Kapitulní kostel Všech svatých se v r. 1588 zařadil mezi poutní chrámy, jež byly spojeny se svatoprokopskou legendou. Stalo se tak na podnět arcivévodkyně Alžběty Habsburské (1554–1592), díky níž byla v r. 1580 dokončena přestavba kostela po velkém požáru Malé Strany (r. 1541). Arcivévodkyně tehdy oslovila svého bratra císaře Rudolfa II. (1552–1612) a pražského arcibiskupa Martina Medka z Mohelnice (1538–1590) s prosbou o nějaké relikvie, jimiž by se věhlas kapitulního kostela ještě více povznesl.

Není jasné, jak výběr probíhal a proč trval téměř osm let, ale po nějaké době byl předložen návrh, aby do kapitulního kostela byly přeneseny ostatky sv. Prokopa ze Sázavského kláštera, neboť jako významný český světec by mohl spočinout v blízkosti relikvií ostatních zemských patronů. Námět bývá připisován kanovníkovi metropolitní kapituly a slavnému literátu Jiřímu Bartholdovi Pontanovi z Breitenberka (1550–1614).

Ke zdůvodnění žádosti mohl přispět i dosti neutěšený stav Sázavského kláštera. Ten byl r. 1421 dobyt husity, kteří místní benediktiny vyhnali a klášter vydrancovali. Řeholníci se pak sice po skončení husitských válek r. 1433 do kláštera vrátili, ale na jeho údržbu pravděpodobně neměli dostatek prostředků, a tak budova zcela zpustla. O zkázu se potom postarali nenechavci, kteří části kláštera rozebírali na stavební materiál. O tom svědčí i list Ferdinanda Švihovského z Risenberka – kouřimského hejtmana, v němž dne 17. 8. 1587 odpovídá na přípis arcibiskupa Medka a na žaloby opata sázavského: „(…) ten klášter zbořen, okna vylámána, železa, olovo vykradené a to všecko obloupené (…) A když nebožtík pan opat, který před tímto jest byl umřel, tu zloději, což ještě tak kde se přidržalo, dokrádali a dvoje dvéře odlomili, že se na mále držely; (…) Cihly, kameny z těch zbořených zdí předešlí úředníci, kteří od Jeho milosti císaře zde usazeni k spravování byli, ty jsou k stavění a ku potřebám brali…“

Panovník nakonec r. 1588 vyslovil s návrhem přenesení ostatků do kapitulního kostela Všech svatých souhlas, a proto pověřil pražského arcibiskupa Medka, aby akci zajistil po církevně-právní i praktické stránce.

PŘENESENÍ OSTATKŮ SV. PROKOPA

Datum slavnostního přenesení bylo stanoveno na 6. neděli velikonoční, která připadla na 29. května. Den předtím byla proto na Sázavu vyslána delegace, která měla za úkol ostatky sv. Prokopa vyzdvihnout a přenést do Prahy.

Ačkoliv byla událost pojímána s největší pozorností a péčí, doboví kronikáři opomněli zmínit, podle jakých náznaků byl světcův hrob identifikován a v jakém stavu se jeho ostatky nacházely. Právě nad těmito okolnostmi vznikne o 400 let později značné rozčarování. Ale o těchto úvahách neměl tehdy nikdo ani tušení, a proto nepředbíhejme událostem (více v článku Průzkum ostatků sv. Prokopa). V každém případě arcibiskupovi vyslanci vyzdvihli ostatky, které v klášteře nalezli, uložili je do cínové truhly a přenesli je v tichém průvodu do katedrály sv. Víta. Odtud byly druhého dne v malované truhle slavnostně neseny do kapitulního kostela Všech svatých.

Popis této sváteční události je čerpán nejčastěji ze zpráv dvou kronikářů, kterými byli Jan František Beckovský (1658–1725) a Hugo Fabricius (1713–1790).

Beckovský líčí přenesení ostatků na stránkách Poselkyně starých příběhův českých následovně: „Léta 1588 v neděli šestou po Veliké noci, dne 28. máje měsíce, Martin, arcibiskup pražský, z rozbořeného kláštera sázavského, který léta 1420 od husitské a žižkovské roty bludné zbořen, tělo sv. Prokopa na Hrad pražský přenésti dal. Preláti hlavního kostela pražského to svaté tělo nesli, císař Rudolf za nimi šel, jakož veliké množství panstva i veliký zástup obecného lidu následoval. A přinesouce to svaté tělo do Královské kaple, jinak kostela Všech svatých na témž hradě, do přihotoveného hrobu vloženo jest, v němž dosavad odpočívá.“

Fabricius pak událost popisuje v knize Požehnaná Památka Welikého Swěta Diwotworce Swatého Prokopa: „Druhého dne pak konal se z chrámu sv. Víta přeslavný průvod, ve kterém preláti a kanovníci na zdobných nosítkách v truhle nádherně a bohatě přizdobené střídavě ostatky na ramenou nesli jakoby archu úmluvy. Za nosítky pak šel osobně a sám, rozžatou svíci příkladně nesa, císař Rudolf II. Za ním pak celá vždy věrná slavná kapitula a mnoho pánů jak domácích, tak přespolních s celým komonstvem císařským následovali. Šli až do krásné kaple Všech svatých na Hradě pražském, a tam na připravené místo hrobu uprostřed presbyteria velmi slavně a uctivě ostatky tyto, celému národu svaté a nezapomenutelné, byly uloženy. Vkusně malovaná archa byla jejich schránkou.“

Výjev přenesení ostatků s určitou uměleckou licencí zachycuje jeden z obrazů tzv. Dittmannova svatoprokopského cyklu (viz ilustrační obrázek v úvodu a dále článek Svatoprokopský obrazový cyklus).

I když měly být ostatky uloženy v kapitulním kostele Všech svatých, jejich přenesení se ujali členové Metropolitní kapituly. Kolegiátní kapitula totiž nebyla od konce husitských válek obnovena v plném obsazení, ale byla udržována spíše formálně prostřednictvím dignitářů, jež byli vybírání nejčastěji z řad kapituly svatovítské. A tak v době, kdy se slavnost konala, byli jmenováni pouze probošt kapituly Balthazar Queitsch Reichenbacher z Raichenbachu (od r. 1587) a děkan Benedikt z Chyše a ze Špicberka (od r. 1579). Jakou měli při přenesení ostatků úlohu se však nepodařilo zjistit.

KAPITULA OCHRÁNKYNÍ HROBU SV. PROKOPA

Relikviářová schrána o rozměrech 100 x 50 x 40 cm byla uložena do náhrobku při vstupu do presbytáře v samotné ose kapitulního kostela. O podobě tohoto oltáře se nepodařilo najít žádné zprávy, ale je velmi pravděpodobné, že byl postaven spíše v provizorní formě malované archy postavené na oltářní menze.

Pro zvelebení svatoprokopského kultu pak kapitulní děkan Josef Macarius z Merfelic (děkanem od r. 1617; +1635) odkázal 1600 kop grošů fundaci k oltáři sv. Prokopa. A pro zvýšení jeho důstojnosti nechal r. 1660 olomoucký biskup Leopold I. Vilém (1637–1662) hrob zahalit červeným aksamitem, který zde byl prý používán ještě počátkem 18. století.

U příležitosti 80. výročí přenesení ostatků v r. 1668 nechal děkan kapituly Gottfried Alois Kinner z Löwenthurmu (+1670) postavit náhrobek nový. Podle dobových svědectví byla nad jeho tumbu umístěna jakási kaplice s uměleckými řezbami, v jejímž středu se mezi sloupky nacházela menší socha sv. Prokopa obklopená soškami českých patronů. O povznesení úcty ke sv. Prokopovi se ale zasadil i pořízením nového relikviáře (r. 1666), do nějž byla uložena významná část světcovy lebeční kosti (nahrazen byl až v r. 1895; více v článku Stříbrný relikviář sv. Prokopa). Vedle toho také u malíře Christiana Sebastiana Dittmanna objednal již zmíněný obrazový cyklus přibližující svatoprokopskou legendu.

V roce 150. výročí přenesení ostatků pak nechal děkan Jan Adam Widman (děkanem mezi lety 1738–1739) v dílně Františka Ignáce Weisse postavit náhrobek nový, který se měl alespoň v náznaku vyrovnat stříbrnému náhrobku sv. Jana Nepomuckého, jenž byl v letech 1733–1736 postaven ve svatovítské katedrále (více v článku Hrob sv. Prokopa). Tento náhrobek však na svém místě v presbytáři kapitulního kostela dlouho nevydržel. V r. 1768 byl totiž přesunut do boční kaple pod tzv. císařskou kruchtu, kde se nachází i dnes (kruchta však byla zrušena při rekonstrukci kostela na poč. 50. let 20. století).

K přenesení náhrobku došlo na žádost obyvatelek Tereziánského ústavu šlechtičen, které od r. 1755 využívaly kapitulní kostel pro každodenní chórovou modlitbu a pro intronizace nadačních abatyší. A protože se dámám zdálo, že presbytář je pro přítomnost náhrobku příliš stísněný a že svou velikostí brání ve výhledu na hlavní oltář, požádaly děkana, jímž byl od r. 1767 František Hrzán z Harrasova, aby byl přesunut do boční kaple. Stalo se tak 12. listopadu 1768 (Více v článku Kapitula a Tereziánský ústav šlechtičen).

O tom, že přenesení náhrobku sv. Prokopa nesli kněží shromáždění kolem kapitulního kostela s jistou útrpností, svědčí dokument anonymního autora z r. 1785, který přibližuje okolnosti samotné události. List byl nalezen v r. 1896 při rekonstrukci svatoprokopského oltáře, kdy byla otevřena i tumba s ostatky za přítomnosti kapitulního probošta Laurenze Hafenrichtera (1822–1898) a děkana Josefa Schindlera (1835–1911).

Anonymní autor v něm zapsal tyto řádky: „Pochválena budiž Nejsvětější Svátost Oltářní! A Ty, ó sv. Prokope, oroduj u Boha za své ctitele a buď pamětliv své utiskované české země!

R. 1768 za panování Marie Teresie, císařovny římské, královny české a apoštolské královny uherské, arcivévodkyně rakouské, byl dne 4. listopadu, jenž připadl na pátek, k vys. rozkazu a z nařízení děkana kolleg. kostela, královské zemské kaple Všech svatých, Františka hrab. Hrzana z Harasova, který dal též dva posvěcené oltáře sv. Anny a sv. Voršily, jakož i značný relikviář velkého oltáře a obraz sv. Prokopa, orajícího se zlými duchy, se stěny chrámové odstraniti, porušen hrob sv. Prokopa, jenž uprostřed presbytéře, nedaleko velikého oltáře mezi lavicemi šlechtičen se nalézal. Příčina toho byla, že šlechtičny neměly v presbytéři dosti místa a v kůru, jejž však toliko čtyřikráte za rok odbývaly, při recitování hodinek hrob jim byl na závadu. Děkan, jenž byl původcem přenesení toho, odcestoval z Prahy do Vídně. U přítomnosti světícího biskupa a suffragána pražského, Jana Ondřeje Kaysera, gener. vikáře, a kanovníka Strachovského ze Strachovic, obou skut. tajných radů Jejího cís. král. apošt. Veličenstva, probošta metrop. kapitoly Františka Tvrdého, kons. kancléře Benedikta Stöbra T. J. s jinými kons. úředníky bylo v úterý, dne 8. listopadu, o 9. hod. ranní sv. tělo od čtyř kněží v rochety oděných ve vší tichosti vyzdviženo, na připravený stolek položeno a zapečetěno. Poté bylo vloženo na nosítka červeným sametem vyzdobená, a červeným sametem pokryto. Pak bylo neseno od čtyř kněží v průvodu za účastenství vysokého duchovenstva a vysoké šlechty s hořícími svícemi a četného lidu odneseno do sakristie, jež byla tehdy pod hudebním kůrem. Biskup potom sakristii uzavřel a klíče u sebe podržel.

V sobotu, dne 12. listopadu, po 9. hod. ranní očekávali biskup bez mitry a berly s 2 levity a 6 akolyty, kanovníci Fr. Xav. Tvrdý a Josef Brožek Dohalský hrabě z Dohalic, konsist. kancléř s konsist. úředníky u dvéří chrámových pražského arcibiskupa Antonína Petra, říšského knížete a hraběte Příchovského. Biskup, políbiv mu ruku, podal mu aspergil, kterým arcibiskup lid pokropil. Poté otevřel biskup sakristii, do které arcibiskup pražský s konist. úředníky vstoupil. Bedna, ve které sv. ostatky odpočívaly, byla dřevěná, vnitř i zevnitř modrým taftem pokrytá. Jelikož nebylo lze nalézti klíč, byla zámečníkem s velikou námahou, téměř s násilím, otevřena. V bílém plátně a červeném tafetu, které látky byly zcela čerstvé, jakoby teprve včera do schránky vloženy, shledáno pět velikých kostí (z čehož právem uzavírali, že sv. Prokop byl postavy veliké) a několik kůstek.

Čtyři kněží v rochetách položili schránku se svatým tělem na nosítka červeným sametem pokrytá, načež v tichosti a beze zpěvu dle nařízení arcibiskupa, jenž před svatými ostatky s hořící pochodní kráčel, drahý poklad ten ze sakristie byl vynesen. Za nosítky ubíralo se vysoké duchovenstvo a vysoká šlechta s hořícími svícemi u přítomnosti četného plačícího a vzdychajícího lidu k velikému oltáři uprostřed presbytéře, kde dříve sv. tělo odpočívalo. Ostatky byly položeny na připravený stolek, by je lid viděti a uctíti mohl. Po smutném průvodu bylo od zřízenců kostelních zvony zvoněno.

Biskup ukázal lidu sv. ostatky a spolu s jinými kněžími růženci, které mu od věřících byly podávány, jich se dotýkal. Za nějaký čas poručil arcibiskup, aby biskup Kayser sv. ostatky do schrány opět vložil. Tytéž byly zavinuty do nového bílého tafetu a poté vloženy do téhož bílého plátna a tafetu, kterým dříve zabaleny byly. Na to byly ve schránce urovnány, uzavřeny a zapečetěny, pak jako dříve na připravená, červeným sametem pokrytá nosítka vloženy.

Po tiché mši sv., kterou sloužil kanovník hrabě Dohalský, bylo sv. tělo ve vší tichosti, jako dříve, odneseno a v koutku pod císařskou oratoří uloženo, kde šlechtičnám, ubírajícím se do oratoře, nad sv. ostatky choditi jest. Lid hlasitě proti tomu reptal a za křivdu sv. Prokopu činěnou to považoval, obávaje se, by Bůh nás z toho netrestal, že tělo velikého divotvorce božího, jsouc lidem v cestě na místě, kde 6. neděle po Velikonoci r. 1585 (sic) u Všech svatých odpočívalo, nyní přeneseno a v koutku ukryto bylo. Biskup modlil se verš: „Amavit“ a modlitbu „Perfectam“, načež posvátný hrob okouřil. Tak ukončena celá slavnosť smutného a bolestného přenesení; dokud náhrobní kámen nebyl přiložen, dotýkali se lidé růženci a obrázky památné schránky.

Sakrista chrámu sv. Vítského Václav Křinský vypravoval, že v jisté knize toho se dočetl, že jakmile tělo sv. Prokopa ze středu chrámu Všech svatých do ústraní přeneseno bude, zlí a smutní časové v Čechách nadejdou.

Buď tomu tak nebo onak, tolik jest doznati, že po tomto nedovoleném, smutném, ba ostudném přenesení rozličné nešťastné změny každý rok bylo pozorovati, které týkaly se buď neslýchaných nešťastných náhod, buď útoků proti samospasitelné křesťanské víře, buď úcty svatých, buď obřadů církevních, buď rušení kostelův a klášterův a p. v.

Jiní zase vypravovali, že v letopisech psáno jest, bude-li tělo sv. Prokopa vyzdviženo a do ústraní položeno, že nelze v Čechách doufati v lepších časů, leč by dříve na své původní místo přeneseno bylo. Nepraví však, zdali do Sázavy nebo doprostřed kostela Všech svatých. Je-li to pravda, přeji si, by se to co nejdříve naplnilo.

V Praze, dne 24. dubna anno 1785. Kdo to psal, sám očitě vše viděl a svědectví jeho je pravé.“

POSLEDNÍ PŘENESENÍ A SYMBOLICKÁ NÁPRAVA KŘIVDY

K poslednímu dočasnému přenesení hrobu sv. Prokopa došlo ve 40. letech 20. století. V té době byl náhrobek rozebrán a uložen v depozitáři – prý v souvislosti s válečnými událostmi. Schrána s ostatky byla potom vystavena v katedrále sv. Víta. Na své původní místo (v boční kapli) se oltář spolu se schránou s ostatky vrátily až v r. 1956, kdy již byla dokončena rekonstrukce kapitulního kostela pod vedením kapitulního probošta Josefa Cibulky (1886–1968).

K jakési alespoň symbolické nápravě historické křivdy došlo v r. 1988. Tehdy si kapitula připomínala 400. výročí přenesení ostatků ze Sázavy, a proto prostřednictvím svého probošta Josefa Kubalíka (1911–1993) požádala Kancelář prezidenta ČSSR o povolení k opravě náhrobku. Při té příležitosti jednak došlo k antropologicko-lékařskému průzkumu ostatků pod vedením prof. Emanuela Vlčka (1925–2006; více ZDE) a k vytvoření oltářního stolu podle návrhu akademického sochaře Karla Stádníka (1924–2011; více ZDE).

Tento obětní stůl byl vytvořen z překrásně vyřezávaných součástí rámu jednoho z bočních oltářů pocházejících ze zrušeného filiálního kostela sv. Prokopa v Dalejích – místa, které bylo podle legend považováno za první svatoprokopskou poustevnu. Oltář byl potom umístěn v presbytáři přibližně v místech, kde původně stával hrob sv. Prokopa. Dne 28. května 1988 jej posvětil probošt metropolitní kapituly a pozdější světící biskup Jan Lebeda (1913–1991). Z dobových pramenů sice nevyplývá, zda byla do oltáře vložena relikvie sv. Prokopa, ale tehdejší kapitulní děkan Ladislav Pokorný (1915–2000) prezentoval událost na stránkách Katolických novin (27/1988) jako jakýsi symbolický návrat ostatků sv. Prokopa na původní místo svého posledního odpočinku.

Použitá literatura:

BARTŮNĚK, V. Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. Scriptum, 1979.

KLEMENT, M. K. Jsem ražen z českého kovu. Vyšehrad: Praha, 2002. ISBN 80-7021-568-2.

KRÁSL, F. Hrob sv. Prokopa v kostele Všech svatých v Praze. IN Časopis katolického duchovenstva 4/1896.

KRÁSL, F. Sv. Prokop, jeho klášter a památka u lidu. Dědictví sv. Prokopa: Praha, 1895.

KUBALÍK, J. Přenesení ostatků sv. Prokopa do Prahy. IN Duchovní pastýř 6/1988.

POKORNÝ, L. Návrat svatého Prokopa. IN Katolické noviny 27/1988.

POKORNÝ, L. Setkání se svatým Prokopem. IN Katolické noviny 46/1987.

Fotografie:

Ilustrační fotografie: Přenesení ostatků sv. Prokopa z Dittmanova obrazového cyklu. Archiv kapituly.

Oltář sv. Prokopa: Lucie Horníková, Člověk a víra.

Půdorys kapitulního kostela IN Umělecké památky Prahy: Pražský hrad a Hradčany. Academia: Praha, 2000. ISBN 80-200-0832-2.