Prvním proboštem Královské kolegiátní kapituly při královské kapli Všech svatých na Hradě pražském se stal Jan Očko z Vlašimi, pozdější biskup olomoucký (od r. 1351), arcibiskup pražský (od r. 1364) a první kardinál českého původu (od r. 1378). Okolnosti jeho jmenování osvětlují i události vedoucí k založení kapituly, jež sahají už k r. 1338.
NOTÁŘ, KAPLAN A BLÍZKÝ PŘÍTEL MARKRABĚTE MORAVSKÉHO
Jan se narodil někdy kolem r. 1315 do měšťanské rodiny Jana z Kamenice, který působil jako písař na pražském dvoře krále Jana Lucemburského. Vzdělání pravděpodobně získal na pražské kapitulní škole, po studiu přijal podjáhenské svěcení a po něm se asi díky svému otci zařadil mezi hradní úředníky.
S markrabětem Karlem Lucemburským se seznámil nejspíše po r. 1333, když se mladý kralevic po dlouhých letech strávených v zahraničí vrátil do Čech. Tehdy se stal jeho notářem, kaplanem a blízkým přítelem. Jan Janův (jak byl v té době po otci nazýván; přízvisko Očko získal později kvůli oční vadě) musel prokazovat mimořádné schopnosti, protože markraběti Karlovi nevadilo, že nemá šlechtický původ ani univerzitní vzdělání.
ZÁHADA PRVNÍCH LET JANOVA PŮSOBENÍ
Přesto, že byl Jan jedním z blízkých markraběcích spolupracovníků, je překvapující, jak málo je toho známo o jeho činnosti v letech před biskupským svěcením. Janovi životopisci bez výjimek pouze shrnují, že své zkušenosti získával jako jeden ze členů různých delegací při četných diplomatických jednáních, při tuzemských a zahraničních cestách a že byl sám příležitostně pověřován vyřizováním různých domácích sporů.
Důvodem této stručnosti je pravděpodobně skutečnost, že se dosud nepodařilo identifikovat dostatečné množství listin, na jejichž sepsání by se Jan jakýmkoliv způsobem podílel, a z nichž by bylo možné zpětně odvodit jeho činnost.
Je to udivující i proto, že v případě prvních členů naší kapituly, jimiž byli Velislav ze Sedlčan a Petr z Loun, se podařilo doložit příklady jejich bohaté notářské a diplomatické činnosti a díky tomu jsme si mohli vytvořit konkrétnější představu o výjimečném významu členů naší kapituly první generace (více v článku Kapitula v notářských a diplomatických službách).
PROBOŠTEM KRÁLOVSKÉ KAPLE
Janovo jméno se v dobových listinách poprvé objevuje až počátkem roku 1339 – právě v souvislosti se založením naší kapituly. Koncem roku 1338 totiž získal své první místo v církevních službách, když jej pražský biskup Jan IV. z Dražic na návrh markraběte Karla ustanovil proboštem (představeným) královské kaple Všech svatých na Hradě pražském. Stalo se tak v době, kdy už Karel uvažoval o tom, že spojí úřad představeného kaple s proboštstvím nově vznikající kapituly a svého schopného přítele vybral pro tento významný post. Byla to jistě i forma hmotné podpory aktivit, jimiž jej pověřoval, jak to bývalo obvyklé.
Ke jmenování došlo nejspíše ještě před veřejným slyšením, které se na Pražském hradě konalo někdy konce roku 1338, a při kterém si markrabě Karel vyžádal od pražského biskupa Jana IV. z Dražic a členů Metropolitní kapituly souhlas se založením kolegiátní kapituly při královské kapli Všech svatých (více v článku Příběh založení kapituly). Během toho bylo možná také oznámeno, že proboštem nové kapituly bude dosavadní probošt královské kaple Jan.
PROBOŠTEM KAPITULY
Na základě tohoto slyšení potom nechal pražský biskup 3. ledna 1339 vyhotovit listinu, v níž na přání markraběte Karla vyjadřuje souhlas se založením Kolegiátní kapituly při královské kapli Všech svatých na Hradě pražském, zřizuje při ní dvě dignity (proboštskou a děkanskou) a jedenáct kanonikátů. Navíc připojuje rozhodnutí, aby prebenda probošta, kterým již byl ustanoven Jan, označený jako notář a kaplan markraběte moravského Karla, byla posílena o výnos z majetku na území farnosti Jaroměř (u Hradce Králové), protože dosavadní příjmy proboštství nezaručovaly jeho držiteli důstojný způsob života. Doslovné znění této listiny najdete jako součást papežského insertu pod odkazem.
DVĚ EREKČNÍ LISTINY PRAŽSKÉHO BISKUPA
Zajímavé na to všem je, že biskup Jan IV. z Dražic nechal v souvislosti se založením kapituly vyhotovit dvě obsahově i stylisticky odlišné listiny. První byla datována 3. 1. 1339 a ve své podstatě oficiálně zahájila proces založení kolegiátní kapituly. Po ní totiž následovala erekční listina markraběte moravského Karla z 9. 1. 1339 a listina krále Jana Lucemburského z 20. 1. 1339, v nichž oba fundátoři poskytují nové kapitule hmotné zajištění a různá privilegia.
Druhá listina pražského biskupa byla vydána 22. 2. 1339 a jejím faktickým obsahem bylo zejména samotné zřízení kapituly jako církevní instituce a rozdělení výnosů z přiděleného majetku mezi jednotlivé prebendy. Na rozdíl od první listiny však dokument neobsahoval žádná konkrétní jména (ani probošta a ani jednotlivých členů kapituly) a svým způsobem uzavíral proces založení kapituly na domácí úrovni.
DVOJÍ PAPEŽSKÉ POTVRZENÍ
Po jejím vyhotovení se potom markrabě Karel obrátil na papeže Benedikta XII. do Avignonu se žádostí o souhlas se založením kapituly. Zajímavé je i to, že papež potvrdil vznik kapituly 1. 12. 1340 prostřednictvím insertu, v němž citoval pouze tři poslední – asi nejvýznamnější erekční listiny (text pod odkazem). Je ale velmi pravděpodobné, že do Avignonu byly doručeny všechny čtyři listiny, protože v r. 1344 papež Klement VI. znovu potvrdil založení Kapituly u Všech svatých a při té příležitosti ve vydaném insertu citoval jen jeden jediný dokument, kterým byla první listina pražského biskupa. Papež Klement tím zároveň vyjádřil výslovný souhlas s udělením prebendy v Jaroměři nově ustanovenému proboštovi královské kaple v insertu jmenovaném jako Jan Janův (viz insert papeže Klementa VI. pod odkazem).
JAN, PROBOŠT KAPITULY
Od této chvíle je již Jan Janův znám jako Jan, probošt kostela (resp. kapituly) Všech svatých. Tak jej také zachycuje listina z r. 1344, v níž pražský biskup Arnošt z Pardubic žádá papeže o schválení sboru mansionářů při svatovítské katedrále (více pod odkazem). Probošt Jan zde vystupuje jako jeden z řady svědků a k listině připojuje kromě podpisu také svou pečeť. Zdeňka Hledíková se domnívá, že se jedná o pečeť se stylizovaným obrazem kaple s jednou věží, která by mohla odkazovat právě na kostel kapitulní (viz ilustrační obrázek). Problém je ale v tom, že se jedná o jediné dochování této pečeti, která navíc není ztotožněna se jménem vlastníka a je téměř nečitelná.
S postupem času se Jan stává také členem dalších kapitul. V r. 1342 byl jmenován neprebendovaným kanovníkem Metropolitní kapituly (prebendu získává až r. 1344) a snad krátce na to byl přijat také do kapituly ve Vratislavy a na Mělníce. Někdy kolem r. 1344 konečně přijal kněžské svěcení.
V r. 1351 byl Jan jmenován biskupem olomouckým. Biskupské svěcení přijal ve svatovítské katedrále v r. 1352 z rukou arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Tím však nebylo ukončeno jeho členství v naší kapitule, ani v kapitulách ostatních. Na žádost Karla IV. adresované papeži Klementovi si totiž ještě rok po svém svěcení směl ponechat všechna dosavadní jmenování, a především požitky z beneficií, aby mohl snadněji překlenout počáteční období svého episkopátu. Proboštem kapituly u Všech svatých tak byl s největší pravděpodobností až do r. 1353.
KAPITULA A JAN JAKO PRAŽSKÝ ARCIBISKUP
Pro úplnost můžeme dodat, že toto není poslední datum, s nímž by byl Jan Janův v souvislosti s kapitulními dějinami spojován. Do jejích dějin vstoupil významným způsobem ještě jednou 30. července 1366, když byl jako pražský arcibiskup přítomen slavnostnímu shromáždění, při kterém král Karel IV. na pozdvižení cti a slávy vysokého učení pražského spojil kapitulu při kostele Všech svatých s Pražskou univerzitou tím, že místa kapitulárů vyhradil univerzitním mistrům (více v článku Kapitula univerzitní kolejí).
Zpracováno podle:
HLEDÍKOVÁ, Z. Jan Očko z Vlašimi: První český kardinál a rádce Karla IV. Vyšehrad: Praha, 2024. ISBN 978-80-7601-966-9.