Důsledky husitských válek přivedly kapitulu Všech svatých na pokraj zániku, ze kterého ani po 150 letech od jejich skončení nenašla východisko. Nepodařilo se jí totiž za tu dobu zlepšit ani vlastní hmotné zajištění a nedokázala obnovit ani svou samostatnost nebo své poslání. Její existence byla i nadále formálně udržována jen díky spojení kanonikátů s prebendami metropolitní kapituly a zároveň trvala i její odluka od univerzity.

Na základě úvah o těchto okolnostech zazníval z úst některých členů svatovítské kapituly opakovaně návrh, aby bylo děkanství Všech svatých natrvalo spojeno s některým z jejich kanonikátů, jako tomu bylo v případě děkanství u sv. Apolináře, čímž by kapitula Všech svatých fakticky zanikla. Proto byla od počátku 17. století podniknuta řada pokusů, které měly vést k obnově kapitulní samostatnosti.

POKUS DĚKANA JOSEFA MACARIA Z MERFELIC – ZISK CHOTČE A ZBUZAN

První významný pokus učinil Josef Macarius z Merfelic (1587–1635), který se stal kapitulním děkanem r. 1617.

Jeho jméno se v dějinách kapituly objevuje vícekrát. Poprvé se tak stalo v souvislosti se znesvěcením kapitulního kostela v r. 1617 (více ZDE). Tehdy byl pověřen úkonem rekonciliace. Podruhé byl zmíněn v rámci událostí kolem reformace kapitulního kostela v době vlády Fridricha Falckého r. 1619 (více ZDE).

Spolu s ním tvořili kanovnické kolegium probošt Jiří Hirsperger z Blumberga (+1631) a snad i kanovník Daniel Michael Hesselius z Cetvinberka (+1642). Prameny se zmiňují i o druhém kanovníkovi, ale jeho jméno se nepodařilo určit. Všichni tři zmínění kapituláři byli, samozřejmě, rovněž členy Metropolitní kapituly.

O stavu aktuálního ekonomického zajištění kapituly se dozvídáme z Macariovy evidence. Podle jeho zápisu se tehdy probošt s případnými kanovníky dělil o roční výnos 50 kop grošů ze vsi Kyšice a 14 kop grošů ze vsi Všestudy u Velvar. Děkanovi pak připadl roční výnos 9 kop grošů ze vsi Chenice. K tomu mu náležel nájem v roční výši 8 kop grošů ze dvou hradčanských domů. Z tohoto výtěžku ovšem hradil nejen své potřeby, ale také náklady na chod kapitulního kostela.

Ve snaze o zlepšení hmotného zajištění kapituly se proto děkan Macarius r. 1623 obrátil přímo na císaře Ferdinanda II. Ve svém listu nejprve nastínil původní zabezpečení kapituly, která byla tvořena dvanácti členy, k nimž byli připojeni vikaristé, oltářníci a další kapitulní zaměstnanci. Následně panovníkovi vyložil aktuální stav, v němž kapitulu tvoří pouze probošt, děkan a dva kanovníci (?), kteří však pro nedostatek hmotného zajištění nemohou pobývat v blízkosti kaple a starat se o liturgický program kapitulního kostela, jenž je pro přítomnost ostatků sv. Prokopa také poutním místem. Proto žádal o nadaci alespoň pro šest kanovníků, dva vikaristy, dva oltářníky, čtyři choralisty, kostelníka a zvoníka, protože „jen tak budou ostatky sv. Prokopa častým slavením mešní oběti a stále hořícími světly náležitě uctívány.“

Macarius zároveň zvláštním listem žádal o navrácení vsi Vladislavice (dnešní Václavice), která podle jeho soudu byla nespravedlivě držena v majetku Bernarda z Hodějova. Tento požadavek však byl sporný, protože majetek na území této obce kapitula prodala už za probošta Zdeňka z Labouně r. 1418 Jakubovi, synu zemřelého Martina Kokota (Kokotha) z Vladislavic a jeho dědicům.

Panovník vyhověl první žádosti a daroval kapitule ves Choteč s poplužní dvorem a ves Zbuzany, které do správy svěřil děkanovi Macariovi. Z jejich ročního výnosu měl vyplácet nejen probošta a případné kanovníky, ale i další kapitulní zaměstnance (zvláště hudebníky a kaplany).

Při té příležitosti císař vydal dne 15. 7. 1627 také obnovená kapitulní statuta, která měla do budoucna upravovat podobu kapituly v nastalé situaci, i když v zásadě vycházela z ustanovení zakladatele Karla IV.

Panovník v tomto dokumentu stanovil, aby byl pro nedostatek příjmů zachován stávající počet kapitulárů. Kolegium tak měl tvořit probošt, děkan a dva kanovníci, kteří měli mít podíl na příjmech kapituly. Dále ale vyjádřil přání, aby pro oživení věhlasu kapituly byl počet členů rozšířen také o tzv. titulární (čestné – nesídelní) kanovníky, kteří by ovšem nárok na finanční příspěvek neměli.

Správa kapituly i jejího majetku byla podle statut svěřena do rukou kapitulního děkana. Ten měl nejen pečovat o její hospodaření, ale zároveň měl mezi řádné členy kapituly rozdílet podíly z ročních výnosů. Děkan také získal pravomoc svolávat zasedání kanovnického sboru a instalovat kanovníky, zatímco děkana měl do úřadu uvádět probošt. Nikdo jiný toto právo podle statut neměl.

Povinnosti jednotlivých kapitulárů byly především omezeny na slavení bohoslužeb v kapitulním kostele, přičemž se měli střídat po týdnech. Společná účast na bohoslužbách byla závazná pouze ve svátek sv. Prokopa a Všech svatých, dále při instalaci kanovníků, při pohřbech, při zasedání sboru, při instalaci nového arcibiskupa, při obvyklých průvodech nebo při návštěvě panovníka v Praze. Od společné modlitby tzv. církevních hodinek (breviáře) byla kapitula ve shodě s původním rozhodnutím Karla IV. osvobozena.

Výnosy z nových obcí byli alespoň zpočátku nedostatečné, a tak ve shodě s panovníkovou vůlí získal kanovnické jmenování r. 1629 pouze Jiří Nefestýn z Koberovic (+1652).

Určitým mimořádným zdrojem příjmů se kapitule staly nadace, které jednotliví dárci zřizovali především ve prospěch hrobu sv. Prokopa. V tomto období se o založení jedné z nich zasloužil řeholník Krištof Trautmandorf, když kapitule věnoval 15.000 zlatých. Částku mu ve své závěti odkázala kněžna Barbora Althanová. Trautmandorf ji pak daroval kapitule, aby se v jejím kostele sloužili denně tři mše: dvě u hlavního oltáře a jedna přímo nad svatoprokopským hrobem. Vykonavatelem odkazu měl být pražský arcibiskup a dozor nad plněním závazku měl držet kapitulní děkan.

POKUS PROBOŠTA JANA FRANTIŠKA Z TALMBERKA – ZISK PRÁVA PONTIFIKÁLIÍ PRO PROBOŠTY

Druhý pokus o zajištění kapitulní samostatnosti provedl probošt Jan František Kryštof z Talmberka, který byl do čela kapituly jmenován r. 1669. Spolu s ním tvořil kapitulní kolegium ještě kanovník Václav Nebeský z Blumenberka (+1674) a snad i krátce děkan Alois Gottfried Kiner z Löwenthurmu (+1670), který do kapitulního kostela pořídil tzv. Svatoprokopský obrazový cyklus (více ZDE).

Talmberk se do dějin kapituly zapsal především tím, že 7. 1. 1672 získal od papeže Klimenta X. pro probošty kapituly právo pontifikálií (mitru, berlu a prsten). Při slavnostní bohoslužbě mu je 11. 6. 1673 předal pražský arcibiskup Matouš Sobek z Bílenberka.

Zisk privilegia nebyl bezúčelný nebo samolibý. V této době totiž zesilovaly hlasy volající po zániku kapituly. Podle těchto návrhů měla být nominálně zachována toliko dignita děkanská, jež by byla trvale spojena s některým kanonikátem Metropolitní kapituly. Ostatní kanonikáty (včetně proboštství) by nadále obsazovány nebyly. Výsadou pontifikálií pro probošty se tak Talmberkovi podařilo do budoucna existenci této dignity uchránit.

Povzbuzen takovým úspěchem se Talmberk o několik měsíců později obrátil na pražského arcibiskupa Arnošta Vojtěcha z Harrachu s prosbou o zlepšení hmotného zajištění kapituly. Ve svém listu ze dne 12. 9. 1673 jej prosil, aby podpořil jeho žádost o pravidelné subvence z fondu solní pokladny. Žádosti však tentokrát vyhověno s největší pravděpodobností nebylo.

V r. 1676 byl Talmberk jmenován biskupem královéhradeckým. Se svolením papeže Inocence XI. si však směl proboštskou dignitu podržet i nadále. Jako gesto sounáležitosti vložil do nadace při hrobu sv. Prokopa dar 15.000 zlatých.

Později – již jako biskup královéhradecký – žádal pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna o přímluvu u císaře, aby probošti kapituly směli zasedat na Českém zemském sněmu vedle proboštů kapituly metropolitní a vyšehradské.  Tím pak zajistil existenci a postavení proboštské dignity i na úrovni světské.

Pokud jde o složení kapituly, které bezprostředně následovalo v tomto období, pak se ke kanovnickému kolegiu tvořenému Talmberkem a Václavem Nebeským z Blumenberka připojil r. 1677 kanovník Jiří Václav Bílek z Bílenberka. Ten se potom r. 1688 stal kapitulním děkanem.

POKUS PROBOŠTA JANA VRATISLAVA Z MITROVIC – STATUTA CÍSAŘE KARLA VI.

Dalšího pokusu o zajištění kapitulní samostatnosti se ujal probošt Jan Josef Vratislav z Mitrovic, který místo v kapitule sdílel ještě s děkanem Janem Widmanem. Probošt se do dějin kapituly zapsal také tím, že nechal do kapitulního kostela pořídit hlavní oltář a oba boční oltáře na jižní straně. Svědčí o tom i jeho erb, který je vymalován na tumbě oltáře Snímání Krista z kříže.

V době jeho proboštství vydal císař Karel VI. nová statuta, jimiž zvýšil počet kanovníků z dosavadních dvou na šest. Stalo se tak 20. 3. 1730 a již 2. 7. byli instalováni noví kanovníci: Matěj Linek (farář u sv. Vojtěcha), Jan Čech (farář u Sv. Ducha), Josef Galas (děkan velvarský), Jan Václav Janovský a infulovaný opat v Uhrách Maxmilián Josef Alsterle z Astfeldu. Vzhledem k nepříznivé hospodářské situaci se však jednalo o kanonikáty čestné. A jak je patrné z přehledu kapitulních nováčků, statuta nijak nezmiňovala, že by měly být vyhrazeny členům akademické obce.

Císař pak kapitulní kostel navštívil 8. 7. 1732 a zúčastnil se tu bohoslužby, kterou za účasti kapitulního kolegia sloužil probošt Jan Vratislav z Mitrovic. Zatím se však nepodařilo zjistit, v jaké souvislosti k vydání nových statut došlo.

V r. 1734 se pak probošt pokusil zlepšit hmotné zajištění kapituly, aby mohl obsazovat i kanonikáty sídelní. Proto se 21. 3. obrátil s prosbou o pravidelnou podporu na fond solní pokladny. Žádal o 20.000 zlatých pro probošty a o stejnou částku pro zbývající členy kapituly. Avšak k posouzení žádosti tehdy byla přizvána i arcibiskupská kurie, která s poukazem na výnosy z majetku kapitulních obcí navrhla, aby byla kapitule poskytnuta podpora 10.000 zlatých pro založení jednoho sídelního kanonikátu a 2.000 zlatých na výstavbu kapitulního domu. Je však velmi pravděpodobné, že ani jeden z návrhů nakonec neuspěl.

DOBA VLÁDY MARIE TEREZIE A JOSEFA II. – NÁVRAT STÁTNÍCH ÚŘEDNÍKŮ-REFORMÁTORŮ

S nástupem vlády císařovny Marie Terezie a jejího syna Josefa II. se začíná měnit složení kapituly, jejíž kanonikáty již nejsou nutně spojovány s prebendami Metropolitní kapituly. Lze v tom tedy částečně spatřovat projev jakési formy počínající samostatnosti. Do čela kapituly se totiž dostávají především kněží, kteří své jmenování získávají jako ocenění svých mimořádných služeb a zásluh o církev a stát. Jednalo se tedy o kněze, kteří zastávali některý z významných státních úřadů, nebo se zásadním způsobem podíleli na státních reformách.

Prvním z nich byl děkan Petr Antonín Příchovský z Příchovic (budoucí pražský arcibiskup), který byl r. 1739 jmenován nejprve děkanem kapituly Všech svatých a teprve r. 1746 členem Metropolitní kapituly. V r. 1747 se pak k němu jako probošt připojil František Karel Pötting (+1755), který před svým ovdověním a následným kněžským svěcením působil jako královský místodržící, tajný rada, komoří a v letech 1720–1733 nejvyšší mincmistr Českého království.

Spolu s nimi pak tvořili kapitulní kolegium nesídelní – čestní kanovníci zasloužilí v pastoraci: Felix Chuchelský, Šimon Antonín Jandera, David Hlaváček a Bernard Věžník z Věžníku.

Dále se v čele kapituly vystřídali na pozicích proboštů Jiří Bedřich Witzek z Hlučína (proboštem do r. 1772) a František Brigido z Březovic (proboštem od r. 1772 do své smrti r. 1810).

Mezi děkany se pak zařadili Johann Heinrich Frankenberg (děkanem 1754–1759?), František de Paula Hrzán z Harasova (děkanem 1767–1775) a Ferdinand Kindermann (děkanem 1777–1781), který vynikl jako reformátor školství. Posledními pak z této řady děkanů byl krátce Česlav Schafgotsche (r. 1781) a Václav Vojtěch Herites (děkanem 1783–1822), který byl do kapituly přijat v odměnu za své rekatolizační působení mezi českými protestanty.

DOBA DĚKANA VÁCLAVA V. HERITESE – NÁVRAT UČITELŮ, VĚDCŮ A KNĚŽÍ ZASLOUŽILÝCH VE VÝCHOVĚ

V době, kdy se kapitulním děkanem stal Václav Vojtěch Herites, se začal poznenáhla obnovovat zvyk upřednostňovat při kanovnických jmenováních zejména kněze se zásluhami o vyučování, výchovu a rozvoj věd.

Někdy kolem r. 1785 se tak členem kapituly stal Augustin Zippe (+1816), první rektor pražského generálního semináře, který se rovněž podílel na školských reformách. Následoval jej Karel František Fischer (+1833), prefekt alumnů v generálním semináři a profesor Nového zákona na Karlo-Ferdinandově univerzitě. V r. 1790 se k nim připojil Václav Lenhart (+1808), ředitel královských normálních škol pražských.

Mezi roky 1796 a 1798 pak byli přijati do kapituly také kněží, u nichž byla vysoce oceňována jejich pastorační nebo charitativní činnost. Byli to Karel May, František Roe, Alexander Zeisler, Zikmund Hoffman a Petr Steinhert.

V r. 1799 potom získal kanonikát Stanislav Vydra (+1804), profesor matematiky. V r. 1802 byl instalován Karel Berger (+1806), první ředitel Pražského ústavu pro hluchoněmé. V r. 1800 byl jmenován Antonín Gotschle. Výčet kanovníků tohoto období pak uzavírají r. 1807 někdejší rektor univerzity a církevní historik Kašpar Royko (+1819), r. 1810 Josef Langmeyer, r. 1816 Tomáš Kincl a Jan Leopold Cippelius (+1826) a r. 1820 Norbert Karoli, profesor na Malostranském gymnáziu.

OBDOBÍ INTERKALÁRU A ZÁHADA JEHO DÉLKY

Ve snaze trvale zlepšit hmotné zajištění kapituly bylo kolem r. 1820 rozhodnuto o tom, že místa kapitulních dignitářů nebudou dočasně obsazována. Po období tzv. interkaláru byly proto výnosy z kapitulního majetku ukládány do pokladny náboženského fondu. Rozhodnutí mělo platit do chvíle, než by úrok z úspor dosáhl hodnoty 600 zlatých ročně.

Posledním proboštem před zahájením interkaláru mohl být Kašpar Royko, který zemřel r. 1819.

Podle Václava Bartůňka měl interkalár trvat 16 let, ale tento údaj je sporný. Sám Bartůněk totiž k témuž datu zmiňuje žádost o proboštství Antona Ehmiga (rektora Arcibiskupského kněžského semináře) a Seznam představitelů Elišky Čáňové uvádí v letech 1829–1835 ještě probošta Josefa Aloise Jüstela (+1858). Není tedy vyloučeno, že Ehmig se svou žádostí neuspěl a období interkaláru skončilo dříve s Jüstelovým jmenováním. Pro nedostatek podkladů však nelze situaci posoudit, a tak délka interkaláru i členství obou posledně zmíněných kněží v kapitule musí prozatím zůstat s otazníkem.

Pokud bychom se přidrželi původního Bartůňkova tvrzení, pak se po uplynutí období interkaláru stal proboštem r. 1838 rektor Arcibiskupského kněžského semináře Jan Büttner (+1856) a děkanem r. 1839 seminární spirituál Ignác Mráz (+1859).

V každém případě byli i v tomto mezidobí do kapituly přijímáni řadoví členové. Kanonikáty tehdy získali r. 1825 František Oesterreicher, r. 1828 Josef Czapek, r. 1829 děkan filosofické fakulty Karel Stengel a první profesor pastorální teologie v Praze František Xaver Faulhaber (+1832) a kolem r. 1830 také profesor řečtiny a rétoriky František Petrič a František Helfert.

DOBA PROBOŠTA JANA BÜTTNERA A DĚKANA IGNÁCE MRÁZE – ZISK PRIVILEGIA PONTIFIKÁLIÍ PRO DĚKANY

Hospodářské zajištění kapituly se v následujících letech poměrně rychle zlepšovalo. Podle účetních zápisů z té doby je patrné, že už r. 1833 měla kapitula ve fundacích uloženo téměř 22.000 zlatých a fundačních mší měla tolik, že je musela předávat k odsloužení kněžím v chudších oblastech arcidiecéze.

Snad proto císař Ferdinand Dobrotivý uzavřel toto období tím, že 14. 3. 1837 kapitule vydal obnovenou zakládací listinu. Dokument upravoval především její hmotné zajištění, které plynulo z výnosů Chotče a Zbuzan (ostatní obce v majetku kapituly již nebyly z dosud neznámých důvodů zmiňovány). Císařské rozhodnutí potom provedl výnos gubernia z 10. 2. 1842.

Ani tato listina prý výslovně neuvádí, že by místa kapitulárů měla být vyhrazena členům akademické obce. Přesto se při jmenování nových členů kapituly dávala podle zavedeného obyčeje i nadále přednost kněžími zasloužilými ve výchově, výuce a rozvoji věd. Svědčí o tom jmenování již zmíněného probošta Jana Nepomuka Büttnera (r. 1838) a děkana Ignáce Mráze (r. 1839), kteří se podíleli na výchově kněžského dorostu v Arcibiskupském kněžském semináři.

Sám Ignác Mráz se pak zapsal do dějin kapituly tím, že získal pro kapitulní děkany od papeže Řehoře XVI. právo pontifikálií (mitru, berlu a prsten). Insignie převzal 17. 2. 1843.

Mezi stávajícími kanovníky z předešlého období se pak v 50. letech 19. století nově objevují Jan Nepomuk Fabián (profesor pastorální teologie), František Češík (profesor katechetiky, děkan teologické fakulty a univerzitní rektor) a snad i Julius Körner (rovněž člen karlštejnské kapituly).

OBNOVA KAPITULNÍ SAMOSTATNOSTI – ZAKLÁDACÍ LISTINA BEDŘICHA SCHWARZENBERGA

V době, kdy byl proboštem profesor dogmatiky Vincenc Náhlovský (+1891) a děkanem gymnaziální profesor Laurenz Hafenrichter (+1893), se hmotné zajištění kapituly zlepšilo natolik, že císař František Josef I. rozhodl 18. 2. 1884 o obnově kapituly.

Na základě tohoto rozhodnutí potom pražský arcibiskup Bedřich Schwarzenberg vydal 25. 1. 1885 zakládací listinu. V tomto dokumentu stanovil, že kapitula bude mít 2 dignitáře a 6 sídelních kanonikátů. Dále určil, aby místa kapitulárů byla vyhrazena především profesorům teologické fakulty a ve výjimečných případech také kněžím zasloužilým ve výchově a vyučování. Listina pak stanovovala úkoly a povinnosti jednotlivých kanovníků a upravovala vztahy mezi dignitáři.

Mezi lety 1888 a 1892 tak byli mezi členy kapituly přijati profesor církevních dějin Josef Schindler (+1911), profesor katechetiky František X. Blanda (+1917) a profesor téhož oboru Václav Světlík (+1891), profesor pastorální teologie Karel Elbl (+1909) a profesor dogmatiky Josef Sprinzl (+1898).

Tímto aktem byla po více než 400 letech od konce husitských válek plně obnovena samostatná Královská kolegiátní kapitula Všech svatých, která se zároveň oficiálně vrátila ke svému poslání podporovat rozvoj poznání a vědecké činnosti v českých zemích.

Použitá literatura:
BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.

ČÁŇOVÁ, E. Slovník představitelů katolické církevní správy v Čechách 1848-1918. Praha: Státní ústřední archiv, 1995. ISBN 80-85475-17-0.

PODLAHA, A. Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora. Díl X. Metropolitní kapitula u sv. Víta: Praha, 1912.

Fotografie:

Bedřich Schwarzenberg IN Wikipedie