wikipedie