Kapitula univerzitní kolejí

Když Karel IV. založil r. 1348 Pražskou univerzitu, vložil péči o její hospodářské zajištění na jejího velkého kancléře a pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic a církevní školské instituce té doby. Z počátku byla proto výuka, studium i ubytování zajišťováno při mužských klášterech, kde bylo organizováno tzv. řeholní obecné učení. Týkalo se především dominikánského kláštera u sv. Klimenta, augustiniánského kláštera u sv. Tomáše, minoritského kláštera u sv. Jakuba, cisterciáckého kláštera u sv. Bernarda a karmelitánského kláštera u Panny Marie Sněžné. Celkem se tak na výuce podílelo téměř 50 profesorů řeholníků.

Arcibiskup však chtěl na nově vzniklé univerzitě zajistit i prostor pro profesory z řad světského kléru, a proto r. 1349 se souhlasem papeže vyhradil pro jednoho profesora teologie místo v metropolitní kapitule u sv. Víta, jehož prebendu podpořil z vlastních soukromých statků ve Hřměníně a Vazicích. Arcibiskup však v tomto duchu nemohl pokračovat i v případě dalších beneficiátních míst kapituly, protože jejich většina již byla rezervována papežskými provizemi jiným kandidátům, jak tehdy bývalo zvykem.

S postupujícím časem však byl problém hmotného zajištění univerzity naléhavější, a tak r. 1357 arcibiskup vypsal zvláštní daň pro klérus – jakousi sbírku na potřeby univerzity. Z jejího výtěžku byl potom následujícího roku zakoupen první univerzitní movitý majetek, z jehož výnosu byly hrazeny platy rozrůstajícího se učitelského sboru.

ZALOŽENÍ KARLOVY KOLEJE

Když potom začaly vznikat univerzity v Krakově (r. 1364) a ve Vídni (r. 1365), takže hrozil odliv vyučujících z Prahy, rozhodl se Karel IV. spolu s novým arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi k dalšímu kroku, který měl posunout Pražskou univerzitu na vyšší úroveň. Proto na podporu materiálního zajištění výuky a studia na nejpočetnější artistické a nejvýznamnější teologické fakultě založil dne 30. července 1366 zvláštní kolej nazvanou Karlovu (Collegium Caroli) pro dvanáct mistrů artistické fakulty. Přitom první dva členové již měli být alespoň bakaláři teologie, aby směli vést teologické přednášky. Ostatním mělo být studium teologie uloženo jako povinnost, aby mohli později posílit učitelský sbor teologické fakulty. Jejich sídlem měl být dům po židu Lazarovi na Starém Městě Pražském nedaleko kostela sv. Mikuláše u Staroměstského náměstí. Kromě toho získala kolej také prebendy v šesti vesnicích, z jejichž výnosu pak financovala chod výuky a studia. Byly to vsi Drahelčice, Holonohy, Nenačovice, Počernice, Psáry, Uněbuzy a finanční podíl v Čertousích. Celkový roční výnos dosahoval 217 kop pražských grošů.

SPOJENÍ KARLOVY KOLEJE S KAPITULOU VŠECH SVATÝCH

Téhož dne pak vydává panovník z titulu českého krále druhou listinu, v níž na pozdvižení cti a slávy vysokého učení pražského spojuje Karlovu kolej s Kolegiátní kapitulou při kostele Všech svatých na Hradě pražském tím, že místa kapitulárů vyhrazuje seniorům této koleje. Výběr kapituly byl nasnadě. Kapitula totiž v jedno spojovala majestát královské kaple s nabídkou velmi dobrého hmotného zajištění, a tak členství v jejím kolegiu bylo navýsost prestižní záležitostí.

Dokument byl vydán jako v případě zakládací listiny z r. 1339 za přítomnosti početného a reprezentativního shromáždění, což svědčí jak o významu zakládacího aktu, tak i o výjimečném postavení kapituly. Mezi svědky totiž najdeme říšské kurfiřty saského vévodu Rudolfa a braniborského markraběte Otu, vévody Boleslava Svídnického a Jana Opavského, akvilejského patriarchu Markvarda, pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi (někdejšího prvního probošta této kapituly), olomouckého biskupa Jana ze Středy, mnohé významné církevní i světské hodnostáře a zástupce české šlechty. Mezi nimi zvláště vynikali dvorský sudí Boreš z Rýzmburka, nejvyšší číšník Jan z Vartemberka a královský komoří Těma z Koldic.

Zakladatel v této listině stanovuje, že na uprázdněná místa a prebendy Kolegiátní kapituly Všech svatých mají být napříště prezentováni výhradně nejdéle působící mistři a studenti Karlovy koleje, i když fakticky se tato výsada týkala jen jejích mistrů – světských kněží. Z tohoto pravidla zároveň vyjímá probošta a děkana, jejichž posty nemusely být členy univerzity obsazovány, ačkoliv i v tomto případě došlo později ke změně ve prospěch univerzitních mistrů. Karel IV. zároveň sobě a svým nástupcům vyhrazuje prezentační právo na proboštství a 11 kanonikátů, zatímco děkana si měla kapitula volit sama. Děkan měl být navíc vázán slibem, že do kanovnického sboru uvede pouze ty kandidáty, kteří byli předem jmenováni panovníkem. Členství jednotlivých kanovníků v kapitule a s tím spojené příjmy z jednotlivých obročí pak byly doživotní za předpokladu, že jim stáří nebo zdravotní stav nebudou bránit ve výkonu učitelských závazků. Tomu byly také přizpůsobeny liturgické povinnosti kapitulárů v královské kapli Všech svatých, které byly omezeny na účast při velké mši o všedních dnech, nedělích a svátcích, aby se tím spíše mohli věnovat výuce a studiu. Panovník dále kapitulárům věnoval dům po kanovníkovi Bohutovi stojící v blízkosti kostela sv. Mikuláše na Menším Městě Pražském. K podpoře jejich materiálního zajištění pravděpodobně navázal na velkolepý majetek darovaný kapitule již v r. 1339, který zahrnoval vsi Rousínov, Letonice, Loučany, Prusice, Výžerky, Komorce, Družec, Chýnice a ves Hodkovice u Jílového. Později se ve výčtu nacházela také ves Tvršice u Žatce, Vladislavice a vinice v blízkosti Pražského hradu. Celkový roční výnos přesahoval hodnotu 280 kop pražských grošů. Listinu Karla IV. nakonec potvrdil papež Urban V. dne 15. prosince 1366 v Avignonu.

Navíc, snad aby zvýraznil majestát nového poslání Kolegiátní kapituly, nechal Karel IV. zcela přebudovat stávající gotický kapitulní kostel Všech svatých podle vzoru francouzské Sainte-Chapelle. Stalo se tak někdy počátkem 70. let 14. století. Práce pod vedením Petra Parléře probíhala paralelně se stavbou katedrály sv. Víta. Parléř tehdy ve prospěch novostavby nechal strhnout zdivo původní gotické svatyně dokončené k r. 1343 a na jejích základech vybudoval velkolepou stavbu, která neměla ve střední Evropě obdoby. Dokončena byla někdy kolem r. 1386.

POSTUPNÉ OBSAZOVÁNÍ NOVÉ KOLEJE

Založením obou kolejí univerzita do budoucna získala hmotné zajištění pro 23 profesorů artistické a teologické fakulty, kteří již nemuseli být závislí na řeholních institutech. K obsazování beneficiátních míst v Kapitule Všech svatých však docházelo velmi pozvolna, neboť v roce 1366 nebylo žádné místo uvolněno. Prvními kanovníky z řad univerzitních mistrů tak byli pravděpodobně až r. 1371 Jindřich z Winterswicku a Wibold z Osnabrücku, které pak r. 1373 následoval jakýsi Wigand, r. 1375 Fridman z Prahy a r. 1378 Jenek Václavův z Prahy. V r. 1380 jsou pak zmíněni ještě Blažej Vlk, Matouš z Krakova, Konrád ze Soltau, Tilman z Kasselu, Jan Mareinward a Mikuláš z Gubina. V té době již ze stávajících členů zbyli jen probošt Petr z Rožmberka (+1384), děkan František Konrádův (+1370) a kanovník Jan z Boskovic, který se r. 1383 proti rozhodnutí panovníka dokonce pokoušel přenechat svou prebendu synovci téhož jména.

VOLBA NOVÝCH KANOVNÍKŮ

Volba nových kanovníků se v praxi odehrávala ve shromáždění mistrů náležejících do Karlovy koleje. Ti ze svého středu vybrali nejstaršího nebo nejvýznamnějšího člena svého kolegia, kterého potom doporučili panovníkovi. Po zvážení návrhu pak panovník prezentoval kandidáta děkanovi kapituly, aby vykonal vlastní akt investitury. S tímto postupem Karel IV. později spojil další listinu vydanou 23. července 1367, v níž právo na prezentaci uděluje také regentovi pro případ, že by panovník nebyl v zemi přítomen.

ÚLOHA KAPITULNÍCH DIGNITÁŘŮ

Nejvyšším dignitářem kapituly byl probošt, ale skutečnou správu vykonával její děkan, který investoval nové kanovníky, pečoval o kapitulní majetek, dohlížel na plnění liturgických povinností a byl vykonavatelem soudní pravomoci při případných sporech mezi jednotlivými kapituláry. Výjimečné postavení děkana kapituly Všech svatých navíc 31. srpna 1383 ještě povznesl papež Urban VI., když jej spolu s proboštem mohučské kapituly a děkanem kapituly vratislavské jmenoval do úřadu konzervátora (ochránce práv) pražského obecného učení a jeho příslušníků. Kapitulní děkan se tak stává soudní instancí, ke které se uchylovali členové univerzity ve svých soukromoprávních sporech s mimouniverzitními institucemi ať už světskými nebo církevními. Tím ovšem nebylo dotčeno ani právo univerzitního rektora ani velkého kancléře, kteří posuzovali záležitosti interní.

Přesto, že se děkan spolu s proboštem těšili v mistrovské kapitule významnému postavení, neměli být – alespoň z počátku – členy univerzitní obce. Novým děkanem tak byl na uvolněné místo po Františku Konrádovu kapitulou r. 1374 zvolen Oldřich ze Sulzbachu (+1392), jenž jako první z kapitulních děkanů zastával úřad konzervátora. Teprve po jeho odstoupení se v r. 1391 stává děkanem mistr Pražské univerzity, kterým byl Blažej Vlk. A pro úplnost je nutné dodat, že jej po jeho smrti v r. 1410 střídá Zdeněk z Labouně.

Pokud jde o probošty, byl po Petrovi z Rožmberka prezentován r. 1387 Jan Sádlo ze Smilkova, kterého po jeho smrti r. 1407 střídá Zdislav Chrt (+1411). Teprve po něm r. 1412 nastupuje první probošt prezentovaný z řad univerzitních mistrů, kterým se stal Zdeněk z Labouně.

KOLEJNÍ BUDOVA

Jak již bylo poznamenáno výše, Karel IV. daroval kapitule dům, který dříve náležel kanovníkovi Metropolitní kapituly Bohutovi (někdejšímu kancléři pražského biskupa a později arcibiskupa v letech 1341–1350; +1351). Tento dům s největší pravděpodobností stával v blízkosti malostranského kostela sv. Mikuláše v dnešní Thunovské ulici. Když se pak počet univerzitních mistrů v kapitule začal rozrůstat, rozhodli se kanovníci dům mezi lety 1380 a 1381 prodat a zakoupili mnohem prostornější a výstavnější palác olomouckého biskupa Jana ze Středy, který stával u kostela sv. Mikuláše na Starém Městě Pražském na rohu dnešních ulic Kaprova a Platnéřská. Pozice domu byla výhodná i proto, že se v jeho blízkosti nacházelo sídlo Karlovy koleje, než bylo r. 1383 přeneseno do Rotlevova paláce.

Dům byl pro potřeby nové koleje přebudován a rozšířen na dvoupatrovou budovu, která stála ještě na románských základech. Sloužila nejen k ubytování mistrů a jejich studentů nebo ke konání přednášek a díky bohaté knihovně i studijní činnosti, ale konala se zde i kapitulní shromáždění, vyřizovaly se zde kapitulní záležitosti a vyhotovovaly se listiny týkající se života kapituly. Ačkoliv tedy dům zůstává sídlem Kolegiátní kapituly a jejích kanovníků, stává se rovněž univerzitní kolejí, na niž se od těchto dob přeneslo označení Collegium Omnium Sanctorum (Kolej Všech svatých), nebo obšírněji Kolej mistrů (někdy také doktorů) kaple Všech svatých na Hradě pražském. Později, když byla po husitských válkách přerušena vazba na kapitulní kostel, vžil se název Collegium Angelorum (Andělská kolej), ale to se již píše jiná kapitola dějin naší kapituly.

Použitá literatura:

BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.

CHYTIL, K. Dějiny Koleje Všech svatých. IN Zprávy komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy 1913/5. 

SVATOŠ, M. Pražská universitní kolej Všech svatých. IN AUC–HUCP 31/1: Praha, 1991.

SVATOŠ, M. et al. Dějiny Univerzity Karlovy (1947/48–1622), Díl I. Karolinum: Praha 1995.

ŠMAHEL, F. Alma Mater Pragensis. Karolinum: Praha, 2016. ISBN 978-80-246-3203-2.

TOMEK, V. V. Dějepis města Prahy, V. díl. Praha, 1905.

ZÁRUBA, F. Capella Regia – kaple Všech svatých na Pražském hradě. IN Castellologica Bohemica 12: Praha, 2010.

Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia. Tomus III. Acta Urbani V. 1362–1370, ed. B. Jenšovský et V. Jenšovská, Academia, Pragae 1944

Fotografie:

CHYTIL, K. Dějiny Koleje Všech svatých. IN Zprávy komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hlav. města Prahy 1913/5.